Ať promluví vůdce dělníků z Listopadu 89 Petr Miller
nakl. Akropolis
Kniha rozhovorů historika Jakuba Šloufa s vůdcem průmyslových dělníků z listopadu 1989 a pozdějším prvním polistopadovým federálním ministrem práce a sociálních věcí Petrem Millerem sleduje poutavý životní příběh. Otevřenost vyprávění Petra Millera jsou neobvykle inspirativním výchozím bodem pro úvahy od dělnické profesi na konci socialismu a v prvních letech obnovené demokracie.
Osud Petra Millera je v mnoha ohledech symbolický pro celou Sametovou revoluci. Více než třicet let Miller pracoval na dělnických pozicích, kromě krátkého období roku 1968 se nezajímal o politické dění a normalizace mu jako dělníkovi ČKD naopak umožnila značný společenský a materiální vzestup. Přesto se v listopadu 1989 doslova ze dne na den odhodlal postavit do čela stávkového hnutí, které pak do značné míry rozhodlo o výsledku revoluce. Přišel přímo od kovadliny, a přesto se stal klíčovým spolupracovníkem Václava Havla při jednáních s vedoucími představiteli KSČ o předání moci. Již na počátku prosince 1989 pak bez jakékoli přípravy převzal funkci federálního ministra práce a sociálních věcí. Jeho vyprávění názorně ukazuje, jak se nejvýznamnějších pozic ve státě během revoluce ujímaly osoby, které nebyly (a z logiky věci ani nemohly být) připraveny na zajišťování probíhajících zásadních ekonomických a sociálních reforem. Noví ministři byli přitom bytostně závislí na dosavadním odborném personálu úřadů zděděném po předchozím režimu. Millerovo ministerstvo zavedlo základní pilíře sociálního zabezpečení nezbytného v novém tržním prostředí (např. minimální mzdu). Miller byl jedním z protihráčů Václava Klause v oblasti hospodářské politiky. V roce 1993 pak společně s Milošem Zemanem kandidoval na post předsedy ČSSD, se Zemanem se však vzápětí rozešel ve zlém. Následně Miller využil svých kontaktů z vlády a působil jako ředitel odboru lidských zdrojů tehdejších největších českých koncernů Chemapol Group a ČEZ. I v tomto směru lze Millerův osud považovat za velmi symbolický pro pochopení propojení politiky a byznysu v 90. letech. Rozhovor rovnoměrně pokrývá celé období dosavadního Millerova života.
Ukázka:
Kdy došlo k propojení činnosti stávkových výborů ČKD s aktivitami Občanského fóra?
Ve středu 22. listopadu odpoledne jsme se v ČKD dohodli, že uspořádáme již zmíněný protestní „prvomájový“ průvod na Václavské náměstí. Zároveň bylo zřejmé, že takový průvod bude třeba koordinovat s vedením Občanského fóra, které na náměstí před budovou Melantrichu pořádalo od úterního večera pravidelné manifestace. Usnesli jsme se proto, že navážeme styk s Václavem Havlem. Problém ovšem spočíval v tom, že nikdo z nás nevěděl, kde bychom měli Havla hledat. Neměli jsme s lidmi z jeho okolí žádné kontakty. Ani jsme nevěděli, jak vlastně vypadá. Někdo z kolegů pouze zaslechl, že Občanské fórum zasedá v galerii U Řečických. Nikomu ze stávkového výboru se však nechtělo za Havlem osobně jít, protože takový krok již znamenal přímé politické angažmá. Úkol tedy nakonec padl na mne, protože jsem se jako bezdětný nemusel bát o rodinu a všichni věděli, že mám dobrou vyřídilku. Přišel jsem do galerie U Řečických a ta byla úplně prázdná. Za mříží seděli jen nějací študáci, tak jsem se jich zeptal: „Kde je teď Havel?“ — „Ten je v Melantrichu na balkóně, tady už nikdo není, musíš tam.“ Vyrazil jsem proto do Melantrichu, jenže budova byla úplně narvaná, schodiště plné, nebylo tam vůbec k hnutí. Přemýšlel jsem, jak se k Havlovi dostat. A jak jsem tam tak stál, najednou někdo zavolal: „Petře, Petře!“ Otočil jsem hlavu nahoru a tam stála teta Pavla Pecháčka, kterou jsem velmi dobře znal, protože se o Pavla starala po emigraci jeho rodičů. Zařídila, aby mě pustili dovnitř. Pak za mnou přišel Pavel. Neviděli jsme se od roku 1972, kdy mi naposledy dovolili vycestovat ven do Bulharska. Po vřelém uvítání jsem mu řekl, že mám pro něj dobrou zprávu, že bychom mohli z ČKD zítra ve čtvrtek přijít na Václavské náměstí v opravdu velkém průvodu. Odhadoval jsem tak sedm tisíc lidí. Vyvalil na mě oči: „To bys měl určitě říct Havlovi.“ — „A kde ho najdu?“ Pavel odpověděl, že to nyní nepůjde, protože Havel je zcela zaneprázdněný organizací výstupů na balkónu. Ale zavolal ke mně Ladislava Lise. To byl sice bývalý funkcionář Socialistického svazu mládeže, ale takový pravý dělnický předák, který se ve funkcích skutečně pral za zaměstnance a opakovaně za to byl perzekvovaný. Po revoluci se stal předsedou branně- -bezpečnostního výboru Federálního shromáždění. Mně byl hned od první chvíle sympatický. Řekl mi: „Výborné, zítra přijď, ráno v devět hodin zasedá krizový štáb Koordinačního centra Občanského fóra v Laterně magice, bude tam Havel, tam si o věci pohovoříte.“ Vrátil jsem se zpátky do fabriky, obtelefonoval kluky ze stávkového výboru a domluvil se s nimi, že průvod vyrazí kolem druhé hodiny odpoledne. Spojil jsem se také s Propagací, kde vyráběli transparenty a mávátka. Ve čtvrtek ráno 23. listopadu jsem se sebral a přijel do Laterny magiky. Dovnitř mě pustili až potom, co si mě přišel ke vchodu vyzvednout osobně Ladislav Lis. Vstoupil jsem do kuřárny, kde seděl kroužek lidí a uprostřed takový malý chlapík se zrzavým knírkem a něco vykládal. Všichni ho uctivě poslouchali. Usoudil jsem, že je to Václav Havel. Z přítomných mi v paměti uvázl také Václav Benda se svým upatlaným plnovousem. Právě se handrkovali o tom, kdo bude v Občanském fóru zastupovat kterou společenskou skupinu, herce, studenty, křesťany a podobně. Když skončili, přihlásil jsem se a říkám: „Promiňte, ale kdo je tady za dělníky?“ A Havel mi řekl: „Dělníky zastupuje tady Hruška, horník.“ Já povídám: „Počkejte, to je pěkné, ale kdo je tady za dělníky z pražských Na jednání fabrik?“ On říká: „A kdo jsi ty?“ Představil jsem se a oznámil jim, že kolem druhé hodiny vyrazí z ČKD průvod sedmi tisíc dělníků v sevřeném šiku na Václavské náměstí. On na mě vyvalil oči: „To nemůže být pravda, vždyť k vám posíláme studenty a vy je vyhazujete z fabriky!“ A já jsem tehdy pronesl památnou větu, nevím, kde se ve mně vzala, ale otevřela mi celou moji budoucí politickou dráhu: „Pane Havel, vy na to jdete špatně. Už jste viděl, aby děti diktovaly svým tátům, co mají dělat? Já ještě ne. Vy budete ještě týdny nadále chodit k svatému Václavovi klást kytičky a oni vás budou zatýkat a odvážet. Vy totiž nemáte koncovku a tu koncovku vám můžou dát jedině fabriky!“ Najednou všichni ztichli. On se na mě chvilku díval. A já jsem dodal: „To jediné, co od vás potřebuji, je zajistit, aby čelo průvodu mohlo na náměstí projít, aby náš příchod nezanikl a měl ten správný efekt.“ A najednou jsem věděl, že to Havlovi začalo v hlavě šrotovat a dohodli jsme se. Studenti v čele s Martinem Mejstříkem, Martinem Klímou a Monikou Pajerovou slíbili, že našemu průvodu vyklidí průchod na náměstí. Pak jsem se omluvil a vrátil se zpátky do továrny, abych vše pomohl zajistit. Jezdil jsem po Praze svým žigulíkem. V továrně jsem rychle svolal lidi z Propagace a oznámil jim, že je domluveno, že nám organizátoři demonstrace vytvoří prostor pro manifestační nástup na náměstí.
Zmínil jste, že lidé z okruhu vznikajícího Občanského fóra se pokoušeli přesvědčit zaměstnance ČKD k podpoře protestů ještě dříve, než jste sám kontaktoval Václava Havla. Mohl byste blíže popsat, jak na takové snahy dělníci reagovali?
Díky poloze mého pracoviště uvnitř továrny jsem měl o tomto problému prvotřídní informace. Velká kovárna stála nedaleko druhé vrátnice ČKD. Fungovala jako hlavní vchod do podniku, ústila do Fučíkovy ulice (dnes Kolbenova). První vrátnice, kterou jsem užíval dříve na svém předchozím pracovišti, byla spíše taková postranní. Vedla do ulice Pod Pekárnou, v níž byla restaurace U Hubatků. Tam chodívali v půl šesté ráno na panáka pekaři z bývalé pekárny Odkolek, kteří to již nemohli bez loku alkoholu po noční směně vydržet. Druhá vrátnice na rozdíl od první byla reprezentativní branou do závodu. Vyznačovala se mimo jiné tím, že asi 60 metrů za ní stál vchod do jídelny jižního bloku. Byl to výstavní prostor, kde se konaly velké společenské akce. V roce 1968 tam například probíhal XIV. sjezd KSČ. Pod jižním blokem stály také zvláštní budovy, kde měli milicionáři uskladněnu svoji výzbroj a auta. A hned za jižním blokem stála velká chladicí věž, pod níž byla umístěna moje kovárna. Takže jsem měl všechno dění v této části podniku, řekl bych, v zorném poli. Na vrátnicích byla běžně ostraha, střídali se tam ženské i chlapi. V listopadových dnech k té druhé vrátnici opakovaně přijížděli študáci a žádali o možnost vstupu do areálu továrny, kde chtěli zřejmě agitovat. Vrátní je dovnitř samozřejmě nepouštěli. Dokonce se pamatuji, že k bráně tehdy dorazil nějaký kluk se zkrvavenou vlajkou. I toho bez milosti vyhodili. Ale abyste si nemyslel, my ostatní zaměstnanci, kteří jsme tomu přihlíželi, jsme s takovým postupem plně souhlasili. V podniku neměli studenti co pohledávat. Ani moje skupina, která organizovala stávku a protestní průvody, zpočátku vůbec nespolupracovala se studenty či s herci. Studenti totiž v prostředí fabrik v očích dospělých dělníků neměli žádnou autoritu. Tovární kolektivy netoužily po žádných zásazích zvenčí. Utvářeli jsme stávkový výbor zcela autonomně na obranu svých vlastních zájmů a prostřednictvím stávek jsme se chtěli domoci především takových změn, které by vyhovovaly dělníkům. Díky tomu se nám podařilo na sebe navázat obrovskou masu zaměstnanců, která by za jiné konstelace byla protestům těžko nakloněna. Nepamatuji se, že by se za celou dobu v ČKD podařilo studentům proniknout do továrny a v nějakém významnějším měřítku dělníky přemlouvat. Nikdo tam o ně nestál. Znovu opakuji, že ještě v pondělí ráno 20. listopadu v ČKD převažoval názor, že študáci dělali bordel, dostali na prdel a dobře jim tak. Když to někomu řeknete dnes, nikdo tomu nechce uvěřit. Ale bylo to tak. Na jedné přednášce jsem později zaslechl větu, která celkovou situaci v listopadové Praze dobře vystihovala: „Šlo o revoluci po pracovní době.“ Lidé přišli ráno do práce, porozprávěli o tom, co bylo večer v televizi, odpoledne někteří z nich zamířili cinkat klíči na Václavské náměstí a večer se přesunuli do hospody, kde opět vše prodiskutovali. A další den ráno znovu do práce. Podobné demonstrace k žádnému jasnému vyústění nevedly. A z toho důvodu také panovala uvnitř podniku dlouho určitá averze vůči študákům i umělcům, protože fabrika žije svým vlastním životem. Její zaměstnanci mají zcela odlišné starosti a problémy než umělci nebo studenti. Dělníci se na ně sice občas rádi v televizi koukají, možná jim jejich pořady připadají i docela zajímavé, zasmějí se, ale tím to končí. Umělec nevyřeší problémy chlapíka z fabriky a student už vůbec ne. A ten chlapík to samozřejmě ví.
Ve čtvrtek 23. listopadu 1989 odpoledne se odehrál protestní „prvomájový“ průvod dělníků ČKD na Václavské náměstí. Jak celá akce probíhala?
Naši lidé vystoupili v podnikovém rozhlasu a vyzvali k účasti na průvodu. Proti nim se sice postavili funkcionáři, kteří průvod zakázali, ale neodvážili se aparaturu vypnout, aby nedostali přes držku. (smích) Proto mohly být následně odvysílány další výzvy k účasti na průvodu. Důležité je zaznamenat, že ač se v ČKD nacházela silná jednotka Lidových milicí, která sídlila u druhé vrátnice, a celá organizace protestů se tedy odehrávala v její bezprostřední blízkosti, nezaznamenal jsem během přípravy průvodů žádný pokus o její mobilizaci proti demonstrantům. Zaměstnanci, nejen dělníci, ale též úředníci, se řadili na ulici před jednotlivými vrátnicemi a pak se všechny průvody spojily v jeden celek před první vrátnicí ČKD. Průvod se skutečně podařilo sestavit dohromady. Byl působivý. Přišly například i holky, které měly namalované československé vlajčičky na tvářích a v rukou mávátka. Prostě paráda. (smích) Vyrazili jsme kolem půl třetí odpoledne, a když jsme přišli na Harfu, právě proti nám přijížděla kolona vedoucího tajemníka městského výboru KSČ Miroslava Štěpána, která směřovala do Lokomotivky v Libni. Na křižovatce stál nějaký starší policajt, přišel a povídá nám v čele průvodu: „Vydržte, nechte je projet.“ Průvod proto zastavil a viděl jsem, jak Štěpán otevřel dveře, vylezl z vozu, podíval se na nás, pak mávl rukou, sedl zpět do auta a pokračoval v cestě. My jsme ale předpokládali, že podobné intervence ze strany vedoucích funkcionářů strany v továrnách mohou nastat, a proto jsme nechali v Lokomotivce asi sto svých lidí, kteří tam měli za úkol rozpumpovat protesty a později přijít za námi. Tato záložní skupina stávkujících pak Štěpána při projevu v Lokomotivce vypískala. Připochodovali jsme na Václavské náměstí kolem tři čtvrtě na pět, jenže študáci bohužel nesplnili to, co mi ráno slíbili. Nevyklidili dostatečně velký prostor, kudy by mohl celý průvod demonstrativně nastoupit. Náš příchod proto neměl takový náboj, který jsme očekávali. Promrhal se tím značný politický potenciál celé akce. To mě naštvalo. Letěl jsem nahoru do Melantrichu za Havlem. Už jsem měl vstupní průkazku. Nebral jsem si servítky a začal jsem mu nadávat: „Takto se to nedá dělat, to je veškerá snaha prošustrovaná!“ A on mi na to s klidem povídá: „Tak průvod zítra zopakujete, ne?“ Mně se z toho protočily panenky, protože to mohl říci jen člověk, který netušil, jak obtížné bylo nějakou takovou akci v tehdejších podmínkách zorganizovat. Uvědomte si, že tehdy ještě neexistovaly mobilní telefony, velká část té spolupráce mezi vysočanskými fabrikami byla zajišťována prostřednictvím spojek, které dělali ještěrkáři (řidiči transportních vozíků). Telefony jsme se báli ve větší míře používat, protože jsme věděli, že mohou být odposlouchávané. Museli jsme přitom zajistit transparenty, vlajky, mávátka, tedy celý nezbytný mobiliář tohoto cirkusu. A také nákladní auta, která byla nezbytná pro převoz všeho toho vybavení. Nejprve jsem proto na Havla koukal jako na blázna. Ale pak jsem najednou řekl: „Dobře, tak to zkusíme, ale musím se o tom s kolegy poradit.“ Otočil jsem se zpátky a ještě večer jsem všechny obvolal.
Podařilo se vám průvod v pátek 24. listopadu zopakovat?
Nebylo to ideálně načasované, protože v pátek všichni běžně odjížděli na chaty. Navíc předpověď hlásila pěkné počasí. Proto jsem se obával, že se na průvod většina potenciálních účastníků vyprdne. Bylo také třeba zajistit, aby kluci z Propagace svezli během dopoledne různými náklaďáky zpátky do továrny všechny ty transparenty, které zůstaly po čtvrtku v centru města. Přesto se stávkový výbor v pátek ráno 24. listopadu rozhodl, že se pokusíme průvod zopakovat. V té době navíc zasedal také celozávodní výbor ROH závodu ČKD Elektrotechnika, jehož předsednictvo bylo dost zásadně proti stávce. Vzal jsem si proto pár lidí s sebou a vtrhli jsme tam. Schválně jsem si při tom zásahu nechal na sobě špinavou koženou kovářskou zástěru, abych na ně patřičně symbolicky zapůsobil.
...................
10.11.2021
