#mojeargo 2021/11: Čtěte Honzlovou, stojí to za to!
Anežka Dudková
Jediný román Zdeny Salivarové-Škvorecké poprvé vyšel v exilovém nakladatelství 68 Publishers v roce 1972 a od té doby pak ještě několikrát, přesto byl dlouhá léta vyprodaný. V Argu nyní vychází s doslovem Michaela Špirita, připravený na novou generaci čtenářů.
Dodnes mi to hlava nebere: měla jsem za sebou osmileté gymnázium, maturitu z češtiny, pět let studia na bohemistice a státnice z české literatury, a přece jsem až ve svých pětadvaceti poprvé slyšela, jak přede mnou někdo nahlas pochválil Honzlovou. A nebylo to na češtině, bylo to na diskusi pořádané studentským spolkem překladatelů a tlumočníků. Do té doby jen jakési matné tušení, ano, Zdena Salivarová, to byla žena Josefa Škvoreckého, spolu s ním v Torontu založila a vedla exilové nakladatelství ’68 Publishers. No jo, ona taky něco psala, nějakou Honzlovou napsala, ale to je určitě jen taková zmínka z povinnosti, protože byla důležitá z jiných důvodů. A dál jsem načítala všechny ty desítky důležitých, podtrhaných titulů ze seznamu povinné četby (většinou napsané muži), které jsme bezpodmínečně museli znát. Na spisovatelky v bohemistickém kánonu místo jaksi nezbylo.
Takže kdoví, jestli bych si Honzlovou přečetla, nebýt Anežky Charvátové, která na oné diskusi, věnované vzpomínkám pedagogů z Ústavu translatologie na sametovou revoluci, mezi jiným zmínila, že před revolucí přečetla Honzlovou přes noc v samizdatovém opisu a pak si ji konečně, konečně mohla v roce 1990 pořídit – a jak zásadní kniha to pro ni byla. Druhý den jsem měla namířeno na křest Zázraků krve, a protože jsem šla poměrně včas a protože bych to nebyla já, kdybych minula knihkupectví nepovšimnuté, tak když jsem na Národní třídě přecházela ulici, prostě jsem musela (musela!) nakouknout do tamního antikvariátu. A tam, v krabici před antikvariátem, mezi takovými těmi knihami za deset korun, které už v antikvariátu ležely příliš dlouho a nikdo po nich netouží, ležela: Honzlová. Osud? Nemohla jsem ji tam nechat.
Nečekala jsem nic a dostala jsem všechno. Honzlová byla zjevení: najednou na mě z 50. let promlouvala čerstvě dvacetiletá Jana Honzlová, a nebýt ošoupaného výtisku, nevěřila bych, že čtu knihu poprvé vydanou v roce 1972, tak současným jazykem se hrdinka a vypravěčka ozývá. Začíná to popisem dobových absurdit, nad kterými se člověk zhusta zasměje, ale postupně se nad Janou začínají stahovat mračna, čím dál větší úzkost, zlo doby, zlo režimu, který lidem neodpustil ani to, co nemohli ovlivnit, i prachobyčejné zlo malých hnusných šmejdů… A závěr, z nějž se svírá srdce, odpustíte-li to klišé. Jak je možné, že se té knize nedostává větší pozornosti? Vždyť je to stejně dobré jako cokoli, co napsal Škvorecký, ne-li lepší! (A to říkám jako někdo, kdo nedá dopustit na Příběh inženýra lidských duší.)
Jak to, že se o Honzlové nemluví na hodinách literatury, jak to, že nevévodí žebříčku bestsellerů po boku třeba takové Hany? Vždyť když se půjdete podívat na Databázi knih, najdete hodnocení 92 % a jeden nadšený komentář za druhým. (Vážně, pokud jsem vás ještě nepřesvědčila, jděte se podívat.) Od té doby jsem po antikvariátech posbírala výtisků hned několik a úspěšně jsem je vnutila dalším čtenářům. Všem se dostalo podobného literárního zážitku jako mně. A mně se letos dostalo zadostiučinění, když Honzlová po letech znova vyšla v Argu. Teď už ji nikdo nebude muset lovit po krabicích v antikvariátu: je zpátky na policích knihkupectví, kam právem patří.
# Anežka Dudková, psáno pro #mojeargo 2021/11
16.11.2021
