Jak globální digitální mělčina pohlcuje veřejný prostor

nakl. 65 pole

"Společnost se polarizuje, šíří se apokalyptické nálady a strach ze spiknutí mocných. Do našich životních světů vtrhly hyperobjekty jako globální oteplování. Vše ovlivňují, všude škodí a všichni jsme současně poškození i viníci. Velebné velecelky jako národy nebo impéria se potrhaly, v mezerách mezi nimi se začíná formovat aktivistická demokracie kritických množství efektivně komunikujících, ale nezávislých jednotlivců – pléthokracie." Václav Bělohradský

Ukázka:

Když se Dante ztratí v temném lese, zkříží mu cestu tři dravé šelmy – lev, pardál a vlčice, symboly panovačnosti, lakoty a chlípnosti. V evropské rétorice je tak výraz „tre male bestie“, tři dravé šelmy, zakódován jako varující metafora před silami, které hrozí ovládnout určitý okruh lidských činností a podřídit je své dravosti. Své „male bestie“ mají jak ekonomie a věda, tak i právo a politika, třeba cynická chamtivost finančníků, pýcha expertů, tupost strážců litery zákona nebo velkohubé sliby politiků ve volební kampani.

… Je snadné rozeznat tři dravé šelmy české politiky, stále dokola píši o jedné z nich. Mám na mysli „antipolitičnost“ českého veřejného mínění, kterou se snažím zachytit formulkou „místo politické opozice, opozice vůči politice“. Jinou dravou šelmou je rozsáhlá kontaminace politiky divadlem a scénickými efekty (Novočeský národ byl počat na prknech biedermayerovského lidového divadla (…) to je svéráz české kultury (…). V žádné jiné kultuře nemá divadlo, herci atd. takové místo. Zákon divadla určuje českou kulturu. Česká kultura, ale vůbec národní život se do divadla stylizují (…) národ sama sebe přehrává na prknech a v tom je začátek veškerých kvazi – připomíná Jan Tesař ve svém Mnichovském komplexu). Od jejích obrozeneckých počátků (novo)českou politickou kulturu charakterizuje lyrická neúcta ke zkušenosti a k principu reality vůbec a také, dodejme, redukce demokracie na permanentní obžalobu zkorumpovaných a „lid dostatečně nereprezentujících“ institucí. V Kunderově světově vlivném pojetí je ontologickým úkolem románu „přepsat zveršované verze světa zpět do prózy“, ale přepsat nesmlouvavě patetickou zveršovanou verzi českých dějiny zpět do prózy se stále nedaří, na román (v Kunderově ontologickém smyslu) o národních dějinách česká literatura dosud marně čeká.

I evropský veřejný prostor v jeho staletých dějinách ohrožovaly „tre male bestie“ – teolog, ideolog, člověk davový (a jeho současná mutace „člověk digitálního davu“). Jejich zkrocením začínají dějiny veřejného užívání rozumu jako racionální síly změny, která se rodí a roste v liberálním veřejném prostoru moderních společností.

Podařilo se ale ty „tre male bestie“ zkrotit opravdu? Nemohou se vrátit, rozum ve veřejném prostoru rozsápat a instituce, do nichž je vtělen, pohltit?

Na počátku éry moderních států stojí příkaz filosofů práva (iurisconsulti)– mlčte teologové, ve věcech mimo vaši kompetenci! Tento přísný imperativ formuloval … jeden ze zakladatelů moderní teorie mezinárodního práva Alberico Gentili, protestantský uprchlík z Itálie, jmenovaný v roce 1587 královnou Alžbětou I. „professor regius of civil law“ v Oxfordu. Obecnější význam režimu, který imperativ „Mlčte!“ v politice nastoluje, bylo zbavit názory teologů politické relevance; jejich mysl je intoxikována fanatismem, který chce udělat náboženské dogma zdrojem zákonů; jsou odsouzeni k mlčení v té míře, v níž nejsou ochotni připustit historickou relativnost instancí, které hájí, redukovat je na pouhé opinio (občanské mínění). Tato neochota je důvodem, proč jejich dogmatické pravdy nesmějí vznést legitimně nárok na politickou relevanci. Náboženská pravda má své místo ve veřejném prostoru jen jako opinio, jako mínění, o kterém se vedou legitimní spory, ale neplyne z něj žádný nárok na zákonodárnou moc.

Autorita vladaře nesmí být odvozována z reprezentace pravdy, legitimnost jeho moci nesmí záviset na přijetí a obraně jedné z mnoha znepřátelených dogmatických pravd teologů. Neotřesitelným základem vladařovy moci je jen „rozumem zdůvodněná“ smlouva (social compact) o přenesení práv jednotlivců na vladaře, s cílem překonat přírodní stav „války všech proti všem“, tento věk strachu a nejistoty, a nastolit věčný občanský mír…. auctoritas non veritas facit legem (Hobbes). Mínění teologů nejsou ani zdrojem, ani mírou legitimnosti politické moci, vladař do nich nezasahuje, pokud jejich zastánci pro ně nevyžadují politickou relevanci – to je epochální smysl výroku „autorita, ne pravda, dělá zákon“.

V 17. století nároky teologů na to, aby jejich dogmatické pravdy byly privilegovaným zdrojem autority vladaře, utichly…

Dusivý dogmatismus a moralizující kýčovitost českého totalitarismu jsou ve významné míře dědictvím pobělohorského (o staletí) prodlouženého …“otravného sváru konfesí“. … byl také pravou příčinou, proč v českém národě převládla s efektivním fungováním demokracie neslučitelná antipolitická kultura, jak nazývám tendenci interpretovat všechny konflikty ne jako boj mezi různými legitimními zájmy, ale jako boj dobra a pravdy proti zlu a lži.

Kardinál Beran se vrací k dopadu pobělohorského „neštěstí bez míry a hranic“ na duši českého národa ve svém proslulém projevu na II. vatikánském koncilu v roce 1965. „I v mé vlasti katolická církev stále trpí pro to, co bylo v minulosti jejím jménem vykonáno proti svobodě svědomí … Světská moc (…) takovými činy způsobuje trvalou skrytou ránu v srdci národa. Toto trauma brzdilo pokrok duchovního života (…) i dějiny napomínají, abychom na tomto koncilu zásadu (…) svobody svědomí vyhlásili jasnými slovy a bez výhrad, které by pramenily z oportunistických důvodů.“

Silete ideologi!

Nárok teologů na to, aby jejich pravdy byly jediným legitimním zdrojem zákonodárné moci, byl zkrocen. V posledních dvou stoletích se ale na jejich místo vedrali intelektuálové-revolucionáři, reprezentanti a přímluvci univerzálních instancí, tvůrci velkých sociálně politických katechismů – pozitivismu, utilitarismu, liberalismu, socialismu, komunismu. Jsou to lidé, „kteří se definují jako zástupci Člověka, Lidstva, Národa, Proletariátu nebo nějaké jiné entity tohoto typu, zastupují nějaký univerzálně platný subjekt; z tohoto univerzálního hlediska pak popisují a analyzují různé situace nebo stavy a předpisují, co je třeba učinit, aby se subjekt, jehož jménem mluví, uskutečnil v dějinách, nebo aby jeho uskutečnění alespoň pokročilo“ – napsal J. F. Lyotard. Pro tuto roli intelektuála platí označení „ideologie“.

Po dvě staletí filosofové-revolucionáři, kteří chtěli ve jménu univerzálně platného subjektu svět nejen „různě vykládat, ale změnit“ (jak jim přikazovala Marxova 11. teze o Feuerbachovi) naráželi v dějinách Západu na odpor umírněných, ale vytrvalých „svědků vyvratitelnosti světa“ (tak je nazval Jiří Gruša), obránců historičnosti a kontingence životních světů lidí. Jejich umíněný a vynalézavý boj proti zaslepené víře intelektuálů v revoluci jen nemotorně shrnují poloprázdná hesla „demokracie proti revoluci“, „liberalismus proti despotismu“, „pluralita proti totalitě“.

V přelomovém roce 1989 vyhlásil Francis Fukuyama konec bipolárního světa za definitivní vítězství zastánců racionální názorotvorby a politického reformismu v pluralitním veřejném prostoru, a tím i za konec krvavého velkovyprávění s názvem Dějiny, tohoto strhujícího (křesťanům ukradeného) příběhu o příchodu osvobozující alternativy ke starému světu. Po konci Dějin se velké ideologické strany začaly rozpadat, hesla ideologů začala znít dutě, když nebyla podmalována burcujícím halasem bubnů Dějin; žádná instance už tu neplatí jako mobilizující všelidské poslání, v jejímž jménu by se masy sešikovaly za svými velkými vůdci, aby revoluční akcí „změnily svět“.

…

Základní rozpor mezi vírou a moderním světem se netýká vědy, víru lze s vědou smířit, obě jsou skeptické k tomuto světu, v němž není žádná jistota. Nejradikálnější negací křesťanství je ideologie, dogmatismus týkající se poslední podoby dějin. Evangeliu vládne rozpor mezi říší boží a normami tohoto světa, ideologové vystupují jako zástupci normativního proroctví, kterému se nikdo a nic nemůže legitimně vzepřít. Všechny události uvnitř historických světů lidí, všechny normativní nároky a všechny na nich postavené instituce se musejí podřídit „příkazu dějinné nutnosti“. Ideologové plánují revoluční přestavbu všeho historického, k realizaci tohoto cíle ustavují sekularizované inkvizice … „radikální nadcivilizace“.

Do veřejného prostoru liberálních demokracií je tak vepsán druhý příkaz k umlknutí: silete ideologi, nadřazujete bezohledně svůj projekt třídně spravedlivé společnosti životním světům lidí v jejich různých historických podobách. |Váš výklad dějin tohoto světa je infikován dějinami spásy, vládne mu apokalypsa.

Mlčete davy!

Koncem 19. století se vynořilo nové vážné ohrožení veřejného prostoru – redukce demos na masy a následná kolonizace procesů tvorby veřejného mínění požadavky „masového člověka“: liberální demokracie ohrožená masifikací společnosti se stává velkým tématem veřejného diskurzu. Už v roce 1891 vychází významná kniha italského kriminologa Scipia Sigheleho La folla criminale (Kriminální dav). Sighele píše, že až do začátku 19. století byl jednotlivec v centru společnosti, se svou rodinou a klanem, „zatímco dnes se stal kapkou vody v moři“. Neprosazuje ale brutální vizi, podle níž je duše davu primitivní, nekritická, degradující etické vědomí individua, ale naopak vidí jako výdobytek modernosti (věku davů) to, že masa si uvědomuje své skryté (dosud nevědomé) možnosti, svou „duši“. Toto nově probuzené „masové vědomí“ je motorem morálního pokroku: „intelektuální pokrok je zásluhou génia jednotlivce, morální pokrok je ale vždy zásluhou neprůhledného kolektivního díla“ – píše Sighele.

Zásluhou knihy Psychologie davů Gustava Le Bona se v roce 1895 téma „duše davů“ stává předmětem světové diskuse sociálních vědců. Objevuje se nový „subjekt dějin“ – masy. V průmyslových městech se vynořuje nový typ kolektivního aktéra – iracionální masy, které přikazují, vyžadují, křičí, manifestují, zastrašují, spojují se a zase se rozpojují. Příslušnost k mase působí, že „člověk sestupuje na civilizačním žebříčku o několik stupňů níže. Jako jednotlivec byl možná vzdělaným tvorem, uvnitř masy je barbarem, to znamená pudovou bytostí. (…) Masa je mimořádně ovlivnitelná (…), je nekritická, myslí v obrazech a tyto obrazy nejsou žádnou rozumovou instancí posuzovány z hlediska shody se skutečností. City masy jsou vždy velice jednoduché a přepjaté, masa nezná ani pochybnost, ani nejistotu“.

A vynořuje se i nový typ charismatické moci, enigmatická moc „des meneurs des foules“, vůdců davu, megalomansky označovaných jako „Führer“, „Duce“, „Caudillo“, „Conducator“, „Geniální vůdce světového proletariátu“. Nový typ kolektivního aktéra a jeho charismatickou leadership vyznačuje schopnost vzepřít se závazné síle tisíciletých morálních tradic a proměnit se v množinu aktérů, všech stejně zbavených „morálních inhibic, hlubokých přesvědčení a (sebe)kritického vědomí“. Dvacáté století je tak prostoupeno obavou, že „vzpoura davů“ rozvrátí nejvyšší hodnoty západní civilizace, jako je například sebekontrola, kritické vědomí, univerzalistické pojetí identity, a rozvrátí tak základy západní „civilizace rozumu“.

Je myslitelná masová liberální demokracie, v níž by byla masová vůle omezena zákonem? Není masová společnost jen množstvím manipulovatelných jednotlivců? Je potřeba být masou primární lidskou potřebou, jak by se zdálo, když vezmeme v úvahu fascinující energii kolektivních manifestací, nebo třeba nakažlivou potřebu fandovství? Existují i emancipační masová hnutí? A co je odlišuje od těch opresivních?

Otázka, zda je masová demokracie oxymóronem, se prudce aktualizuje v globální „digitální mělčině, pohlcující dnes veřejný prostor….

 

 

Dav digitální

 

Po celé 20. století ohrožoval liberální demokracii … nepředvídatelný masový člověk, (jeho) potřeba identifikace „s velkým vůdcem“, instinktivní (až násilný) odpor k intelektuálům, k té „berlínské, vídeňské, pražské“ Kavárně…

V prvních desetiletích nového tisíciletí se z nekonečných internetových mělčin vynořilo nové nevyzpytatelné monstrum – dav digitální. Co víme o jeho tendencích a možnostech?

Řekněme především, že prudký rozvoj informačních technologií, překotná digitalizace veřejného prostoru a následná expanze symetrické nefiltrované komunikace prudce snížily náklady na autorské psaní – kdokoli může být autorem a šířit svá sdělení neomezeně; současně ale závratně zvýšila náklady na získání pozornosti čtenáře, dostatečnou k souvislému (hlubokému) čtení delších textů, varovně označených v některých denících, například v The Guardian, značkou „long read“. Laciná produkce instantních sdělení, mezi nimiž surfujeme, prudce oslabila naši schopnost přečíst text v jeho kontextu a s porozuměním k autorově záměru.

„Má mysl se neztrácí – pokud mohu vědět –, ale mění se. Už nemyslím, jak jsem byl dříve zvyklý myslet. Nejvíce to pociťuji, když čtu. Ponořit se do nějaké knihy nebo článku bývalo kdysi snadné. Moje mysl byla chycena v síti narativu nebo v zákrutech argumentace a já věnoval hodiny toulání se v dlouhých pasážích prózy. Už tomu tak není. Dnes má pozornost začíná upadat po dvou či třech stránkách. Začínám být rozptýlený, ztrácím se v textu, zmocňuje se mě pocit, že mám dělat něco jiného. Cítím se, jako bych musel nutit svůj neposlušný mozek vrátit se zpět k textu. (…) Hluboké čtení, které dříve bylo pro mě samozřejmostí, se stalo bojem. Myslím, že vím proč. Po více jako jedno desetiletí trávím mnoho času online, hledám, surfuji a využívám velké databáze Internetu…“ – napsal Nicolas Carr ve své radikální kritice nebezpečně mělkého čtení textů, k němuž nás vede užívání Googlu: nebezpečná mělčina se roztahuje v naší kultuře a podemílá vše, co je vystavěno z trpělivé a usilovné argumentace a interpretace.

…

Historicky ustavené politické katechismy, střežené autorizovanými interprety a vepsané do školních osnov (třeba socialismus, konzervativismus, liberalismus), se tu rozmočily a jejich rozpité stránky už nikoho nebaví číst. Z těch neprobádaných mělčin přicházejí postkatechistické většiny, kterých se (liberální) elity bojí, nerozumějí jim, tvrdí o nich, že jsou produktem fake news, ruských trollů, dezinformací, snaží se brzdit jejich politickou energii.

V očích liberálně-demokratických elit jsou postkatechistické většiny, které už nejsou formovány sociálně-politickými katechismy … produktem … exploze nálad a emocí uměle rozpoutávaných v mediálních kampaních. Takové většiny nemohou být demos, konstitutivní mocí, která by byla nejvyšším zdrojem legitimnosti politické vůle a legálního řádu.

V mediasféře je výsledek voleb produktem investic do trhu s (dez)informacemi, taktických manévrů velmocí v hybridních válkách nebo strategicky rozmístěných trollů v mediálních korporacích, nestačí proto k legitimizaci nároku reprezentantů zvolených většin na legitimní politickou moc.

…

Proti postatechistickým většinám, proti agregacím „nálad“, které získaly většinu v politických volbách… nejviditelněji v USA po zvolení Trumpa prezidentem, se v západních (post)demokraciích rozběhla mobilizace angažovaných intelektuálů (a obecně liberálních kulturních elit) s cílem dosáhnout jejich delegitimizující dekonstrukce.

„Schopnost lidí vytvořit většinu“, začíná v postmoderních demokratických společnostech chybět: z množství lidí dělá liberálně demokratický stát především schopnost vytvořit většinovou politickou vůli a jednat jako celek, jako „jedna osoba“ (jako corporate person).

V očích nejen mileniálů, ale i aktivních občanů, demokratické formy vlády ztrácejí svou autoritu a prestiž, vždyť postkatechistické většiny jsou jako legitimní zdroj politické vůle permanentně delegitimizovány kulturně-politickými elitami demokratických zemí. Od okamžiku, kdy není naděje na vznik legitimní většinové politické vůle, aktivní občanství přestává být politicky efektivním, stává se překážkou racionálních řešení problémů, které na občany doléhají.

…

Rozdíl mezi většinou názorovou, jejíž legislativní iniciativy jsou legitimní, a většinou „náladovou se scestnými sklony“, jejíž legislativní návrhy jsou nelegitimní a je třeba proti nim bojovat, polarizuje společnost (jak nám připomenula vzpoura proti výsledku voleb Trumpových stoupenců nebo demonstrace pod heslem „nejste můj prezident“ Trumpových – a také třeba Zemanových – odpůrců). Legitimnost výsledku voleb závisí také na typu narativu, do něhož události vsadíme (připomeňme si Žižekovu teorii, že zvolení Trumpa prezidentem „otřáslo pokrokovým veřejným míněním“ a vedlo k hlubšímu pochopení nutných změn v globalizující se společnosti): příběh Trumpa i Miloše Zemana je příběhem sporu mezi narativem elit a většinovou politickou vůlí. …

V pohledu tradičních mocenských oligarchií … jsou názory postkatechistických většin jen synkretické slepence fragmentů z tradičních katechismů, rozleptaných nefiltrovatelnými proudy faktoidů.

Celý proces tvorby konsensu se rozpadl, ve veřejném prostoru se formují jen postkatechistické (v různé míře) antisystémové většiny. Postkatechistické názorové agregace jsou okřikovány ve svém celku jako nesvéprávné oběti postpravdivého veřejného prostoru, jejichž promluvy a postoje je třeba označit jako otrávené plody vlády „trollů“ a „nepřátelských hackerských uskupení“ nad veřejným prostorem, zbraně v hybridní válce vedené Rusy nebo třeba Číňany proti librálním demokraciím. Jak by tedy mohly být zdrojem legitimnosti legislativních rozhodnutí? Kdo nebo co má být zdrojem legitimnosti legality v postdemokratické konfiguraci, v níž veřejné mínění už není schopno generovat instance s nárokem na univerzální platnost?

18.11.2021