Zatímco hudba hrála....všechno jim vzali
nakl. Beta
Tato kniha není učebnicí historie, může nás však v mnohém poučit. Nadchnout nás, ohromit, vzbudit hněv, ale také okouzlit, dojmout. Oslavuje nezdolnou sílu lidského ducha a především krásu hudby, která nezná hranice, hudby, která se sice může stát nástrojem zla, ale má také schopnost uzdravovat, dodávat sílu, přinášet milosrdenství i zachraňovat životy. Nathaniel Lande: Zatímco hudba hrála
PŮLNOČNÍ ZVONY
Seděl jsem a čekal, až v barokně zdobném kostele začne bohoslužba. Vzpomněl jsem si, jak otec jednou žasl nad známými biblickými výjevy, blednoucími, ale stále přítomnými, na nemožně vznosném stropě, a nad sborem andělsky pějícím Messa da requiem od Giuseppa Verdiho. Zpoza oltáře na mě zírala ohromující malba vytvořená nadaným umělcem, kterého jsem tak dobře poznal – Norbertem Trollerem, jenž byl také v Terezíně. Byl to obrovský obraz pevnostních hradeb z červených cihel. U vstupu do pevnosti, kde bývala kdysi brána, namaloval Troller zahradnictví, v poklidné dálavě plují oblaka a vystupují hory, vyvolávající představu svobody. Orchestr skládající se z fléten, pikol, hobojů, klarinetů, lesních rohů, trubek, trombonů, smyčců, tympánů a basových bubnů tklivě pokračoval. Naslouchal jsem jeho tichým tónům a myšlenkami se vracel v čase. Když jsem toto rekviem slyšel naposledy, byl jsem chlapec.
Vzpomínal jsem, jak jsem tehdy v noci ležel, ale nespal, a slyšel hudbu, jak stoupá mou duší, a cítil se vřele a bezpečně. Připadalo mi, že nikdo nemá lepšího otce než já, nikdo nemůže mít lepší a kouzelnější život. A myslel jsem na to, jak vyrostu a čím se možná stanu, až už nebudu dítě, až vstoupím do světa mužů, až se stanu někým, nějakým dokonalým splynutím mých rodičů s elegancí mé matky a talentem mého otce. Byla to a měla být i nadále krásná doba pro život. Budu vždycky šťasten a milován, vždycky budu naslouchat krásné hudbě, nesmírné, téměř hmatatelné, ale ve svých neviditelných rozměrech mimo dosah. Neustále tu byla hudba, sladký dialog mezi pianem, smyčci a z hloubi hrdla znějícími lesními rohy, než se přes kontinent převalili Němci a okupovali Prahu.
Vzpomínky přicházely, nevolány, nevítány, a vrhaly se na mě, jak jsem seděl v tom kostele, ty neochvějné vize s živými barvami a řinčivými zvuky. Zavřel jsem oči a minulost se odvíjela přede mnou. Připomněl jsem si ono časné ráno v březnu s novými disonantními akordy: ječícími sirénami, chrčícími motocykly, hřmícími a kouřícími tanky, neznělým klapáním kroků, ostrým rytmem a neúnavným tempem nezastavitelných čet vtrhávajících do naší země. Mimovolná pražská přehlídka měla novou píseň. Rekviem zpívané toho večera bylo refrénem na počest všech, kdo zahynuli – přemohlo mě a udolalo, když se jeho krása jaksi zahalila do hrůzy. Nemohl jsem vydržet víc, ani jediný další tón nebo myšlenku, neboť se na mě ze všech stran hrnuly vzpomínky. Tiše jsem opustil kostelní lavici a hledal úlevu a útočiště na studeném vzduchu venku. V řezavém chladu noci jsem scházel dolů k železniční trati pod kamennými schody, kolem věnce zelených a červených svátečních světel visících z dřevem obložených dveří kostela, jejichž mosazné kování vypadalo jako natřené cínovou šedí a bylo stejně staré jako samotná republika. Jak daleko jsem dohlédl, táhly se řady jiskřivě mihotavých svíček, světel naděje a života, jejich plamínky se třepotaly ve skleněných baňkách podél kolejí hned pod stoupajícím stříbřitým oparem. Následoval jsem jejich průvod a světélka mě vedla dál a dál, vedla mě zpět, vedla mě do dětství, vracela mě do doby nepohnutě stojící, zamrzlé do minulosti.
TEREZÍN
Skrze tu mlhu, která mi připadala jako přirozený příbytek duchů, mě jakési nutkání táhlo kupředu a já jsem vstoupil do brány. Za trávou pokrytými svahy byla kostelní zvonice a v ní modré hodiny – dávno porouchané, také zamrzlé v čase a nikdy neopravené. Kostel měl být ochráncem slabých, strážcem dětí, místem pro modlitbu a naději, jenže já jsem právě uvnitř těchto zdí spatřil nejhorší věci, právě tady zmizela lidskost. Tehdy jsem stejně jako nespočetněkrát předtím hloubal, proč Bůh za oněch dob tento kostel – i mnohé z nás – opustil.
Pod kostelem se v četných čtvercích rozkládaly šedozelené skvrny polí, kde kdysi přecházely a hrály si děti v podivných mundúrech, nosící na šatech hvězdy, hvězdy překrývající jejich srdce. Ty děti si hrávaly na kasárenských nádvořích, ale také vycházely za hradby do práce. Tajně kreslily obrázky a psaly básničky, tak rok nebo dva, což záviselo na tom, jak jim přálo štěstí, neboť transporty neustále přijížděly a odjížděly. Dělaly, co jsme my nemohli, a kolem sebe viděly nekonečné řady těch, kdo se tu objevovali a zase mizeli, těch, kdo stáli ve frontách na ubohé příděly. Viděly hladomor a strach, bití, funebrácké káry, nemocniční pokoje i popravy bez soudu. Slyšely všechno: slzy, jekot, řev, apely i drmolení modliteb.
Byly svědky toho všeho, a přece pořád viděly nebo samy sebe nutily vidět to, co se snažil zachytit Norbert Troller – ten pocit naděje, krásy za branou ghetta, za stužkami silnic –, a představovaly si dopravní ukazatele směřující k Praze, ke svobodě. Přehrávaly si pohádky a některé zpívaly v opeře Brundibár. Představovaly si někdy smrt? Blízko malého města s ulicemi vroubenými stromovím jsou pořád rezavé železniční koleje, trať vedoucí do Terezína, ale i do Osvětimi, kde se dokořán otevíraly poslední dveře a pouštěly doušky čerstvého vzduchu ke kalnozrakému, unavenému, nemytému, klopýtajícímu a vyděšenému lidskému nákladu. Cestující se řadili do jednotlivých kolon za klamavých taktů kvarteta hrajícího sladkou melodii. Potom hudebníci přestali hrát a ofi cír prováděl selekci, kdo má jít na tu či onu stranu. Nato se znovu ozvala hudba. Přilétající zimní vítr přinášel z kostela úryvky rekviem a s hudbou se vynořovaly vzpomínky na mé přátele.
Můj nejlepší přítel byl David. A odněkud z nitra se jako kouzlem vybavil obraz Sophie, protože tuhle mši jsme poprvé slyšeli společně. Vzpomínám si, jak Papouch – můj otec, kterému jsem tak říkal podle slova papá – říkával, že přátelé jsou poklady, které nám přicházejí do cesty jen příležitostně, a my rozhodně nesmíme propást, když se to stane. Obestřel a omámil mě prazvláštní pocit vnitřního míru, zároveň s uvědoměním si doby a lidí, onoho spolku hrdinů, kteří se stejně jako já pevně drželi jakési nevyhladitelné naděje podporované vědomím, že skutečně jsou věci, pro které stojí za to žít, a že my, nebo alespoň někteří z nás, jednoho dne dokážeme posbírat roztříštěné úlomky svých životů a sestrojit pro nás všechny nové začátky. V to jsme doufali, v sen, jejž jsme všichni sdíleli. Sophie, David a ostatní byli moji přátelé, byli se mnou a zachránili mě. Odpřisáhli jsme, že se budeme zachraňovat navzájem a že se z toho dostaneme společně. Oni navždy změnili můj život. Takhle to bylo. Takhle to všechno začalo.
překlad Milan Dvořák
10.12.2021
