Do nudy venkovského života se vplíží surovost
nakl. Argo
Parta nezvedené mládeže z nudy střílí vzduchovkou po projíždějících autech nebo se prohání na kolech po návsi. Vesnice. Všichni si vidí do talíře i do postele. Hospoda, štamgasti, řeči o stavu světa. Jenže pod vrstvou jednotlivých epizod, skvěle odpozorovaných ze ” života na vsi“, pozvolna prosakují znepokojivé prvky, které obraz poklidu narušují. Atmosféra houstne a hrozí, že budoucnost bude mít oproti dnešku jiný tvar. Dost možná o hodně surovější. Lukáš Palán: Surový tvar
Část první - Čekání na Egona
Takže sedíme na zábradlí u hřiště, já kejvu nohama ve vzduchu, sem tam, a Postel kejve taky a Želva s Cabritem taky, a ostatní kluci sedí na zemi a hážou šutry na silnici, když se k nám přihrne starej Avar a my mu řekneme: Jak sme to asi měli vědět? A on na nás pořád vejrá a nevypadá ani moc naštvaně, spíš unaveně, udýchaně, a je zpocenej jak čokl, ale stejně si nedá pokoj a povídá: A to vám musí někdo říct, že střílet vzduchovkou na auta je blbost? To vám jako nedojde, že tohle kurva nemůžete dělat? Načež Cabritovi přestanou swingovat ty jeho opálený nohy a řekne Avarovi: Hele, bacha na jazyk, dědo. A já pořád kejvu nohama. Avar se podrbe na čele, všechny ty předchozí grimasy najednou nahradí strašně zamyšleným pohledem a chodí kolem toho zelenýho křápu pana faráře, do kterého jsme nacvakali nějaký diabolky. Vždyť má díru v předním skle, vy tataři! A my nevíme, co jsou to tataři, ale jak to řekl, tím povýšeným tónem, asi to nebudou žádní študáci, ale to my taky nejsme, takže nám to nevadí.
Jenže jemu to nestačí a povídá: To ví každý malý dítě, že na auta se nestřílí, to není žádná novinka – ale to neměl dělat. Cabrito seskočí ze zábradlí, už toho má očividně dost, prvně přestal kejvat nohama a teď už stojí přímo před Avarem, ale je chytrej a nešlehne mu jednu, zakřičí: Bečko, Bečko, poď sem. A Bečka zvedne zadek ze země, odhodí šutráky na silnici, otře si ruce do kalhot a říká: Co je? A Cabrito se ptá: Víš o tom, že se nemá střílet na auta? A Bečka kroutí hlavou: No to nevím, to mi nikdo nikdá neřek. Tak a je to. Když to neví Bečka, tak Avar lhal. A když Avar lže, tak my tady nebudeme sedět a poslouchat kydy nějakýho dědka. Seskáčeme ze zábradlí, Avarovi svorně ukážeme fakáče a vyrazíme na kolech na sýpku.
Na vesnici se novinky šíří rychlostí světla, někdy snad i rychleji. Párkrát se mi stalo, že jsem doma dostal přes držku za něco, co jsem ještě neudělal, ale pak jsem to stejně udělal, někdy i natruc, takže se nemůžu na svýho papá zlobit, že mi jednu sem tam ubalil. Papá už je na milosti boží, jak říkal můj děda, kterej je taky na milosti boží. Tohle je jedna z věcí, který jsem slyšel lidi říkat, ale nikdy jsem to neviděl nikde napsaný, takže nevím, jestli se tam píše velký B, nebo malý b, ale je mi to upřímně jedno. Vím jen, a to taky říkal děda, že Bůh je velký, ale jak se tohle promítá do pravopisu, to netuším. Papá je na milosti boží už druhým rokem a je to jedině dobře, protože to byl člověk neurvalej a blbej. Papá mu říkám jenom proto, že tak říká Cabrito svýmu tátovi, a Cabrito to pochytil od Egona, kterej říkal, že tak se říká tatínkovi ve Francii, ale že když to teď řekne moderní člověk tady u nás, v těchto prašivých končinách, tak je to spíš urážlivý než co jiného.
Egon má přijet za měsíc v pátek, takže za plus minus dvě bouřky bude ve vesnici a my si s ním dáme scukanec. Egon jezdí do světa a ví o něm dost. Většinou nám dá knížky, který na cestách přečetl a už je nechce, ale daleko lepší než si je číst je poslouchat, jak nám povídá o tom, co viděl a co se mu přihodilo. Třeba jak byl v Čile a viděl tam stromy ficroja, který jsou čtyři tisíce let starý. Panečku!
Když jdu do pokoje, máma se vybelhá z ložnice a zeptá se mě, jestli jsem to byl já, kdo střílel na faráře, pamatujete, jak jsem vám říkal, že se tu zprávy šíří rychlostí světla, no tak tohle je přesně ono, jak to může sakra vědět, když se to stalo sotva před pár hodinami a ona byla celej den zavřená doma, to je mi záhadou, ale povídám, že já to nebyl, a nestříleli jsme na faráře, ale na jeho auto, a já se určitě netrefil a podle mě si stejně vymýšlí, protože mu už z toho jeho kostela hrabe. Mámě pomůžu do koupelny, chce jen na záchod, tak ji tam nechám samotnou a jdu spát. Cabrito přijede i s Želvou, zazvoní a čekají. Jako jedni z mála na vesnici máme zvonek, a tak Cabrito a Želva čekají jen pár sekund a pak zazvoní znovu, protože náš zvonek je tak zvučnej, že by to slyšeli i v letadlech, kdyby tu ještě nějaký lítaly. Příšerná melodie mi trhá uši, ale tak už to musí být, máma je hluchá jak poleno a jinak by se na ni nikdo nedozvonil. To je pro mě, křičím a beru si bundu. Jo, no jo no jo, kurva – běžím dolů z druhého patra a pořád poslouchám tu zasranou melodii a vím, že teď už Cabrito na nic čekat nebude, on ví moc dobře, že už jsem na cestě, a teď mě chce akorát tak naštvat a nechá prst na zvonku, dokud neotevřu dveře. A možná se mu ta melodie i líbí, je to zábavnější než se krčit u země a hledat kamínky, který nejsou ani malý, ani velký, a pak se trefovat do okna, i když i to je občas zábava.
Kluci sednou na kola. Já sem línej vytahovat kolo, a protože jedeme jenom kousek, sednu si Cabritovi na štanglu. Celou cestu mě kope kolenem do stehna, ale nevadí mi to. Pole jsou teď suchý a pomlácený. Sluníčko je jedna velká zářivka, pere to do nás vostošest a my jedem rychleji a rychleji, abychom cítili alespoň trochu větru. Vítr je vzduch, který se žene na opačnou stranu, říkal Egon na jednom z prvních setkání, to mi mohlo být asi devět nebo deset, a taky to asi řekl nějak jinak, mluvil o povětrnostních podmínkách, konkrétně o mracích, je jich hodně druhů, třeba dvacet, a mají různý jména jako cumulus nebo stratus, ale možná to je trochu složitější a já si to uložil do té své makovice ve verzi pro desetiletého kluka. Později jsem to říkal Postelovi, snažil jsem se na něj zapůsobit, ale řekl mi jen: Co to kecáš? Mrak je mrak. Mám rád vítr i bezvětří, sluníčko i noc, prach i vodu, a všeho toho máme u nás na vesnici dost, moc toho nemáme, jako jiných věcí, ale co se týče přírody, tak máme skoro všechno a já to mám moc rád, takže si nestěžuju. Máme meruňky, broskve, okurky, švestky, zelí, řepu, jablka, hrušky, blumy, špendlíky, melouny a tisíc dalších věcí. Na kopci na jižní straně je přehrada a za ní zřícenina nějakého starého hradu, a pak další a další kopce. Na poli zahlédnu zajíce. Chvíli si to peláší souběžně s našimi koly, pak to zalomí doprava od silnice a zmizí v křáku. Bože, to je paráda.
30.11.2021