Silný básník i protikomunistický odbojář Zdeněk Rotrekl
nakl. Host
S výjimkou exilových vydání se Rotreklova tvorba ke čtenářům dostala až po roce 1989. Zizlerova monografie Aristokrat katakomb se věnuje celku Rotreklova díla. Zaměřuje se zejména na jeho poezii, ale zabývá se i Rotreklovými pozoruhodnými texty prozaickými; kromě povídek a básní v próze i románem Světlo přichází potmě, který zachycuje jeho životní příběh v podobě svébytného jazykového i formálního experimentu, nebo rozhlasovými hrami a publicistikou.
Zdeňek Rotrekl (1920 - 2013) básník, prozaik, publicista, politický vězeň, ale také muž, který měl být vymazán z paměti národa a literatury. Otec mu zemřel, když mu bylo třináct, matka tři měsíce před jeho návratem z kriminálu v roce 1962. Do roku 1948 vydal tři básnické sbírky, jimiž vstoupil do sféry katolické spirituální poezie, pak až do roku 1989 z jeho tvorby nebylo oficiální cestou vydáno nic. Jako nejmladší člen Syndikátu novinářů byl odsouzen ve vykonstruovaném procesu s vysokoškolskými funkcionáři nejprve k trestu smrti, pak k doživotí.
Ukázka:
6. V KRAJINÁCH STÍNU – Malachit
Období po únoru 1948 se stalo jednou z nejhorších period českých dějin. Komunistický režim záhy po své instalaci přistoupil k rozsáhlé perzekuci všech, kteří s ním nesouhlasili, či by se mohli postavit na odpor. Pocit stálého ohrožení ve spojení se Stalinovou tezí o zostřování třídního boje rozněcoval paranoiu vládnoucí strany a vedl k mohutným represím často zjevně preventivního charakteru. V celé řadě procesů jsou souzeni představitelé opoziční, zejména katolické inteligence. V roce 1949 probíhá proces s Miladou Horákovou s řadou drakonických trestů, v roce 1950 proces proti vatikánským agentům v Československu a proces s církevními hodnostáři (připomeňme některé odsouzené – Stanislav Berounský 20 let, Silvestr Braito 15 let, Bedřich Fučík 15 let, Ladislav Jehlička 14 let, Adolf Kajpr 12 let, Zdeněk Kalista 15 let, Vladimír Klíma doživotí, Josef Knap 11 let, Josef Kostohryz doživotí, František Křelina 12 let, Ladislav Kuncíř 10 let, Oto Mádr doživotí, Václav Renč 25 let, Josef Palivec 20 let, Růžena Vacková 22 let, Jan Zahradníček 13 let… Bezpočet dalších osob je souzeno v tajných procesech (z umělců a intelektuálů například Z. Bár, Josef Suchý, Edvard Valenta, Rudolf Voříšek a mnozí jiní). Dochází k procesu s takzvanými záškodníky v zemědělství a takzvanou zelenou internacionálou, s vojáky z povolání, představiteli Junáka… Odsouzení jsou internováni v mnoha věznicích a táborech (Ruzyň, Bory, Mírov, Leopoldov, Jáchymov, Vojna u Příbrami a tak dále).
Podmínky v táborech jsou mimořádně brutální a vězni jsou vystaveni systematickému mučení a všestrannému útlaku. Extrémně těžká práce spolu se záměrně minimalizovanými příděly jídla a nedostatečnou zdravotní péčí působí likvidačně. Pokusy o útěk či vzpouru jsou trestány krutě a nemilosrdně. Některým vězňům jsou odpírány návštěvy a balíčky z domova, léta se vůbec nedostanou k novinám či informacím, žijí dlouhodobě bez knih, tužky a papíru. Komunikaci s domovem často udržují s pomocí dobré vůle civilních zaměstnanců, pašují se motáky, dopisy, vzkazy i umělecké texty. Teprve po roce 1953, respektive 1956 se situace zvolna zlepšuje (nikoli však vždy a všude), ale na propuštění musí armáda žalářovaných politických vězňů čekat do května 1960, kdy přichází amnestie prezidenta republiky. Řada vězňů odsouzených za „závažnější“ delikty (špionáž, ozbrojený odpor) vychází z vězení až v průběhu šedesátých let – mimo jiné Oto Mádr, Růžena Vacková a Nina Svobodová jsou propuštěni až v letech 1966–1967. Životy celých generací a jejich rodin jsou rozvráceny a doživotně těžce poškozeny. Rehabilitační procesy v průběhu šedesátých let jsou zaměřeny nejprve na odsouzené z řad KSČ, teprve v letech 1968–1969 na ostatní. Vývoj po srpnu 1968 zabrání v plném dokončení rehabilitací a na počátku normalizace jsou naopak některé kauzy opět přehodnoceny a rehabilitační výroky zrušeny. Političtí vězni se úplné satisfakce dočkají až po listopadu 1989.
Zdeněk Rotrekl se po únoru 1948 stal účastníkem třetího odboje. Cíle třetího odboje byly vymezeny jasně.
Třetí odboj se vyznačoval různorodými formami a akcemi. Zúčastnili se jej tisíce občanů Československa bez rozdílu věku, postavení, vzdělání, víry a politického přesvědčení. […] Jejich motivace vycházela z různých příčin, cíl však měli, velmi zjednodušeně řečeno, společný: obnovit demokratickou a pluralitní společnost.
V některých případech šlo o přípravu na svržení komunistického režimu, zejména protagonisty z vojenského prostředí. Další však hodlali především narušovat chod politických událostí, udržovat duchovní a politické povědomí, přinášet informace, kritizovat režim a jeho kritiku iniciovat, udržovat kontakt s demokratickým exilem, připravovat program pro případ pádu režimu. Mnohé skupiny byly infiltrované řadou agentů státních struktur, Státní bezpečnost dokonce sama některé protistátní skupiny pomocí takzvaných „volavek“ vytvářela, aby mohla prostřednictvím provokací dostat před soud co největší množství skutečných či potenciálních odpůrců. Už zhruba v polovině padesátých let přestává „třetí odboj“ prakticky existovat – jeho účastníci jsou popraveni, uvězněni, malé části se podaří uniknout do exilu. Poškození moci lze označit za nepatrné, následky pro zúčastněné jsou však nezměrné. Mravní hodnotu odporu a vzdoru v době snahy o úplné porobení společnosti lze však docenit jen těžko. Třetí odboj „odehrával se za situace popření ideálů svobody, lidských a občanských práv a demokracie, při celospolečenském tlaku na myšlenkově nezávislé občany a instituce“.
Rotrekl se podílel na založení skupiny s názvem Difuse, jež vznikla už v březnu 1948 a pomáhala s emigrací do Rakouska, shromažďovala zprávy o situaci v Československu, vytvářela síť kontaktů. Zaměřovala se na získávání zpráv ze železničářského prostředí, týkajících se zejména transportů vojenského rázu, přesunů politických vězňů, poměrů doma a tak dále. Rotrekl posílal do Frankfurtu nad Mohanem zprávy pro západní média, československou exilovou vládu, byl přes kurýra Rudolfa Boleslava v kontaktu s Pavlem Tigridem. Operativní materiál Státní bezpečnosti o skupině uvádí: „Organizace byla vybudována hlavně k tomu, aby v případě vypuknutí války zahájila partyzánskou činnost. Taktéž nutno vyzdvihnout závažnost zpráv odesílaných ilegální organizací do zahraničí, čímž byla vyzrazena celá řada důležitých státních tajemství.“ Po rozkrytí a pozatýkání skupiny Zdeněk Rotrekl, zatčený a internovaný od 14. dubna 1949, svou výpovědí ostatní důsledně chránil, vždy zdůrazňoval jejich nezasvěcenost do charakteru a celku činnosti. Rehabilitační soud v roce 1968–1969 konstatoval, že v jeho případě byly výpovědi vynucené násilím, a proto nemohly být podkladem pro soudní rozhodnutí. Přesto byl Zdeněk Rotrekl 17. listopadu 1949 za velezradu a špionáž odsouzen k doživotnímu vězení, přičemž prokurátor navrhoval trest smrti. Pro básníka začíná křížová cesta po věznicích a pracovních táborech.
Abychom si udělali představu o prostředí, citujme pamětníka vzpomínajícího na jednu z jejích zastávek:
Leopoldovská věznice je původně vojenská pevnost, kterou zbudoval císař Leopold proti Turkům. Soustava budov má tvar pětiúhelníku obehnaného vysokou zdí s rozsáhlým šikmým náspem. […] Za našeho pobytu na dolním konci náspu byl koridor z ostnatého drátu kolem celé věznice a před ním ještě zakázané osmimetrové hraniční pásmo na zemi pokryté propleteným ostnatým drátem. V noci byli na šikmý násep vypouštěni policejní psi, kteří spolu s bachaři v pěti zvýšených posedech (boudách, kterým se přezdívalo „špačkárny“) hlídali.
Během svého věznění Rotrekl jednou nalezl inkoustovou tužku. Začal s ní psát verše na záchodový papír a podařilo se mu některé pomocí svých spoluvězňů a civilních pracovníků propašovat ven. Jeho matka mu přijetí v dopise potvrdila slovy: „Malachit došel.“ Vznikla z nich sbírka se stejnojmenným názvem. Druhou část sbírky počínaje básní „Návrat I.“ napsal autor po návratu z vězení. V časech ukrývání rukopisů a jejich rozličných přesunů z místa na místo se část díla ztratila, ale v roce 1980 se náhodou pětadvacet básní podařilo opětovně nalézt. Roku 1968 se Malachit připravoval k vydání v nakladatelství Blok, ale pookupační poměry edici znemožnily. Jednadvacet básní vyšlo samizdatově roku 1978 (Edice Petlice) a pak v roce 1980 v Mnichově v koedici Poezie mimo domov a Opus bonum.
......................
19.11.2021