Byla jednou jedna prostitutka Maria....
nakl. Argo
Před falešnými modely sexu chce ve své knize z roku 2003 varovat brazilský spisovatel Paulo Coelho. Venkovská dívka, velkoměsto, rychle vydělané peníze prostitucí, nevíra v lásku, léčebný dopad na duši na Svatojakubské cestě...Nové vydání osvědčeného bestselleru o naději najít to lepší v sobě.
Ukázka:
Byla jednou jedna prostitutka jménem Maria. Počkat. Začátek „byla jednou jedna...“ patří spíš do dětské pohádky, zatímco „prostitutka“ zní jako téma pro dospělé. Jak mohu psát knihu, na jejímž samém začátku se objeví tak zjevný rozpor? Jenže my vlastně také stojíme v každém okamžiku života jednou nohou v pohádce a druhou nad propastí, a proto nechám začátek tak, jak je.
Byla jednou jedna prostitutka jménem Maria. Stejně jako ostatní prostitutky i ona se narodila nevinná a čistá a v době dospívání snila o tom, že potká toho pravého (bohatého, krásného, inteligentního), vdá se (v bílém), bude mít dvě děti (ze kterých vyrostou slavní lidé), bude žít v krásném domě (s výhledem na moře). Její otec byl obchodní cestující, matka švadlena, rodné město v brazilském vnitrozemí mělo jen jedno kino, jeden noční klub, pobočku banky, a Maria proto každý den čekala, až se tu náhle zjeví okouzlující princ, získá její srdce a odjede s ní dobývat svět. Ale okouzlující princ nepřicházel, a tak nezbývalo než snít.
Poprvé se zamilovala v jedenácti letech cestou do školy. Hned první den si všimla, že tím směrem nejde sama: vedle ní šel kluk ze sousedství, kterému začínalo vyučování ve stejnou dobu jako jí. Nikdy spolu nevyměnili jediné slovo, ale Maria si začala uvědomovat, že má z celého dne nejraději právě ty chvíle na cestě, plné prachu a únavy, se sluncem v nadhlavníku a chlapcem, jehož rychlé chůzi se ze všech sil snažila stačit. Tatáž scéna se opakovala několik měsíců. Maria, která se učila nerada a jíž jediné rozptýlení přinášela televize, si přála, aby den ubíhal rychleji, nedočkavě se těšila na každou cestu do školy a na rozdíl od svých vrstevnic považovala víkendy za nejnudnější část týdne. Protože dítěti ubíhá čas mnohem pomaleji než dospělému, velice trpěla, zdálo se jí, že dny jsou příliš dlouhé, protože každý z nich skýtal jen deset minut s její životní láskou a tisíce hodin, kdy na něho myslela a představovala si, jak krásné by bylo hovořit s ním. Stalo se. Jednou ráno k ní chlapec přistoupil a požádal ji, zda by mu půjčila tužku. Maria neodpověděla, dala najevo spíše nevoli nad nečekaným oslovením a přidala do kroku. Strnula strachy, když viděla, že k ní jde, styděla se, že by si mohl všimnout, jak moc ho miluje, jaké naděje do něho vkládá, jak sní o tom, že ji vezme za ruku a povede ji kolem školních vrat až na konec cesty, kde prý leží velké město, plné postav z románů, umělců, aut, kin a nekonečného množství příležitostí k příjemnému trávení času. Po zbytek dne se nedokázala soustředit na vyučování, trápila se kvůli svému nesmyslnému chování, ale současně cítila úlevu, protože věděla, že i chlapci šlo o ni a tužku zvolil jen jako záminku pro začátek rozhovoru.
Vždyť když stál u ní, rozeznala v jeho kapse siluetu propisovačky. Čekala na další příležitost a večer, stejně jako po několik dalších večerů, vymýšlela stovky možných odpovědí, jež by tím správným způsobem začaly příběh, který už nikdy neskončí. Ale žádné příště už nenastalo; dál sice chodili do školy stejnou cestou, Maria svírala v pravé ruce tužku, někdy o pár kroků vpředu, jindy vzadu, aby si ho mohla zamilovaně prohlížet, ale už ji nikdy neoslovil a ona se musela smířit s tím, že bude milovat i trpět mlčky až do konce školního roku. O následujících nekonečných prázdninách se jednoho dne vzbudila a měla nohy polité krví. Napadlo ji, že umírá; rozhodla se napsat chlapci dopis, ve kterém mu poví, že byl její velkou životní láskou, plánovala si, že tajně uteče do téměř liduprázdného vnitrozemí, aby ji tam sežralo některé z těch divokých zvířat, která terorizují tamní vesničany: vlkodlak nebo bezhlavá mula. Rodiče se aspoň nebudou kvůli její smrti trápit, protože chudáci přes veškerá neštěstí, která je pronásledují, nikdy neztrácejí naději. Pomyslí si, že ji unesla nějaká movitá bezdětná rodina, ale že se snad jednoho dne vrátí slavná a bohatá, zatímco chlapec, kterého (navěky) miluje, na ni bude stále vzpomínat a každé ráno si bude zas a znovu vyčítat, že ji už podruhé neoslovil. Ale na psaní dopisu nedošlo, protože do pokoje vstoupila matka, uviděla červené prostěradlo, usmála se a řekla: „Je z tebe žena, dcero.“
Chtěla vědět, jak ženství souvisí s krví, co z ní vytéká, jenže matka jí to neuměla pořádně vysvětlit, jen ji uklidňovala, že je to normální a že od téhle chvíle musí používat maličké polštářky, které bude čtyři až pět dní v měsíci nosit mezi nohama. Zeptala se, jestli muži používají nějakou rourku, která by zabránila, aby jim krev netekla nohavicemi, a dozvěděla se, že tohle se týká jen žen. Maria si posteskla nad takovým osudem, ale nakonec se s menstruací smířila. S nepřítomností chlapce se však smířit nedokázala a neustále si vyčítala své hloupé chování, když utekla před tím, po čem toužila nejvíc. Jednoho dne, ještě před začátkem školy, se vydala do jediného kostela ve městě a před obrazem svatého Antonína přísahala, že osloví chlapce jako první.
Příštího dne se upravila, jak uměla nejlépe, oblékla si šaty, které jí matka ušila právě pro tuhle příležitost, a vyrazila. V duchu děkovala Bohu, že prázdniny už skončily. Chlapec se však neobjevil. Trápila se ještě celý týden, než se od spolužáků dozvěděla, že se odstěhoval z města. „Někam daleko,“ říkali. Maria v té chvíli pochopila, že některé věci ztrácí člověk navždy. Také poznala, že existuje místo zvané „daleko“, že svět je obrovský, její ves maličká a ti nejzajímavější lidé nakonec vždycky odejdou pryč. Zatoužila odjet, ale byla ještě příliš mladá; přesto se při pohledu na zaprášené ulice městečka rozhodla, že se jednoho dne vydá v chlapcových stopách. Po devět následujících pátků chodila dle zvyku své víry k přijímání a prosila Pannu Marii, aby ji odtud jednou dostala pryč. Nějakou dobu se trápila a marně pátrala po chlapcově novém bydlišti, ale nikdo nevěděl, kam se s rodiči odstěhoval. Marii se začalo zdát, že svět je moc velký, láska příliš nebezpečná a Panna Maria svatá bytost, sídlící daleko na nebi, kterou obyčejná dětská přání nijak zvlášť nezajímají.
.............
překlad Lada Weissová
20.12.2021