3x příroda: neuvěřitelná a inspirativní
nakl. Kazda
Stromy, ptáci, psi a vlci - jeden zázrak vedle druhého. A člověk žasne a diví se - a snaží se pochopit. Třeba ze tří knih, které můžou změnit váš pohled na přírodu - Než stromům dojde dech, Ptačí způsoby a Vlk - pes - člověk.
Peter Wohlleben: Než stromům dojde dech
Jak dlouho se stromy učí, je patrné na působivých dubech poblíž obce Ivenack v severoněmecké spolkové zemi Meklenbursko – Přední Pomořansko. Zdejší duby letní mají krátké tlusté kmeny, silné sukovité větve a jejich věk se odhaduje v rozpětí 500 až 1000 let – patří tak k nejstarším stromům v celém Německu. Průměr jejich impozantního kmene čítá 3,49 m a objem 108 m3, což je 360násobek průměrného německého stromu. Staré stromy lesníci považují obecně za choulostivé. Jejich cena nebývá vysoká, jelikož v důsledku napadení houbou se dřevo uvnitř kmene již často rozkládá, a není tedy možné ho využít na pile. Většina úředně jmenovaných strážců lesa zastává názor, že tito staří matadoři se horku a suchu nedokážou dobře bránit, proto je podle nich rozumné je zavčas pokácet a nahradit mladými vitálními stromy. Jenže to je jen líbivá záminka, jak v tichosti kácet mohutné a hodnotné stromy, aniž by to vyvolalo protesty veřejnosti. Tento postoj vedl k tomu, že opravdu staré stromy v našich lesích už nenajdete. Jsou už jedině v rozlehlých parcích, kde se stromy nepěstují na dřevo, ale čistě kvůli nim samotným. Duby v Ivenacku měly už před změnou klimatu těžký život, jelikož na takto kultivovaných stanovištích nepanuje přirozené lesní klima. Ve srovnání s duby ve skutečných lesích by se u nich tedy dala očekávat kratší délka života. Přesto se zdejší duby řadí mezi německé rekordmany, a i to má co do činění s jejich přístupem k učení. Vědci si vzali pod drobnohled nejstarší ze zdejších dubů. Stejně jako u lidí je i u stromů dobrou metodou, jak nahlédnout dovnitř, a strom přitom nijak neponičit, počítačová tomografie. Během prohlídky se zjistilo, že tento kolos je až na tenkou vnější stěnu shnilý a dutý. Zatímco průměr stromu je 3,50 m, tloušťka jeho vnějšího, jakžtakž zdravého dřeva činí pouze 6 až 50 cm, a na některých místech nemá dostatečnou nosnost. Těmito zbytky musí odolávat bouřím, pumpovat vodu do koruny a transportovat živiny na zpáteční cestě ke kořenům. Není se tedy čemu divit, že dub v suchém roce 2018 vypadal churavě a zavdával příčinu k obavám. Tito staří matadoři navíc stojí v oboře, kde je podloží pokálené od velkého množství muflonů a daňků. Je tak přehnojené dusíkem, což je stav, který stromům ani trochu nesvědčí. V roce 2020 se výzkumná skupina pod vedením profesora Andrease Roloffa s obavami vypravila do Ivenacku, aby zjistila, v jakém stavu je v třetím suchém létě v řadě nejstarší z dubů. Hned bylo jasno: stromu se daří dobře! Na základě olistění a větviček učinil profesor Roloff závěr, že odpovídají optimálnímu stavu u stromu takového staří. Aby mohli blíže prozkoumat detaily, nabrali badatelé pomocí speciálního nástroje vzorky větviček z koruny tohoto dubu letního. K překvapení výzkumného týmu se na výhoncích nacházelo množství listů, které lze přiřadit dubu zimnímu, tedy vlastně úplně jinému druhu dubu. A to ještě nebylo všechno: kromě plodů, které rovněž vypadaly jako plody dubu zimního, se zde nacházely dokonce listy, které je jinak možné najít na dubech pyrenejských. Různé druhy dubů společně na jednom stromě?
Jennifer Ackerman: Ptačí způsoby
Nová kniha od autorky bestselleru Genialita ptáků přináší zásadní vhled do způsobu ptačí existence i do posledních vědeckých výzkumů a významně posouvá naše pochopení toho, jak ptáci žijí a jak přemýšlejí.
Tato kniha pojednává o překvapivých a někdy znepokojivých projevech chování, které jsou u ptáků na den-ním pořádku, o činnostech, které výrazně a někdy škodolibě vyvracejí naše obvyklé představy o tom, co je u ptáků „normální“ a čeho jsme si mysleli, že jsou schopni.
Jennifer Ackermanová na základě aktuálních vědeckých poznatků převrací tradiční pohled na způsob, jak ptáci žijí, jak spolu komunikují, získávají potravu, páří se, vychovávají mláďata a přežívají. Odhaluje jejich pozoruhodnou inteligenci i strategie a schopnosti, které jsme kdysi připisovali výhradně lidem: klamání, manipulaci, podvádění, únosy, zabíjení potomků, ale také důmyslnou mezidruhovou komunikaci, spolupráci, součinnost, altruismus, kulturu a hru. Některé z těchto mimořádných způsobů chování jsou tak zapeklité, že posunují hranice samotné „ptákovitosti“ – tedy ptačí podstaty.
Kurt Kotrschal: Vlk - pes - člověk
Vlci a psi představují odjakživa naše bytostné alter ego, a to v překvapivé míře. Milujeme je i nenávidíme, vážíme si jich a pohrdáme jimi a jen málokdo se jimi necítí být osloven. Lidé žijí s vlky a jejich sociálně přijatelnou formou, tj. psy, již zhruba 35 000 let. Všechny kultury druhu Homo sapiens vznikaly ve společnosti vlků či psů. Psi nejen že působí ve službách člověka nejdelší dobu, ale jsou také jeho nejbližšími zvířecími přáteli. Podobají se nám povahou a mohou toho pro nás spoustu vykonat, nejen v roli policejních či záchranářských psů. Vyrůstají-li děti ve společnosti psů, podporuje to jejich tělesný, emocionální a duševní rozvoj i emoční inteligenci. S mnoha dalšími druhy zvířat, obzvlášť však s vlky a psy, lidé sdílejí svůj sociální mozek a svou sociální inteligenci, fyziologii stresu i další principy sociální organizace. Není tedy divu, že mezi lidmi a jinými zvířaty mohou vznikat skutečné sociální vztahy. Součástí „filozofického systému“ lidského mozku a zároveň jedním z našich výlučných znaků je „biofilie“, tj. téměř „instinktivní“ zájem člověka o přírodu a živočichy. I lidská spiritualita vznikala v rámci tohoto těsného vztahu s přírodou. Ostatně místo člověka ve světě a společnosti – jeho conditio humana – nelze pochopit, aniž bychom zohlednili tento jeho specifický vztah k přírodě a zvířatům.
Vlci vyzařují něco zvláštního, co nás fascinuje. Již odedávna jsou bratry a sestrami člověka, a to nejen ve spirituálních představách našich předků z doby kamenné. Naopak se nám svým způsobem života podobají více než sami naši nejbližší příbuzní, totiž šimpanzi. Jak vlci, tak lidé se k sobě v rámci své
smečky nebo kmene chovají velmi přátelsky a stejně tak velice ochotně spolupracují a své ostatní příbuzné, tedy zástupce podřádu psotvárných v případě vlků, respektive řádu primátů v případě lidí, v těchto schopnostech dalece předčí. Když jde ale o boj proti jedincům jiného druhu, jsme my lidé i vlci důslední a krutí. Vlci podobně jako původní lidé žijí ve válečnických společnostech, jež jsou směrem dovnitř uspořádané na základě vzájemné spolupráce. Se sousedy žijeme v míru na přechodnou dobu, chováme se k nim přívětivě, navštěvujeme je, ale příležitostně s nimi bojujeme až na krev. Navíc stojí vlci i lidé na vrcholu potravní pyramidy a díky své přizpůsobivosti, inteligenci a ochotě spolupracovat se jim podařilo osídlit bez-
mála všechny biotopy na severní polokouli. Ve většině případů se dokonce usadili v totožném prostředí. Kde se mezi sebou shodli, tam se ani jedni, ani druzí takřka nemuseli obávat jiných predátorů. Naopak tam, kde to skřípalo, byl člověk vlku nejhorším nepřítelem; a někdy to platilo i naopak.
