Korespondence Šebek - Král: když dopisy byly ještě literaturou

nakl. Cherm

Dopisy z archivu básníka Petra Krále (1941 - 2020) vypovídají nejen o surrealismu šedesátých let, ale také o přátelství dvou pozoruhodných mužů. U Karla Šebka (1941 - 1995?) ještě víc než u Krále splývá příběh, který svému okolí předváděl, s dílem. Šebkův život je učebnicovým příkladem básnického odkazu, jejž jeho autor zaplatil permanentním sebeničením a pravděpodobně i předčasnou smrtí. Víc jedna z editorek Wanda Heinrichová.

Mým domovem je pes

Od začátku roku 1963 do jara 1968 trvala intenzivní korespondence mezi Karlem Šebkem a Petrem Králem. Dopisy z Králova archivu vypovídají nejen o zákulisní kulturní epoše, jíž se říká surrealismus šedesátých let, je v nich také zaznamenán autentický příběh přátelství dvou pozoruhodných mladých mužů. Především tu však najdeme svědectví o dvou individuálních cestách, o nebývalém nasazení a zaujetí uměním.

„Nikdy jsme se neviděli,“ píše Šebek Královi na vojnu. První řádky, podaná ruka, a zároveň ruka napřažená v prázdnu, ruka, která žádá pevný stisk spřízněné bytosti, přichází od Šebka. „Zbyněk mi dal Vaši adresu,“ vysvětluje Šebek. Poslem zákonité náhody na počátku dopisování nebyl tedy nikdo menší než Zbyněk Havlíček, básník, literární teoretik a psychoanalytik, o gene­raci starší Šebkův bratranec.

Se jménem Zbyňka Havlíčka se v těchto souvislostech ­oteví­rá celé interpretační pole. Předání „případu Šebek“ právě Petru Královi se ukazuje mimo jiné jako šťastná trefa zkušeného psychologa. Nadaný, ale křehký Šebek měl bez nadsázky nevyčerpatelnou potřebu pozornosti, intelektuální a další podpory, jak už to u lidí s podobnou duševní konstitucí bývá. Toho si byl Havlíček jistě vědom a Krále jako vnitřně organizovanou, ­pev­nou osobnost odhadl velmi dobře.

Korespondenční dvojice Král—Šebek nebyla v době, kdy se v těch­to kruzích ještě stále psaly mnohastránkové soustředěné dopisy, jedinou možnou. Z přelomu padesátých a šedesátých let pocházejí podobně obsažné konvoluty Královy korespondence s generačními druhy a blízkými přáteli Stanislavem Dvorským a Prokopem Voskovcem; právě v Šebkových opisech se tyto konvoluty zachovaly. Dalším svazkem korespondence jsou dopisy výše zmíněného Zbyňka Havlíčka, který si s Petrem Králem psal od samého počátku šedesátých let. Králův písemný kontakt se Šebkem nesou ale jiné okolnosti, jde o jinou konstelaci.

Ačkoliv se Šebek a Král narodili ve stejném roce a mohli spolu (teoreticky) sedět ve školní lavici, ve svých necelých dvaadvaceti letech, kdy si začínají psát, nasazují oba mladíci vážný, formální tón. Po čtyři roky udržují vykání. Král se ujímá role mentora a Šebkovi role žáka, zdá se, vyhovuje. Korespondenti dotvářejí sami sebe jako bytosti určené adresátům, potažmo věčnosti. Což je nepochybně obecnější jev u pisatelů, kteří se potkávají výhradně v textech, nebo častěji v textech než ve skutečnosti. Míra autostylizace kolísá, ale literárnost takových dopisů převažuje. Jsme tu svědky hry (na učitele a žáka atd.), vážné i uvolněné, přiznané i nepřiznané hry, která oběma stranám umožňuje rozvíjet vlastní elány a dispozice.

Petr Král, v lednu 1963 voják základní služby v plzeňských kasárnách, má již za sebou intelektuální úder a konfrontaci z nejsilnějších: osobní setkání s Vratislavem Effenbergrem, vůdčí osobností českého surrealismu po druhé světové válce. Nelze se ubránit dojmu, že mladičký Král, možná bezděčně, přejímá autoritativní Effenbergerovy manýry: že se Šebkem hlavně zpočátku jedná po vzoru Effenbergerova otcovsky nadřazeného, a zároveň motivujícího působení, které už několik let zakouší na vlastní kůži. Role mentora je Královi úkolem, na nějž si ve vztahu k Šebkovi nikdy nedovolí úplně zapomenout. Vypovídá to o Králově zodpovědnosti vůči Šebkovi jako lidské bytosti a tvůrci, ale v neposlední řadě i o zodpovědnosti vůči sobě.

„O tom, že bych Vám byl říkal, že mě unavuje psát Vám o Vašich textech, nic nevím. Ostatně, kdyby mě to příliš unavovalo, patrně bych se s tím dovedl vyrovnat,“ píše Král Šebkovi v roce 1965 a je to postoj pro něj charakteristický; služba literatuře byla pro Petra Krále do konce života tak přirozenou činností, jakou je třeba dýchání.

Výchozí pravidla hry se v průběhu let mění. Nepříjemný, křečovitě učitelský tón Petra Krále se stává srdečnějším. Protagonisté dopisů se potkávají a poznávají se osobně. V Šebkově Jilemnici i v Praze. Král, jenž obývá suterénní byt v rodinné vile ve Strašnicích na tehdejším předměstí Prahy, Šebka ve svém „strašnickém doupěti“ několikrát přijímá a nechává ho tam přespat. Změna vykání na tykání v létě 1966 pak i navenek signalizuje změnu vzájemných postojů směrem k vřelejšímu přátelství.

•

Dopisy, které předkládáme, vznikaly předtím, než Šebka úplně rozleptaly toxické návykové látky a psychofarmaka. Šebkův náběh na zdatného prozaika je v dopisech z šedesátých let ­nepře­hlédnutelný. Beletristická nátura, v dobrém i špatném smyslu slova, Šebkovi nedá, „nutí“ ho k artistním pózám a ironii i v zdánlivě nevinných pasážích. Král se vyjadřuje většinou příměji, má odkrytější karty, často chce pouze něco vysvětlit nebo sdělit; jindy to ale pěkně rozjíždí a nechá se vést čirou radostí z psaní.

Estetické postoje Petra Krále v tomto období je třeba vnímat jako svědectví o počátcích soustředěného osobního vývoje, jenž pokračoval dalších padesát let. Rozdíl v recepci Králova a Šebkova epistolárního partu tedy spočívá v tom, že u Krále lze hodnotící formulace z šedesátých let porovnávat s jeho pozdějšími, zralejšími a autorsky zredigovanými texty. U Šebka jde převážně o hodnotící formulace později nekorigované, o to však jedinečnější, vskutku až omračujícím způsobem přesné, přitom vždy jemné, nikdy ne agresivní. Šebkovy postřehy prozrazují ostrou inteligenci a až „zvířecí“ intuici. Šebek lidem vidí do žaludku, ale své námitky a vnitřní odstup vyjadřuje tak delikátně, s tak tlumeným humorem, že to na první pohled snad ani není patrné.

O naivitě těchto mladíků tedy nemůžeme mluvit v žádném případě. Král v dopisech vystupuje jako sebevědomý ­vzdě­lanec; své bytostně intelektuální založení vyvažuje vpády do skutečnosti, kterou procesem vnímání a psaní systematicky proměňuje v básnický mýtus. Šebek se jeví být mnohem skromnějším (ale je to rafinovaná maska). Teoretická „výzbroj“ není hlavní oporou jeho myšlení. To ovšem v Šebkově případě neznamená žádnou inferioritu. Ke všemu Šebek nebyl takovým solitérem a samorostem, jak si občas rádi představujeme; měl naopak od raného mladí přístup k osobnostem a knihám, o nichž by se většině básníků té doby mohlo jen zdát. Z Šebkových dopisů je zřejmé, jak ohromně byl sečtělý, jak po knihách bažil, jak je sháněl, jak hltal nevydané rukopisy svých předchůdců i souputníků, obětavě je opisoval pro sebe i ostatní, jak byl zasažen nejen texty, ale také výtvarnými díly a filmem. Ve výtvarném umění a filmu nacházejí Šebek a Král další společnou posedlost, ostatně Král filmovou fakultu vystudoval, o filmu psal „profesionálně“ a malířství soukromě „studoval“ od dětství. Šebek k obecněji přijímaným (rozumějme v úzkém „surrealistickém“ okruhu) hodnocením přidává svůj niterný, neexplicitně skeptický pohled, u jehož dna se míhají plamínky smíchu. Třeba pohled na obrazy Mikuláše Medka:

„Medek pro mne představuje jakési poválečné ,období spánků‘. […] Je to pro mne symbolem lhostejnosti k publiku přesto přese všechno, co bych si ,mohl jinak myslit‘; […] Představuje pro mne ,ohnisko katastrof‘ v poválečné české ,avantgardě‘, od něhož by se teprve měl ,šířit požár‘ k ostatním členům skupiny, kdyby tedy někde měl nějaký vypuknout. […] Je to pro mne jakási živá, dřímající, dvacet let z našeho území dosud neodstraněná: nálož třaskavin, natolik lhostejná, než aby skutečně někdy vybuchla, nato­lik ironická, než aby dala ,vybuchovat‘ na očekávaných důležitých místech dějin, strašidlo, které chce polekat samotnou podstatu hrůzy […].“

O takzvaném obrodném procesu šedesátých let v komunistickém Československu, o uvolňování opratí v kultuře, píše Král Šebkovi s krajní nedůvěrou už 19. září 1963, tedy pět let před invazí vojsk Varšavské smlouvy:

„,Poprask v tisku‘ kolem Mikuláše Medka, míníte-li tím ta dvě či tři polooficielní, rozhodně chápavá a nejlepšími úmysly, není-liž pravda, oplývající rozcitlivění nad do nedávna ještě bezvýhradně ,zlým‘ žákem; říkám ovšem právě tak málo nebo mnoho, kolik se asi dá říci za daných souvislostí stejně opožděnému, a o to vehementnějšímu ,poprasku‘ kolem Franze Kafky. Je to hodně trapná podívaná, na které je nejtrapnější to, že bude jistě leckdo ochoten považovat tuto pouhou výměnu kulis za podstat­nější změnu. To je, myslím, jmenování Jana Wericha národním umělcem, zvlášť došlo-li k němu skutečně až na přímou intervenci samotného starého pána, pořád ještě daleko adekvát­nějším ,činem‘, čnícím ve své hluboké vnitřní humornosti uprostřed letošní okurkové sezóny vysoko nad všechny tyhle splašky, jejichž příval teď už hned tak někdo nezastaví.“

Odmítání oficiální politické i kulturní scény bylo v autorském uskupení kolem Vratislava Effenbergera samozřejmostí. „Poprasky v tisku“, třeba kolem Franze Kafky, musely být pro dávné čtenáře a vyznavače Kafky spíš iritující. Předválečné ­vydání Kafkova Zámku s obálkou od Toyen si Král s přáteli předávali na konci padesátých let jako dárek na stvrzení spikleneckého pouta. Připomeňme ještě, že Effenberger „zdědil“ knihovnu Karla Teiga a knihy svým mladým stoupencům půjčoval. Také v knihovně otce Prokopa Voskovce, překladatele Prokopa Voskovce staršího, se našly skvostné a kuriózní kousky.

Autoři okruhu UDS nepublikovali, nebo jen velmi omezeně. Už proto si v těchto kruzích sotva lze představit příznivé přijetí nových českých literárních hvězd šedesátých let. Oficiální autoři byli nepřijatelní svým lyrismem, falešným nebo naivním optimismem, ale také literárností. Teoretickým požadavkům, které Effenberger systematicky dotvářel, jejich práce neodpovídaly. Nebo ti básníci a literáti prostě jen nestáli na Effenbergerově radikálně kritické (v estetickém smyslu) a protirežimní straně. Ostatně samotné pojmy „literárnosti“ a „literatury“ byly (surrealisticky) definovány jako negativní.

S ortodoxně surrealistickým pojetím umění se Král definitivně rozešel na začátku sedmdesátých let dvacátého století. K některým českým autorům, kteří v šedesátých letech hojně publikovali, Král našel cestu v emigraci, třeba k Antonínu Brouskovi, Ivanu Divišovi a Milanu Kunderovi. Koneckonců Krále i Šebka toho v umění vždy zajímalo víc, než se na „pravé surrealisty“ slušelo.

Za zmínku stojí Králův postoj k beatnikům ze srpna 1964:

„…bezbožné autostopařské modlitby těch dobrých kluků ze San Francisca, které […] už nemůžu beze zbytku žrát, vyrůstají přese všechno z nejvnitřnějších potřeb, jaké mi v poslední instanci budou vždy svaté a podle kterých se nakonec vždycky navzájem poznáme… […]

Pokud Vám jde o jednotlivé konkrétní případy, je to především a daleko nejvíc Kerouac, a pak už zas dlouho nic. Ovšem, Gin­sberg — […] ten hysterik má místa opravdové andělské a ďábelské krásy, že. Ale to už je asi definitivně všechno. To ostatní, všichni ti píšící nakladatelé a zázračné černošské děti, objevené v polepšovnách, to je skutečně tak ještě pro Violu. Ta Ginsbergova báseň, o které se zmiňujete, znamenala kdysi hodně zejména pro Stanislava.“

V odsudku básní „pro Violu“ (věhlasnou Poetickou vinárnu šedesátých let), tedy toho, co se „ještě smělo“, co je neškodné, jímavé, líbivé (a nakonec poezii škodlivé), z podstaty anti-subversivní a co bychom dnes nazvali korektní poezií, tušíme „zlého“ Effenbergera, jeho školu jasnozřivosti.

Z beatniků Královi byl a až do konce zůstal blízký Kerouac. Rok před svou smrtí, v roce 2019, Král napsal a publikoval esej-vyznání Jacku Kerouacovi pod příznačným názvem Ach, Bumsy!. K hudebnímu uchu Stanislava Dvorského pravděpodobně „kdysi“ mluvila litanická dikce Ginsbergova Kvílení, což do jisté míry formálně předznamenalo Dvorského dlouhé básně rytmizované opakováním veršů. Mladým poválečným „surrealistům“ se právě od beatniků dostalo určujících podnětů k pojetí poezie jako formy extáze. K „extatickému poznání“ jako konfesi se hlásili Král, Dvorský i Šebek a ve svých poetikách se s ním celý život — každý po svém — vyrovnávali.

Král se velmi brzo projevil jako teoretik, který upřesňuje intuitivní Šebkovy „názory“; například hned v roce 1963 poukazuje na různou míru „účasti intelektu na tvorbě básně“, tedy na zapojení nebo naopak potlačení vědomých konstruktivních sil intelektu ve „vlastním významovém plánu básně“:

„…rozdíl mezi tou či onou „básnickou metodou“, v plánu, v kterém se pohybuje Vaše úvaha, spočívá daleko spíš než v rozdílu mezi obrazy „na konci“ a „na začátku“ asociačních řad v rozdílné struktuře těchto obrazů. […] Zaměňujete totiž asociační řady, více méně existující ve vědomí už před básnickým textem, s metaforickými a metamorfickými řadami, vznikajícími až v průběhu práce na takovém ­tex­tu.“

Ke „konstruktivním silám intelektu na tvorbě básně“ choval Šebek nepochybně rozpaky, ani Králův přetížený teoretický jazyk se mu nemohl líbit, přesto se ti dva navzájem neobyčejně pozorně četli. A tato pozornost vytvářela silové pole, důležité zejména pro Šebka. „Petr, který víc než Zbyněk [Havlíček, pozn. red.], je vinou mého šťastného života veršů,“ napsal Šebek Stanislavu Dvorskému v roce 1975, v době, kdy už Petr Král nepobýval v Čechách. Otázkou zůstává, co všechno znamená „vina šťastného života veršů“: stěží lze tento výrok číst bez ambivalence, necítit ve slově „štěstí“ hořkost — a trpký, typicky šebkovský, skrytý smích. Šebek svou krutostí, v níž rozeznáváme jeden z jeho extrémně protichůdných psychických rysů, míří především na sebe.

„Příšera, která chce žít líbezně, […], ten, kdo přijde, aby ­odešel, abych tak řekl, tisícem dveří najednou,“ popisuje Šebek Effenbergera. A nemohl by to být portrét tak výstižný, kdyby nebyl zároveň autoportrétem. Jen netvor je schopen „uvidět“ netvora, a netvorem rozumějme básnického génia.

richováZhuštěné dopisování a setkávání Krále se Šebkem skončilo Královou emigrací do Francie v létě 1968. Zvláštní vrchol této korespondence představuje série zápisů Šebkových snů. Celý rok měly sny Karla Šebka „patřit“ Královi. Byl to výsledek sázky, již Šebek prohrál. Sázka se neodehrála na stránkách dopisů, ale na reálném, pravděpodobně dost bujarém večírku. Ovšem Král dodržení slova vyžadoval: A Šebek pro něj své sny od začátku dubna 1967 do konce března 1968 opravdu zaznamenával, posílal mu je většinou letmo nahozené na korespondenčních lístcích. Jakmile se z něčeho stane povinnost, bývá to poněkud otravné. Zapisování snů se přesto rozběhlo, vděčíme mu za množství nádherných, někdy šebkovsky ujetých, jindy anekdoticky vypointovaných, jakoby již „odzkoušených“ gagů; často jde pouze o nakupený, literárně neupravovaný snový materiál. Šebek si je toho vědom:

„Já to píšu všechno, i ty sračky, které se v tom snu vyskytnou, případ­ně jakýsi doplněk, aby to bylo trochu celistvé. Neříkám, že tohle bude spíš interpretace, ale budou v tom některé mé zásahy (nutné).”

Občas vypadají Šebkovy sny propracovaně a obracejí se přímo k „majiteli“ snů, Petru Královi:

„[…] hraju s Tebou šachy, ale místo figurek pohybujeme na šachovnici miniaturními knihami, některé z nich znamenají pěšce, některé věže atd., má to nějaký zvláštní řád, každá knížka má svůj význam. Odebrané „figury“ se pak vkládají do velkých desek, a to tak dlouho, až se z malých knížek složí jedna velká kniha. Ten, komu se to podaří dřív, vyhraje. Je to dost důležité, výsledek bude rozhodující, aniž je řečeno v jakém smyslu. Ještě si vykáme, je to někdy před pětašedesátým rokem“.

Mezi červnem 1967 a lednem 1968 Šebek mlčí. Půlroční pauza ve snové korespondenci dokresluje příběh, který se odehrává ve skutečnosti, dopisy nám dovolují tušit jen jeho obrysy. Než se odmlčí, začíná Šebek uvažovat o svém stěhování z Jilemnice do Prahy, úmysl konkretizuje detaily o hledání zaměstnání v hlavním městě a přesídlení (přechodně, tak na půl roku, jak se směle domnívá) do rodinné vily Králových prarodičů v pražských Strašnicích. Vždyť ho v suterénu té vily, ve svém „doupěti“, Petr Král už několikrát nechal přespat. Král otevřeně a vlíd­ně vysvětluje, jakým praktickým problémům se Šebek svým rozhodnutím vystavuje. A že je Šebkovo stěhování k němu do Strašnic nemožné.

Korespondenční mlčení musí prolomit Král dopisem z konce prosince 1967: „zjišťuji, že je opravdu nevyhnutelně na mně, abych Ti po letech opět napsal.“ Jistěže nejde o léta, ale situace se mění. Král je zavalen písemnostmi, pracuje jako redaktor v nakladatelství Orbis, kde řídí filmovou edici, klukovské zanícení a okouzlení osobností Vratislava Effenbergra se pro něj stává další pracovní zátěží a zápasem. Ani politické tání, „Pražské jaro 1968“, neznamená pro autory kolem Effenbergera definitivní vyhlídky na publikační svobodu. „Nechme je nejprve, ať sami odhalí meze své revolučnosti. Pak bude namístě trochu zvednout laťku,“ píše Král Šebkovi na konci března 1968. „Oni“, reformní komunisté, hybatelé pražského jara 68, meze své „revolučnosti“ brzo odhalili, byli k nim vykázáni přímo silou vojenskou. Po invazi spojeneckých vojsk se Král rozhodl neprodleně a pokud možno navždy z Československa „zdrhnout,“ jak to sám formuloval. Politika ale nikdy nebyla tím, co Krále a Šebka opravdu zajímalo, jejich „rozhovor“ se od začátku do konce týkal poezie v umění i životě. „Mým domovem je pes,“ napsal v básni Karel Šebek. Tím psem, tím vyhnanstvím a jediným skutečným domovem, může být básníkům jen poezie.

Král a Šebek si byli blízcí celoživotním rozvíjením osobního básnického mýtu. Ačkoli konkurovat Šebkovi v mýtománii se v české literatuře po druhé světové válce nepodařilo takřka nikomu. Legendy o Šebkových spektakulárních pokusech o sebe­vraždu, přitažlivý osud blázna se záhadným koncem strhává na sebe pozornost snad až příliš. I když: U Šebka ještě víc než u Krále splývá příběh, který svému okolí předváděl, s dílem. Šebkův život je vlastně učebnicovým příkladem básnického odkazu, jejž jeho autor zaplatil permanentním sebeničením a předčasnou smrtí.

Od konce léta 1968 Král a Šebek nepobývali ve stejné zemi, ale kontakt neztratili. Šebek psal do Paříže a Král do Čech. Dopisy si už zdaleka neposílali tak pravidelně, odpovídalo to taky zhoršování Šebkova psychického zdraví. Po roce 1989, při Králových občasných návratech do Čech, se tito dva staří kamarádi setkali opět i fyzicky.

Karel Šebek zmizel ze světa v dubnu 1995, ani jeho mrtvé tělo nebylo nikdy nalezeno. Zjevil se pak příteli aspoň jako fantom. U vchodu hospody Král zachytil pohled dva roky Nezvěstného a rozběhl se za ním. To už však patří k básnickému mýtu Petra Krále.

Wanda Heinrichová

9.12.2021