Sebraný spis Radomila Uhlíře Skrývám se, ale nikdo mě nehledá
nakl. Volvox, Jiří Peňás
Radomil Uhlíř (1957 - 2019) patřil k něčemu, co by se dalo nazvat mýtus umělecké svobody v sevření českých poměrů. Radomil si v nich dělal absolutně, co chtěl, ale vždy to mělo nějakou logiku. Skupina Ženy, Divadlo Vizita, Radio Limonádový Joe, Kvartet Dr. Konopného, filmy Kouř nebo Gympl...Je opravdu nemožné říct, čím Radomil Uhlíř vším byl. Ti, kteří ho znali, se shodnou na jednom: že někoho druhého takového nikdy nepoznali.
Kniha obsahuje autorovy texty nejrůznější povahy: jeho zápisky o skupinách Ženy a Činna, dopisy, hry a scénáře, poezii, reflexe a vzpomínky...V závěru jsou pak texty o Radomilovi od Ivana Vyskočila, Mikoláše Chadimy, Jaroslava Duška, Václava Marhoula nebo Jiřího Peňáse.
Poslední pražský bohém - ukázka
Jmenoval se Radomil Uhlíř a zemřel 15. dubna 2019, což zaznamenala i média. Ta psala, že umřel „herec malých rolí“, připomínala filmy Kouř, Gympl nebo Pupendo, kde se mihl na pár minut, někde ho dali do souvislosti s divadlem Sklep, kam ale úplně nepatřil, jako ostatně nepatřil vlastně nikam. Jeden dva zasvěcenější nekrology o něm psaly jako o alternativním hudebníkovi, o rozhlasovém moderátorovi a konferenciérovi hudebních festivalů (pravidelně uváděl menší scénu na festivalu v Trutnově), o improvizátorovi a stand up komikovi, multioborovém baviči a vypravěči zenových vtipů. Všechno to byla pravda, a nic ho vlastně 400 nevystihovalo přesně. Neboť to ani nebylo možné. Vždyť on byl ještě taky malíř, v posledních letech velmi plodný a zase – velmi svébytný. Něco mezi abstraktní malbou a žižkovským art brut, syrovým uměním. Radomil byl ale především naprosto originální člověk. Na jedné straně se svými dvěma metráky těžká hra přírody, sunoucí se v klasických letech své obezity ulicemi Vinohrad a horního Žižkova (měl kutloch v ulici pod žižkovským vysílačem), na druhé straně vzletný rétor a poeta, jakoby stále se nadnášející díky svému postoji k životu, který pojímal s nadhledem orientálního mudrce i ironií zenového mistra. Radomil nemluvil, nýbrž promlouval, vyjadřoval se naprosto vytříbeným a neopakovatelným způsobem. Byl to Vančura undergroundu, Holan alternativy. I běžné věci, jako třeba zajít si na pivo nebo vysomrovat pár peněz, prováděl se zvláštní obřadností, jako by je celebroval a měnil v nějaký rituál: „A zdalipak bys mne nemohl založit, že bychom spolu něco zachlastali… Zaznamenal jsem, že se rodí nová generace hospod, mohli bychom do nich zavítat.“ Vycházela z něho prapodivná slovní spojení, haiku a kóany, pronášené hlubokým hlasem, mystickým basem, která byla bizarní, ale naprosto důvtipná a originální. Kdykoli jsem Radomila potkal a dal s ním krátkou řeč, smál jsem se ještě několik dní. Radomil byl vždy jakoby dobře naladěn, dobře vybalancován, vždy samozřejmě švorc, v posledních letech již dost nemocen, ale nikdy nepostrádající nadhled a jakousi velkolepost. Žil naprosto suverénně nezávislým způsobem jako poslední bohém haškovského typu, jako velký biblický pták nebeský, co neseje, nesklízí.
............
Jiří Peňás
3.12.2021
