Když toho člověk prožil tolik, že by tím zaplnil celý internet
nakl. Argo
Hera - hrdinka knihy Hallgrímura Helgasona Žena na 1000 stupňů - navzdory blížící se smrti neztrácí životní jiskru a s notnou dávkou odvahy, cynismu a humoru se ohlíží nejen za svým životem, kdy cestovala po světě a hledala štěstí v náručí celé plejády mužů, ale i za dějinami své země i evropského kontinentu. Její osud odráží peripetie Evropy 20. století, v poutavém vyprávění se střídají zážitky z předválečného Islandu i z válečného kontinentu.
Hera Björnssonová tráví své poslední dny v reykjavické garáži. Společnost jí dělá jen počítač a granát z druhé světové války, ukrytý pod peřinou. Helgason se při psaní románu inspiroval životem vnučky prvního islandského prezidenta Brynhildur Georgíy Björnssonové. Kniha vyvolala vlnu rozhořčených protestů žijících příbuzných prominentního politika i širší debatu o etických hranicích v literatuře.
Ukázka:
1
ROČNÍK 1929 2009
Žiju tu v garáži sama. Společnost mi dělá přenosný kompjůtr a starý ruční granát. Je tu vážně útulno. Mám nemocniční postel, jiný nábytek nepotřebuju, a pak tu je jen záchod a na ten chodím dost nerada. Stojí příšerně daleko, musím projít podél celé postele a stejnou vzdálenost ujít ještě jednou, než se dobelhám až do rohu. Říkám té cestě Via Dolorosa a musím ji přetrpět třikrát denně jako všichni, které revmatismus degradoval na přízraky. Sním o tom, že mi zavedou močovou cévku a obstarají podložní mísu, ale má žádost se zasekla kdesi v byrokratické mašinerii. Zácpa evidentně netrápí jen mě.
Oken tu mám poskrovnu, celý svět se mně ale zjevuje na počítačovém monitoru. Přicházejí mi maily a zase odcházejí a přítel fejsbůk mě bude provázet až do konce mých dní. Ledovce tají, prezidenti tmavnou a lidé pozbývají o auta i domy. Budoucnost čeká u letištního pásu se zavazadly, je šikmooká a chechtá se od ucha k uchu. Ano, to všechno sleduju z bílé postele. Ležím v ní jako mrtvola a čekám, až umřu nebo až mi přinesou dávku, která mi život zase o kousek prodlouží. Dvakrát denně za mnou chodí děvčata z Domácí péče města Reykjavíku. Ta z ranní směny je učiněné zlatíčko, zato odpolední babizna má ledové ruce a navíc jí smrdí z pusy. Popelník mi vysypává rázně a nemilosrdně. Když vypnu oko světa, zhasnu lampu a dovolím podzimní tmě, aby se rozlila po garáži, uvidím okénkem vysoko na zdi slavný Sloupec míru. Nebožtík John Lennon se totiž stejně jako lesní bůh z Ovidiovy básně uměl proměňovat a teď na sebe vzal podobu proudu světla, ovšem až daleko na severu, na Islandu. Za dlouhých nocí nám tu ozařuje temnou zátoku. Jeho vdova byla tak laskavá, že světelný sloupec nastavila svisle, abych ho viděla i já. Jo, na stará kolena zahřeje i vyhaslý plamen.
Dalo by se pochopitelně říct, že tu v garáži tvrdnu jako vysloužilý automobilový veterán. Jednou jsem to řekla Guðjónovi, co mi se svou ženou Dórou tuhle garáž pronajímá za pětašedesát tisíc islandských korun měsíčně. Ten dobrák se tomu zasmál a prohlásil, že jsem Oldsmobile. Hupsla jsem na internet a našla tam fotografi i Oldsmobile Vikinga, ročník 1929. Abych pravdu řekla, netušila jsem, že jsem tak příšerně stará. Vypadal jako krapet vyštafírovaný koňský povoz.
Tvrdnu tu sama v garáži už osm let. Na lůžko mě upoutala rozedma plic, životem mě ovšem provází trojnásobně delší dobu. Hlavou otočím jen sotva, při sebemenším pohybu hrozí, že mě ta nemoc připraví o dech a já se začnu dusit, což je pocit, který bych nikomu nepřála a kterému se za starých dobrých časů říkalo svízel nepohřbených. Mám to z kouření, holduju mu už desítky let. Cigaretový dým nasávám od jara 1945, kdy mě s tou slastí seznámil jeden bradavičnatý Švéd. Kuřácká vášeň mě dodnes neopustila. Nabídli mi kyslíkové brýle s nosními trubičkami, aby se mi líp dýchalo, ale řekli, že v tom případě musím přestat kouřit, prý „kvůli nebezpečí požáru“. Jinými slovy jsem si měla vybrat mezi dvěma pány, Rusem Nikotinem a britským lordem Oxygenem. Byla to snadná volba. Funím tedy dál jako lokomotiva a chození na záchod pro mě znamená každodenní martyrium. Moje Lóuška tam ale chodí ráda a já s gustem poslouchám zurčení jejího panenského čůrku. Lóa mi pomáhá.
Doma na Svefnejských ostrovech jsme měli takovou malou jeskyni, říkalo se jí Chlapecká bouda a po staletí sloužila jako pánský záchod. Cesta k ní se nazývala Lejnová stráň, a když tam lidé chodili, říkali, že jdou hodit lejno pod stráň. Naši předkové měli smysl pro humor. Ach jo, plácám páté přes deváté. Když toho člověk prožil tolik, že by tím zaplnil celý internet, když prožil tolik všedních dní, že vydají za lodní náklad, je těžké jednotlivé události roztřídit a jednu od druhé odlišit. Všechny se slévají do jedné husté kaše času. Buď si vzpomenu na všechno naráz, nebo se mi úplně všechno z hlavy vykouří. Národní ekonomika se jim prý sakumprásk sesypala jako domeček z karet. Stalo se to před rokem. Maggimu přistál na zahradě kus banky, novou dřevěnou terasu mu rozštípl ohromný šutr a sklo předních dveří roztříštil úlomek prkna. Všechno je ale relativní.
Ošetřovatelky a Dóra mi tvrdí, že město stále stojí a vypadá pořád stejně. Na Reykjavíku prý není nic poznat. To se o troskách Berlína, kterým jsem se koncem války jako mladá Helgason kost toulala, říct nedalo. Vážně nevím, co je lepší, zhroutit se v lajně, nebo tajně. Zato jsem si jistá, že když se to všechno semlelo, přišel můj milý Dacan o posledních pár střípků sebedůvěry, které mu zbyly poté, co mu jeho bývalou začal klátit jiný. Splaskl jako prasklý balonek. Maggi pracoval v bance KB a svou budoucnost vsadil na blikající světélko na počítačové obrazovce, na jakousi červenou čárku, kterou mi jednou s pýchou ukázal. Jistě, svítila krásně a mihotala se jako plamen v krbu, jenže na ni byl zhruba taky stejný spoleh. Mě samotnou krach islandské ekonomiky jedině potěšil. Po celá léta, co jsme žili v blahobytu, jsem vleže sledovala, jak mě všudypřítomná hamižnost obírá o veškerý majetek. Proto mě ani trochu netrápilo, když to pak všechno vyletělo komínem, ostatně tou dobou už mi byly peníze ukradené.
Život jsme strávili spořením na stáří, a když nakonec přišlo, už nesníme o utrácení, zůstala nám jen touha smět močit vleže. Ano, bylo by fajn koupit si německého hocha, postavit ho polonahého do světla svíček, aby nemohoucí babě recitoval Schillera, jenomže na Islandu už veškeré obchodování s lidským masem zakázali. Aspoň mě to nemusí mrzet. Zbývá mi tedy už jen pár týdnů, dva kartony Pall Mallek, jeden počítač a jeden ruční granát. Nikdy jsem na tom nebyla líp. Můj granát je stařičké Hitlerovo vejce, které se mi připletlo do cesty během druhé světové. Provázelo mě přes všechny řeky a fjordy života, všemi mými manželstvími, v dobrém i ve zlém. S chutí bych ho odpálila, kdyby se ovšem plombovací drátek neulomil už před lety, v den, který v mém životě nepatřil k nejšťastnějším. Jistě, když vám hlavu urve ohnivý výbuch, není to zrovna příjemná smrt. Navíc mi ta bombička po všech těch letech náramně přirostla k srdci.
Byla by škoda, kdyby se vnoučata nemohla těšit pohledem, jak se vyjímá na kredenci ve stříbrné míse s rodinnými klenoty. Meine geliebte Handgranate je záludně krásný, skvěle padne do ruky a chladnou kovovou skořepinou zchladí zpocenou dlaň, je plný míru a pokoje. Zbraně totiž mají jednu podivuhodnou vlastnost: Zatímco jejich terče se z nich zrovna neradují, držitelům přinášejí velké uspokojení. V době, od které mě dělí spousta let a spousta měst, jsem svůj poklad náhodou zapomněla v taxíku. Sžíral mě hrozný neklid, dokud jsem ho po řadě zběsilých telefonátů na ústřednu taxislužby nezískala zpět. Šofér chvíli rozpačitě přešlapoval na schodech a lámal si hlavu, načež se zeptal: „Není to starý ruční granát?“ „Ne, to je klenot. Copak vy neznáte Fabergého vejce?“ Léta jsem ho měla uložený ve šperkovnici. „Co to je?“ zeptal se mě jednou Bæring ze Západních fjordů, když jsme se chystali na tancovačku v hotelu Saga. „Je to voňavka. Feu de Cologne.“ „Vážně?“ podivil se rybář.
No, k něčemu jsou muži užiteční, ale že by jim to pálilo, to tedy ne. Navíc se hodilo mít ruční granát v kabelce, když se připozdilo a nějaký pitomec se vehementně nabízel, že mě doprovodí domů. Teď si ho ukládám do nočního stolku, případně mezi své plesnivé nohy, ležím na tom německém ocelovém vejci jako poválečná slepice v naději, že se z něj vyklube výbuch. Vzhledem ke zženštilosti, které tahle beznadějně beznásilná společnost propadla, by to rozhodně nebylo od věci. Každému jedině prospěje, když přijde o střechu nad hlavou, uslyší, jak se dítě škvaří v ohni, nebo uvidí, jak milovaného člověka střelí do zad. Lidé, kteří v životě nemuseli překročit mrtvolu, mi byli odjakživa nesympatičtí. Třeba se probudí k životu, když jím mrštím na podlahu. Kdysi jsem slyšela, že ruční granáty betonové podlahy milují. Odejít s hlasitou parádou a nechat za sebou hromadu prachu a sutin, ze kterých by sbírali mé tělo roztrhané na cucky, by jistě bylo stylové. Než ale vylétnu do povětří, dovolím si zavzpomínat na svůj život.
25.11.2021