Něco, co jste ještě česky od Isaaka Bashevise Singera nečetli
nakl. Argo
Dosud česky nevydaný román Rudovláska Kejle vychází v překladu Gity Zbavitelové. V románu Rudovláska Kejle nás jeho autor zavádí jak do židovské Varšavy, tak do Ameriky. K prostitutce Kejle zahoří láskou nepříliš počestný Jarme a hned po první společné noci se s ní ožení. K dvojici se však přihlásí šejdíř Max, jejich starý známý, který provozuje své pochybné obchody na obou stranách oceánu, a manželskou pohodu rozvrátí.
Isaac Bashevis Singer (1904 - 1991), americký autor židovského původu (narodil se 14. 7. 1904 v Leoncinu u Varšavy), je nositelem mnoha významných ocenění, mj. od roku 1978 i Nobelovy ceny za literaturu. Jeho cesta ke světovému úspěchu však nebyla snadná.
Když v roce 1935 utekl před nacismem do USA, byl ještě (na rozdíl od svého staršího úspěšného bratra Jošuy, který ho od mládí a pak i v emigraci všestranně podporoval) naprosto neznámým začínajícím literátem.
Na život emigranta si zvykal s obtížemi, a nejen proto, že se nedomluvil anglicky. Pocit vykořenění byl tak silný, že dlouho nebyl schopen psát ani ve svém mateřském jazyce jidiš. Upozornil na sebe teprve až v roce 1950 románem Rodina Moskatova, který vyšel zároveň v jidiš i v anglickém překladu.
Následovaly další, rovněž úspěšné romány: Sídlo, Statek, Otrok, Nepřátelé: příběh lásky. Čtenářsky ještě úspěšnější jsou jeho brilantní povídky (vyšla mu celá desítka povídkových souborů).
zdroj: ČRo Vltava
Redakční poznámka
Román Isaaca Bashevise Singera Rudovláska Kejle vycházel na pokračování v americkém jidiš deníku Forverts od prosince 1976 do října 1977 pod názvem Jarme un Kejle (Jarme a Kejle). Příběh, jenž se odehrává před první světovou válkou, je Singerovým třetím a posledním pokusem o vylíčení varšavského podsvětí v ulici Krochmalná, kde vyrostl, ale sám byl příliš mladý, než aby je osobně zažil nebo je v dětském věku chápal.
Jeho první román Šojm, který vyšel v jidiš v roce 1967 a v angličtině v roce 1991 jako Scum, popisoval podobné prostředí v době o několik let dříve než Rudovláska Kejle, zhruba v roce 1906, těsně po revoluci roku 1905 v Rusku. Druhý román, Di gest (Hosté), jenž zatím do angličtiny přeložen nebyl, vyšel v roce 1972. Tyto tři romány jsou někdy nazývány trilogií – tedy třemi Singerovými pokusy spojit zájem o morálku a metafyziku s šundem, tedy „pokleslým“ žánrem detektivního jidiš románu. To, že o něm Singer věděl, je patrné nejen z jeho vlastních děl typu šund (jako jeho vzpomínková kniha Láska a vyhnanství; rovněž ho zkoumá i zesnulý literární historik Chone Šmeruk), ale najdeme ho i v románech a Singerových popisech divadelního šundu, na který jidiš obecenstvo rádo chodilo v New Yorku i Varšavě.
Singer dobře věděl, o jaký literární experiment se v těchto třech knihách pokouší, a jeho umělecká ruka je patrná v celém románu Rudovláska Kejle. Tato kniha zachází jako experiment dál než druhé dva romány a vstupuje do říše varšavského podsvětí, kterou Singer předtím nezkoumal. Následky obchodu s lidmi, citového a tělesného zneužívání a znásilňování líčí otevřeným a přímočarým způsobem, který v jidiš literatuře nebyl obecně přijatelný. V románu figuruje i homosexualita, což mělo za následek víc námitek jidiš redaktorů, než autor očekával. Příběh zkoumá také zkušenosti židovských přistěhovalců v newyorské čtvrti Lower East Side začátkem dvacátého století. Paul Kresh jej v Singerově biografii nazývá „mimořádně otevřeným a působivým románem“ a slibuje, že brzy vyjde knižně, a dokonce ho uvádí v bibliografii s tím, že bude na pultech už v roce 1979. Přestože byl však přeložen a avizován nakladatelstvím Farrar, Straus and Giroux jako součást chystaných Singerových knih, otevřená povaha románu zřejmě nakonec vedla k pozastavení vydání.
Rukopis, jejž přeložil Singerův synovec Joseph, tak spolu se všemi Singerovými dokumenty doputoval až do střediska Harry Ransom Center v Austinu, kde byl objeven v roce 2014. Neobsahuje žádné autorovy charakteristické rukou psané opravy. Naopak je v něm mnoho míst, jež překladatel vynechal s žádostí o autorovo vysvětlení – zejména varšavský jidiš slang z počátku dvacátého století, který synovec nemohl znát. Singer však tato prázdná místa nikdy nedoplnil, a tak jsem je přeložil sám s občasným přispěním odborníka na jidiš Eliezera Niborského. Singer také nikdy neměl příležitost rozhodnout o anglickém názvu románu. Rukopis v jidiš se jmenuje Velt un untervelt (Svět a podsvětí), ale název je škrtnutý a vedle je napsáno Jarme un Kejle, tedy titul, pod nímž román vycházel ve Forvertsu. Vpravo nahoře na stránce je také anglický název The Spoilers (Kazisvěti). Ten však použil Rex Beach pro svůj román z roku 1906 o zkorumpovaných úřednících na Aljašce, jenž byl v následujících padesáti letech pětkrát zfilmován.
Tento název by byl pro Singerův román logický – autor chtěl poukázat na morální důsledky podsvětí na lidi, kteří usilují o lepší život, a na to, jak je toto prostředí odcizuje ostatní společnosti. Jenže tento titul byl poznamenán americkým filmovým světem, kam pronikl, a připomínal zejména filmovou adaptaci z roku 1942 s Marlene Dietrichovou a Johnem Waynem. Singerův román proto potřeboval název, jenž by odrážel jidiš původ i náplň románu – příběh bývalé prostitutky Kejle, která navzdory zneužívání a využívání, jemuž čelí, věří ve spásu a jejíž vliv na muže v jejím životě celý román propojuje, i když Kejle zrovna na stránce nefiguruje.
Název Rudovláska Kejle byl zvolen proto, aby zdůraznil empatii, kterou Singer vyjadřuje tím, že obdařil postavu hlubokou autenticitou a pozoruhodnou schopností přežít. Název rovněž odráží další historickou okolnost vydání románu, která nemá jasnou odpověď a naznačuje snad neschopnost najít řešení v jiné postavě nežli v Kejle. Poslední pokračování románu vyšlo v jidiš sedmého října 1977 s tím, že bude následovat epilog, ale žádný už nepřišel. Výsledek nepřineslo ani pátrání po nějakém ručně psaném nástinu v Singerově pozůstalosti. V jeho bibliografii se žádné podobné publikace nenalézají a anglický překlad končí v témže bodě děje jako poslední pokračování v jidiš. Jediným vodítkem je poznámka v Kreshově životopise, že Singer „dosud nenapsal epilog k svému románu Jarme a Kejle, jenž vychází ve Forvertsu. Autor se nemůže rozhodnout, zda má Jarme nakonec spáchat sebevraždu, nebo ne. Opravdu ještě netuší, jak se příběh vyvine.“ Tato poznámka je však hned ze dvou důvodů problematická. Zaprvé ji Singerův životopisec psal v době, kdy román ještě vycházel na pokračování, což naznačuje, že Singer měl skutečně v úmyslu jej dokončit, ale „zatím“ nenašel uspokojivé řešení. A zadruhé je zavádějící zmínka o Jarmem, neboť tento hrdina není na konci románu postavou, která by o sebevraždě uvažovala; přemýšlí o ní jiný Kejlin milenec, jenž hraje v románu významnou úlohu. Zdá se tedy, že Singer se nemohl rozhodnout, jak má celý příběh ukončit, a nechal mu otevřený konec jak v jidiš, tak v angličtině, aby si čtenáři vytvořili vlastní názor, zda jeho hrdinové zvolí život, nebo smrt.
David Stromberg, Jeruzalém duben 2018
15.12.2021
