Pavla Horáková pro Host
Eva Klíčová - literární měsíčník Host
Rozhovor s Pavlou Horákovou o čepicích, péči a socialistických touhách vedla pro prosincové číslo literárního měsíčníku Host Eva Klíčová. Přinášíme ukázku z textu, který dostal název Kdo jsem aneb Ve znamení koaly.
Pavlo, tvůj profesní život se točí kolem jazyka a literatury, máš nějakou dětskou vzpomínku, která prorokovala tvou literární dráhu?
Tak to se dokonce zachovalo. O prázdninách, než jsem šla do první třídy, jsem napsala svůj první román. Na takový ten skládací toaletní papír, který byl sice z jedné strany lesklý, ale z té hrubší se na něj dalo psát. Navíc se mi líbilo, že šel složit, aby vypadal jako knížka.
Tak román, a rovnou na svého času cenný toaleťák!
To byl jediný toaletní papír, který byl po ruce. Dlouho jsem neznala nic jinýho než toaletní papír skládaný. Zkrátka z toho jsem na záchodě vytáhla asi tři listy, které jsem trochu křivě spojila sešívačkou, a napsala jsem román, který má asi dvě věty. Jmenovalo se to Medvídci tancují a je to o medvídcích koalech, jak šli do parku a tancovali. Bylo to psané hůlkovým písmem a zřejmě jsem v tom pokračovala ještě potom v první třídě, kdy už jsem uměla psát a mohla jsem navázat malými tiskacími písmeny. Má to všechny klasické znaky raného díla, kde b a d či s a z jsou obráceně. To je moje dochovaná prvotina z roku 1981. Pak jsem si dala třicetiletou pauzu.
To je dojemná příhoda, která mi připomněla, že třeba Josef Lada se prý naučil kreslit opáleným dřívkem po nepotištěných okrajích novin.
Klement Gottwald zase psal na pytlíky od mouky.
Na tom je vidět, z jak houževnatých semínek, co vzejdou i z chudičké prsti, vyrůstá česká kultura i politika. Tys potom ale pomyslně opustila rodnou hroudu a v časech povinné ruštiny se vrhla na studium jazyků tehdy nedostupně magického Západu: angličtinu a francouzštinu.
Na angličtinu mě rodiče posílali od třetí třídy do tehdejšího kulturáku a díky tomu se mi později povedlo zvládnout rozdílové zkoušky na gymnázium s pokročilou výukou angličtiny na Sladkovského náměstí. Navíc vzápětí přišla revoluce, takže od druhého ročníku jsme si všichni místo té ruštiny svorně zvolili západní jazyky. Jazyky mě prostě bavily vždycky a už v té době jsem vlastně věděla, že bych chtěla být spisovatelka, akorát jsem se s tím nikde nesvěřovala, abych nedostávala spoustu nevyžádaných rad o tom, jak mám své pokusy někde ukazovat a posílat do školních časopisů, soutěží a kdovíkam. Takže to spisovatelství jsem měla někde v koutku duše, ale nic jsem pro to vlastně nedělala.
Já bych přitom řekla, že studium jazyků a literatury je docela dobrá průprava. Ty jsi ale také odchovanec Dismanova rozhlasového dětského souboru, který je tak trochu líhní osobností české kultury řekněme od Pavla Kohouta po Terezu Pergnerovou. Právě na ni jsi zavzpomínala v jednom z nedávných rozhovorů. To mě jako pubertálního pamětníka devadesátek zaujalo, protože Pergnerová rovná se Eso, pořad, který zuřivě napodoboval MTV. Jak na tu éru postkomunistického šoku vzpomínáš?
S Terezou to byly ještě osmdesátky, já ji vlastně neviděla od roku 1989. Vnímala jsem samozřejmě její mediální tvář, ale kdo ví, jaká za ní Tereza byla, protože já na ni mám úplně jiné vzpomínky.
Jako na vycepovanou hodnou holčičku?
Vlastně ano. Ona byla velmi napřed, pocházela z inspirativního prostředí, měla staršího bratra a i její rodiče byli starší než většina rodičů nás ostatních. Navíc u nich doma se potkávali umělci, hudebníci, zpěváci, takže znala svět showbyznysu ze zákulisí, celkově působila vyzrále, dospěle. Přesto s ní byla strašná sranda a mám na to období skvělé vzpomínky.
A co ty devadesátky? My jsme byly ještě děti, takže ten nekonečný večírek, na nějž se tak často vzpomíná, spíš nepřipadal v úvahu.
Já už jsem úplně dítě nebyla, ale fakt je, že rodiče mě drželi na řekněme krátkém vodítku. Na druhou stranu jsem taková povaha, že jsem nechtěla dělat rodičům problémy a prostě jsem v těch jedenáct hned třeba po koncertě, kdy večírky teprve začínaly, odjížděla domů, často taxíkem, abych stihla policejní hodinu. Takže jsem to prožívala spíš zprostředkovaně. I když něco jsem taky stihla…
A vnímáš to jako šťastné období, všechny ty změny?
Určitě. Štěstí, euforie, pocit, že jsme byli u toho. Revoluce pro mě pořád zůstává největším životním zážitkem, nejen těch pár týdnů, ale pak i to, jak se vše proměňovalo, hlavně v Praze. Začali se tu objevovat cizinci, kteří sem přinášeli svět, a taky rodilí mluvčí angličtiny, protože mluvená angličtina pro nás byla do té doby úplně abstraktní záležitost. A vůbec to, jak se tehdy měnila Praha, že bylo k dostání západní zboží, které nás v tom věku samozřejmě zajímalo nejvíc, dostupnost hudby, nakonec i ta možnost cestovat. Dobově příznačná byla i trochu uvolněná kázeň ve školství, takže gymnázium i pak univerzitu jsem odchodila ještě v takové té atmosféře, kdy odcházeli učitelé, co si zadali, a naopak se vraceli ti statečnější, kdysi vyhození, takže všude vládla taková uvolněná a přátelská nálada. Myslím, že se svou tehdejší „pílí“ bych dneska už se samými jedničkami neodmaturovala.
Znalost angličtiny byla kdysi něčím velmi exkluzivním, zatímco dnes lidé komunikují anglicky běžně, i když na různých úrovních. I díky digitálním technologiím je snadné být součástí anglofonního světa, překladatelství také ohrožují strojové překlady, třeba poslední dobou zmiňovaný DeepL Translator. Jak to jako někdo, kdo většinu života zasvětil studiu jazyků, vnímáš?
Je to přesně tak. Moji překladatelští kolegové to neradi slyší, ale obávám se, že ten lidský faktor bude nahraditelný a že se toho ještě dožijeme. Na druhou stranu bude pořád nějaká část lidí, která nebude žít bilingvně, a stále také budou potřeba umělecké nebo jiné překlady, které překladač nezvládne. Lidský faktor bude ještě dlouho zapotřebí, i kdyby nakonec jen jako editor. Navíc stejně jako lidí, kteří už budou číst v angličtině, přibývá i textů všeho druhu.
Vím, že taky ovládáš srbštinu…
Můj otec v devadesátých letech dostal místo jako zástupce Československých aerolinií v Bělehradě, já jsem tam rok chodila na gymnázium, a tak jsem se tam naučila srbsky, protože to je jednoduchý. Tu srbštinu jsem si pak udržela, a když mi později na univerzitě moc nešla francouzština, s níž si prostě nejsme souzené, tak jsem šla cestou nejmenšího odporu a vyměnila ji za serbistiku.
Jako by v tom bylo něco osudového, že ne pro každý jazyk je člověk disponován. Dokonce se mi na univerzitě zdálo, že ti jazykáři často něčím připomínají „typické“ rodilé mluvčí. Elegantní snědé italštinářky v černém, neformální plavovlasí nizozemštináři…
Já znám dokonce sinologa, co vypadá jako Číňan, a mongolistu, který vypadá jako Mongol.
To je možná poznatek vhodný do další z podivných teorií mezioborových studií člověka, jimiž se zabýváš. Možná máš taky nějakou podvědomou identitu spojenou s Balkánem nebo nějakou anglofonní kulturou?
Já myslím, že ne… ale já všude vypadám trochu jako zdejší. Ať už přijedu kamkoli, tak se na mě místním jazykem obracejí lidi, aby se zeptali na cestu. To jsem zažila v Maďarsku, Rumunsku, a třeba když tu ještě v devadesátkách Srbové prodávali stříbro na Karlově mostě, tak jak jsem promluvila, hned mě považovali za „svou“.
..............
rozhovor vedla Eva Klíčová, celý text rozhovoru na stránkách časopisu Host, foto: Richrad Klíčník
16.12.2021
