Meziřádky Zdenko Pavelky
Zdenko Pavelka
Literární redaktor a vydavatel pokračuje kontinuálně v představování knih, které si ze zástupu mnohých vybral jako ty pozoruhodné. Meziřádky je pořadem Českého rozhlasu Vltava, který můžete ve vysílání slyšet v rámci sobotní dopolední Víkendové přílohy.
MeziŘádky
Vehemenci spisovatelek, které v posledních už několika letech s přehledem dominují české próze, potvrdili i laureátky dvou cen vyhlášených na samém začátku září. Cena Knižního klubu se udělovala pošestadvacáté a získala ji Dominika Prejdová za román Z čeho je den. Potřetí byla zároveň vyhlášena Literární cena týdeníku Reflex ‒ tu porota udělila Kateřině Rudčenkové za novelu Amáliina nehybnost.
Cena Knižního klubu je ojedinělá a zvláštní v tom, že porotci dostávají anonymní rukopisy a neznají jména autorů. Cenu Reflexu uděluje stejná porota rukopisu na druhém místě. Porotci, kteří se účastnili vyhlášení ceny, potvrzovali bezproblémovou shodu při hodnocení.
Co můžete čekat od románu Dominiky Prejdové Z čeho je den. Je to dynamické, v krátkých epizodách rozvíjené vyprávění o obyčejném životě, záznam všedních dní, někdy až banálně detailní. Kouzlo téhle knihy spočívá v autorčině schopnosti řadit záznamy gest, promluv, situací rychle za sebou v charakteristických krátkých větách. Až se zdá, že čtenáře nenechá nadechnout, natož zvolnit. Důležité jsou samozřejmě okolnosti. Vypravěčka začíná nový život, s novým partnerem včetně jeho dětí, v nové zemi. Tahle partie znamená náročný program už na začátku, ale do té řekněme rodinné skrumáže se narodí další dvě děti. A to už tady nikdo nemá šanci na poklidné lelkování, pořád se něco děje. Nevzpomínám si, že by něco podobného napsal v posledních letech český spisovatel. Ten má obvykle dost času nejen na své okolí, ale i na sebepozorování. Dominika Prejdová stylem i obsahem svého románu Z čeho je den vyjevuje, že alespoň v jejím případě, tedy přesněji v případě jejího románu na žádnou vláčnost neřkuli rozvláčnost zkrátka nemá čas.
Téměř opakem je román Kateřiny Rudčenkové Amáliina nehybnost. Názvem, jak slyšíte, počínaje. Na rozdíl od své kolegyně vypráví Kateřina Rudčenková Amáliin příběh zvolna. Podobně, jako se odvíjí Amáliin život, její spíš rozpačité než cílevědomé hledání toho konečně správného partnera. Přesvědčivě autorka dokáže zachytit jednu z potíží povah podobných nehrdinské hrdince: omezenou schopnost uniknout minulosti, uniknout stereotypům a vlivu rodičů ‒ sebevědomě se pustit vlastní cestou. Prozaické alter ego Kateřiny Rudčenkové jako by bylo opakem ztělesnění vypravěčky v románu Dominiky Prejdové. Málokdy se sejde takováhle komplementární dvojice. Tentokrát dokonce v jediné literární soutěži.
Obě knihy, jak román Dominiky Prejdové Z čeho je den, tak novelu Kateřiny Rudčenkové Amáliina nehybnost, vydala Euromedia podle pravidel obou literárních cen v edici Knižní klub.
Zuzana Říhová se věnuje literární historii, ale je také autorkou básnické sbírky Pustím si tě do domu a novely Evička, oba tituly uvedlo před pár lety nakladatelství Dauphin. Teď Zuzaně Říhové vydalo nakladatelství Argo třetí knihu, jmenuje se Cestou špendlíků nebo jehel. V anotaci je tahle próza představována jako vesnický román. Ale zapomeňte na Jiřího Hájíčka a jeho ve srovnání s tímhle vyprávěním přehledné příběhy. Už v Evičce Zuzana Říhová předvedla smysl pro úplně jiný způsob zrcadlení světa, než jaký přináší běžná próza. Dovede zachytit svět zevnitř, z jeho skryté strany, asi jako když si obléknete kabát naruby. Je to pořád kabát, ale je jaksi groteskně deformovaný, a hlavně vidíte vnitřek, podšívku, všimnete si vycpávek a není to zrovna pěkné.
Cestou špendlíků nebo jehel je pravdaže román vesnický, ale je to také horor a trochu detektivka a především psychologicko-naturalistická balada, která je naprostým opakem idylických představ o venkově. Důkladně zametá s fantaziemi o cestách z města. Dva takoví z metropole to zkusí kdesi na vsi a dlouho, příliš dlouho jim dochází, že tenhle útěk nebo pokus o změnu se jim moc nepovedl. Definitivně to zjistí, když už je pozdě. Vesnice žije po svém, má svá tajemství, svoje způsoby, svoje rituály.
Román Zuzany Říhové Cestou špendlíků nebo jehel naprosto převrací obvyklá klišé ruralistického žánru a také způsobem vyprávění je to próza v kontextu současné české beletrie unikátní: stylově vyhraněná, dalo by se říct brutálně naléhavá, pro některé čtenáře možná až mrazivá.
U knížek z nakladatelství Argo ještě zůstanu. Nejsem sám, kdo Vilmu Kadlečkovou považuje za jednu z nejzdatnějších autorek soudobé české fantasy. Její sága Mycelium by v anglické jazykové oblasti dost možná už k autorce přivedla hledače filmových scénářů. V šestém pokračování nazvaném Vrstva ticha se Lucasi Hildebrandtovi zachtělo ovládnout psychotroniku. Jenže jak se na to bude tvářit Církev? Přežije to Lucas? A jeho učitel Aš-šád? Vilma Kadlečková má kromě ohromné představivosti a daru jazykové imaginace i smysl pro nejrůznější hlášky. Tak alespoň jednu, jež je vlastně starou pravdou, kterou je vhodné mít po ruce právě proto, abychom podle ní neskončili: Fantazie je největším nepřítelem statečnosti.
I šestý díl Mycelia je pořádně tlustý svazek. Můžeme očekávat ještě další dva.
Do třetice z nakladatelství Argo ‒ a překvapivě autorka, která sem poodešla z domovského Torstu. Z pochopitelné příčiny: její nejčerstvější kniha je určená čtenářům ještě ne úplně dospělým. Zároveň to ale není doslova kniha pro děti. Jmenuje se Liščí oči a míří na mládež, na týnejdžry. Dokonce osobně, Petra Hůlová věnuje tuhle knihu svým třem dětem.
O čem jsou Liščí oči? Dvojčatům Edovi a Zuzce se stane něco podobného, co se stalo Alence. Nebo spíše panu Matěji Broučkovi. Tihle dva malí Pražáci vlezou někdy dneska do díry, která se znenadání objevila u nich v koupelně. Procházejí jakýmsi tunelem a vylezou v srpnu 1968. Mezi tanky s bílými pruhy. Tu díru má na svědomí údajně obyčejná liška, jenže je to složitější, protože děda těchhle dětí nosí příjmení Liška a Eda a Zuzka s dědou Liškou nakonec letí s prezidentem Svobodou do Moskvy na to známé nešťastné vyjednávání. Úkol zněl jasně, jak se to říká v tom známém Hřebejkově filmu, ale obsah je tu úplně jiný. Měli změnit dějiny. Jak to dopadlo, nemůžu prozradit.
Co však o knize povědět můžu. Petra Hůlová pustila v Liščích očích představivost z vodítka. Vymýšlí si hravě a roztomile. Jednu z nejtraumatičtějších událostí novodobých českých dějin, přesněji její alternativní průběh, líčí s neskrývaným a patřičně nakažlivým nadšením. Pokud jste četli její dystopie z bližší budoucnosti, třeba Stručné dějiny Hnutí, pak Liščí oči jsou pravým opakem. Hravost téhle prózy, která může přivést mladé čtenáře k zájmu o to, jak to bylo doopravdy, podtrhují ilustrace jednoho z nejoceňovanějších českých komiksových kreslířů Nikkarina.
Ale abych nebyl nespravedlivý. Čeští spisovatelé samozřejmě psát nepřestali, jak by se mohlo z předešlého výčtu novinek od českých autorek možná zdát. Píšou a leckteří také hledají, čím by překvapili. Mezi ně patří autor především početné řady divadelních her David Drábek, který se konečně v jednapadesáti letech představuje prozaickou prvotinou. Nazval ji Ochechule a je to stejně jako jeho dramatické texty příběh na trojmezí surrealismu, ironické grotesky a poetistické hravosti.
Na drobno nasekaný příběh několika postav je bohatý na dialogy, ale také na roztodivné příhody a eskapády. Hravostí včetně té základní, že sám sebe nechá autor a zároveň vypravěč hned ve druhé kapitole umřít, mi David Drábek připomněl některé mé oblíbence. Z nich vzpomenu nedoceněného Jaroslava Hovorku, lékaře a spisovatele. Možná jste četli jeho Tamilské listy nebo Baladu z domu V+W.
Ale zpět k Drábkovi. Jeho příjemně nekorektní, nevyváženou a vůbec rozpustilou novelku Ochechule považuji za příjemné osvěžení současné české pánské literární produkce. Vydalo ji nakladatelství Akropolis Filipa Tomáše.
13.12.2021
