Vzpomínky Dany Němcové
nakl. Torst
"Snažili jsme se před našimi dětmi žít pravdivě. Nikdy jsme jim nelhali a děti nikdy neměly pocit, že před námi musí něco skrývat. Děti pro mě byly moji nejlepší partneři. Angažovala jsem se kvůli nim. Aby se za mě nemusely stydět, aby měly šanci jednou žít v nějaké jiné době, aby věděly, že mají svou důstojnost a za něčím si musí stát." Dana Němcová
Text knihy je založen na vzpomínkách Dany Němcové, jak je pro Ústav pro studium totalitních režimů a Paměť národa natočil Adam Drda v letech 2012 a 2015 a na jejím vyprávění, které pod názvem Osudy Dany Němcové v roce 2017 pro Český rozhlas připravila Vladimíra Bezdíčková. Další důležité části knihy vznikly z rozhovoru s Danou Němcovou, který pro Paměť národa natočil Viktor Portel v roce 2013. Drobná doplnění vycházela z rozhovorů pro seminář Ekumenické lesní školy – Výchova v různých dobách (2016), VŠOP – Dana Němcová o Chartě 77 (Karel Satoria, 2018) a z knihy Dana Němcová: Lidé mého života (Jan Bárta, Praha, Portál 2003). Výsledný text Dana Na několika místech byl text posléze rozšířen na základě rozhovoru s Viktorem Stoilovem a Janem Šulcem v červenci 2021. Kniha je doplněna dvanácti dopisy Dany Němcové z vězení.
Ukázka:
V roce 1978 jsme založili Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, který vycházel ze zkušenosti, že v Praze na nás sice estébáci pouštěli hrůzu, ale represe dopadala tvrdě hlavně na méně známé disidenty z venkova a menších měst. Dostávaly se k nám informace o soudních postizích a šikaně ze strany StB, když lidé rozšiřovali text Charty. Proto jsme dospěli k závěru, že věci nesmíme nechat zajít tak daleko jako v padesátých letech, kdy byli lidé stíháni doslova za nic a ani pes po nich neštěkl.
Dohodli jsme se, že VONS nebude tvořit přímo součást Charty, ale v jejím rámci založíme výbor, který bude hájit lidi pronásledované v rozporu s mezinárodně přijatými právními normami. Hodlali jsme usvědčovat režim ze lži a zároveň pomáhat rodinám postižených. Mezi úkoly VONSu proto patřilo i hledat právníky a obhájce pro stíhané. Hlavně od nich jsme pak získávali přesné informace o soudních procesech. Sdělení VONSu proto nikdy nebyla nadnesená ani pomlouvačná, jak režim tvrdil, protože jsme vycházeli přímo z kopií dokumentů od rodin a advokátů.
Jako advokát byl úplně nejlepší a nejobětavější doktor Otakar Motejl, který mě po úřední době nechával nahlížet do spisů. VONS byl velmi produktivní, vydal mnoho tisíc sdělení. Jezdili jsme samozřejmě i k soudům s mimopražskými disidenty. Zpočátku, když nás všude ještě tolik neznali, se nám dařilo stávat se i účastníky soudních řízení, takže jsme mohli podávat skutečně autentická svědectví o procesech. Později už nás nepouštěli ani na chodby soudů a zavírali nás na několik hodin, sotva jsme se někde objevili. Nejhůř na tom byl Pavel Roubal, který jezdil z Vysočiny na soudy třeba až do severních Čech. Když se objevil v Chomutově při soudu s Voknem, skončil ve vazbě hned, jak vyšel na ulici.
Z předchozí tvrdé reakce na zveřejnění textu Charty jsme odhadovali, že založení VONSu přinese podobné důsledky. Znovu jsem i já musela přijmout riziko postihu pro svou rodinu a děti. A v roce 1979 nás skutečně pozavírali. Reakce na proces s VONSem byla ohromná. K solidaritě zdejších lidí, kteří se nebáli opakovaně podstupovat riziko, se opět přidala i solidarita ze zahraničí, a to včetně západních komunistických kruhů, kterým vadilo, že naši soudruzi dělají komunismu špatnou reklamu, když si troufají zavírat lidi pro něco tak neškodného, jako je poezie, hudba nebo odlišné smýšlení.
VONS působil dál, i když jsme zůstávali sedět ve vazbě na Ruzyni. Jednou se třeba stalo, že když nás pustili na vycházku do izolovaných vězeňských teletníků, na zdi se objevilo vyryto několik nových jmen přátel, kteří vstoupili do Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, což nás samozřejmě velice povzbudilo. Při procesu s VONSem jsem změnila svou taktiku u výslechů. Dřív jsem nevypovídala, ale teď jsem si říkala, že protokoly zůstanou a je potřeba, aby jednou, až se celé dění bude znovu přešetřovat, bylo zřejmé, o co se ve skutečnosti jednalo. Vypovídala jsem dokonce pochvalně o lidech, kteří byli aktivní. Když například řekli, že jsme se scházeli u Bendů, bylo zřejmě, že už to vědí, takže jsem odpověděla: Ano, scházeli, ale my jsme se scházeli i u nás, protože naše byty leží uprostřed města a jsou každému snadno dostupné. Fakt je, že ti, kteří se s vyšetřovateli vůbec nebavili, nakonec nebyli souzeni. S nimi si nevěděli rady. Já jsem do poslední chvíle trvala na skutečnosti, že vše, co jsme dělali, bylo legální a v pořádku.
Advokáta jsem dostala ex offo. Tvrdil, že pokud vyváznu jen se třemi roky, můžu být šťastná. Počítala jsem proto, že dostanu pořádný flastr. Před uzavřením spisů mě navštívil prokurátor. Přítomen byl i můj vyšetřovatel, mimochodem — choval se ke mně slušně. Prokurátor zdůrazňoval, že zákony, které má k dispozici, svědčí o tom, že naše konání republiku poškozovalo a že jsme ji opravdu masivně podvraceli, a navíc ve skupině. Obrátil se na vyšetřovatele a pak na mě, jestli ještě chci dát nějaké jiné prohlášení, asi že se kaji a lituji svého jednání. Snad by pak byl shovívavější. Věděl dobře, že děti i já jsme se obávali možných následků. Zavřeli nás totiž i s manželem Jiřím oba zároveň. Děti se tehdy dokonce ozvaly, že budou sedět místo mě, protože nejsem zcela zdravá. Syn David odjel držet hladovku do Polska, ale zadrželi ho a deportovali na Ruzyň. Tam Davida trošku potrápili, ale posléze ho propustili. Asi si mysleli, že na mě vytvoří nátlak, ale ničeho nedosáhli. Děti se držely neuvěřitelně. Protože jsem si navíc mohla být jistá pomocí přátel, kteří se dětí mezitím ujali, prokurátorovi jsem nic neodpověděla a koukala jsem jako puk. Vyšetřovatel se na mě díval a pak řekl: Žádné prohlášení nebude. Tím to skončilo. Musím říct, že pro mě šlo o velice silný moment. Zažít solidaritu přátel, když se celá rodina ocitne v nesnázích, je k nezaplacení. Za tuto životní zkušenost jsem obrovsky vděčná.
...............
Dana Němcová (1934) začala v roce 1953 Praze studovat psychologii na Univerzitě Karlově, kde poznala pozdějšího psychologa, filozofa a významného katolického intelektuála Jiřího Němce. Vzali se 2. července 1955, měli spolu sedm dětí. Po krátkém období relativní svobody v druhé půli šedesátých let okupovaly Československo armády Varšavské smlouvy. Němcovi ještě v létě 1968 naložili své potomky do kamarádčina trabantu a odjeli do Rakouska, aby počkali, jak se situace vyvine, zda dojde k zatýkání „socialismu nepřátelských elementů“. Nedošlo - a oni se záhy vrátili domů. Začala normalizace. Manželé Němcovi se počátkem sedmdesátých let sblížili s undergroundovou komunitou. Byli to vlasatí mladí hudebníci, kteří rezignovali na profesionální kariéru. Když začal komunistický aparát kriminalizovat členy skupiny The Plastic People of the Universe a další undergroundové hudebníky a když s nimi v roce 1976 uspořádal soudní proces, byli to mezi jinými právě Němcovi, kdo pro zatčené organizoval podporu mezi významnými, protirežimně orientovanými osobnostmi české vědy a kultury. Z podpory PPU se poté fakticky zrodila Charta 77, kterou Dana a Jiří Němcovi jako jedni z iniciátorů podepsali mezi prvními. Mělo to okamžité důsledky. K prvnímu výslechu na Ruzyň si StB Danu Němcovou předvolala v den jejích narozenin, 14. ledna 1977. Následoval vyhazov z práce (to se týkalo i Jiřího Němce, který od roku 1977 dělal nočního hlídače), domovní prohlídky, opakované předvolávání k výslechu a soustavná šikana. Přesto už rok po Chartě 77 zakládala Dana Němcová spolu s některými dalšími signatáři Charty Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), který dokumentoval případy perzekuce a posílal o nich zprávy do zahraničí. V roce 1979 byla paní Němcová zatčena a strávila půl roku ve vazbě; v říjnu ji podmíněně odsoudili za podvracení republiky a roku 1980 byl na několik měsíců uvězněn Jiří Němec, který o několik let později odešel do exilu. V lednu 1989, na začátku tzv. Palachova týdne, byla Dana Němcová zatčena, když šla jako mluvčí Charty 77 položit květiny k pomníku sv. Václava. Po listopadu se nejdřív nakrátko stala poslankyní federálního parlamentu, poté vedla správní radu Výboru dobré vůle Olgy Havlové a pracovala v Poradně pro uprchlíky. Roku 1990 dostala cenu mezinárodního mírového hnutí Pax Christi, o osm let později jí byla udělena prezidentská medaile Za zásluhy a roku 2000 rakouská Středoevropská cena. Roku 2013 se pak Dana Němcová stala držitelkou Ceny Paměti národa.
zdroj: Paměť národa
8.12.2021
