Dá se využít studium psychiatrie při randění?
nakl. Cosmopolis
Tahle kniha pro mě není jen kniha. Je to můj život. Soubor událostí, vzpomínek, radostí i smutků za posledních šest let. To všechno jsem od roku 2015 psala na svůj facebookový blog. Pouštěla jsem své sledující nakouknout na medicínu, pod pokličku dění ve zdravotnictví, na psychiatrii - a nakonec jsem je nechala podívat se i část mého života. Anna Moricová: Deníček psychiatričky
Bubáci
Jako dítě jsem měla hrozný strach ze tmy. Pokaždé když se zhaslo, pevně jsem zavřela oči a bála se je otevřít. Protože co když tam někdo číhá? Lepší, když ho nevidím, než abych se mu musela dívat do tváře.
Stejně tak jsem měla strach slézt z postele a jít v noci třeba na záchod. Ba co víc, třeba jen dát nohu dolů z postele. Nebo i zpod peřiny. Protože i pod postelí přece někdo může být a představa, že mě nějaká ruka nebo chapadlo chytne za kotník a stáhne dolů, byla strašlivá.
Někdy na základní škole mi kamarádka půjčila Noční můry v Elm Street. Byla to taková malá černá paperbacková knížka, měla asi i nějaký obrázek na přebalu, to si už nepamatuju. Nevím, proč jsem ji četla, když jsem se u toho neskutečně bála, ale přečetla jsem ji až do konce.
Potom jsem měla takový strach, že jsem ji schovala úplně nejdál do šuplíku psacího stolu. Ale ani to nestačilo. Měla jsem pocit, že z ní v noci vylézá hlavní postava, muž s noži místo prstů, a číhá na nestřeženou chvíli, aby mě mohl zavraždit.
Nakonec jsem se té knihy tak bála, že jsem ji vyhodila do popelnice a kamarádce nikdy nevrátila.
V době, kdy jsem začala chodit do práce, jsem taky úplně poprvé začala bydlet sama. Ne na koleji, ne se spolubydlícími. Ale úplně sama.
A tehdy můj strach udeřil znovu. Byť jsem měla jen garsonku, při každém příchodu jsem musela zkontrolovat všechny temné kouty za závěsy, koupelnu, občas dokonce i špajz, jestli tam někdo nestojí.
To mívám sem tam i teď. Za dobu práce na psychiatrii jsem viděla spoustu věcí, slyšela spoustu příběhů, některé i dost hrozivé. A možná právě to mi pomáhá krok za krokem s mými domácími bubáky bojovat.
Bubáci jim říkám podle jednoho pacienta, který pokaždé přijde s tím, že když zavře oči, vidí bubáky. Vždycky je to stejné. Naposledy říkal, že se s nimi snaží povídat.
Tak jsem to taky zkusila.
Povídat si se svými bubáky.
Zavřu oči a tiše jim říkám, že se mě nemusí bát. Já se jich taky nebojím. Ať už mají jakoukoli podobu. Neobrátím se k nim zády, protože vím, že tak by mě znovu dostihli. Nedá se před nimi schovat.
Jediná možnost, jak bubáky vyhnat, je postavit se jim čelem.
A vydržet.
Vydržet.
Vydržet. I když je to nepříjemný.
Oni se časem rozplynou.
