Tam, kde mapy končí, číhá něco mnohem nebezpečnějšího než bouře a mořské obludy!

nakl. Argo

Daryck měl svůj domov ve městě zničeném při nájezdu Kostních obrů. On a jeho skupina válečníků se teď touží pomstít za všechny milované, které ztratili. Hanima patří k nové generaci mágů s mimořádným nadáním – dokáže hovořit s fantastickými zvířaty. Když její dar začne představovat hrozbu pro současné vládce, postaví se do čela hnutí, které chce pomocí její magie poskytnout moc všem. Kevin Hearne - Kletba krkavců

Den dvacátý

HNĚV OHŇOVLÁDCE

ukázka

Neumím si představit, co by v jakémkoli shromáždění mohlo způsobit větší poprask než zpráva, že někde poblíž se skrývá zrádce. Napětí začne okamžitě praskat a vybuchovat jako čerstvá borová polena v ohništi. A kdyby náhodou bylo potřeba do ohně přiložit ještě víc, stačí dodat, že řečený zrádce je velmi pravděpodobně zodpovědný za smrt přátel a příbuzných shromážděných lidí. Po něčem takovém už jsou šance na poklidný večer prakticky nulové. Prohlášení raelského barda, že s Kostními obry spolupracoval zrádce, dopadlo do davu, jako když na rozžhavenou pánvičku hodíte kus másla; syčelo, kouřilo a vztekle se roztékalo. Nešlo jen o samotný šok ze zrady; lidé se především snažili dát si nějak dohromady časovou posloupnost.

Byli jsme teď v měsíci tání a on mluvil o událostech, k nimž došlo koncem minulého léta, což znamenalo, že pelenaut musel o zrádci vědět aspoň půl roku. „Počkat,“ křikl námořník kousek ode mě. „Kdo to tedy je, ten Vjeko? Už jste ho našli, že jo? Jinak byste o tom nemluvili. Pelenaut to dovolil říct nahlas, protože ho už má!“ „Více zítra, přátelé,“ oslovil Fintan shromáždění na Poli přeživších. Díky kenningu byl jeho hlas slyšet hluboko do vnitrozemí poloostrova a po celém městě Pelemynu. Sestoupil z pódia a zamířil ke schodům vedoucím dolů do města. Za ním se neslo nespokojené brblání. „Pojďte, Dervane,“ mávl na mě, ať jdu za ním. „Potřebuju s vámi mluvit.“ „Tak to budete muset trochu zpomalit,“ odpověděl jsem. „Moje koleno mě po těch schodech dolů tak rychle nepustí.“ „Aha, ano. Promiňte. Měli bychom se ale snažit si pospíšit.“ „Protože všichni od vás chtějí slyšet odpovědi?“ „Ano. A já je nemám.“

Opatrně jsem kulhal ze schodů za ním, snažil se co nejvíce opírat o hůl a přemýšlel, co to znamená. Někdo mu musel říct, aby do posledního Gondelova příběhu zamíchal zmínku o Vjekovi. Nejpravděpodobnější bylo, že Föstyr, pelenautův Pán plic, mu předal pokyn od samotného Röllenda. Sešli jsme dolů do ulic a opravdu se Fintana kdekdo na zrádce ptal; bard se usmíval, ale s nikým se nezastavil, všem odpovídal jen „zítra“. Postupně jsem se utvrzoval, že o tom všem nic neví. Což znamenalo, že zrádce ještě nechytili. Odhalení jeho existence ho mělo vykouřit, i přes všechny nepokoje, které to způsobí. „Dnes jste se ve vyprávění zmínil o mně,“ podotkl jsem. „Jsem rád, že jste si toho všiml.“ „Nikdo se mě nikdy neptal na hnízdo krakenů, hnízdo lidožroutů ani na nic podobného.“ „Nebylo třeba. Aspoň tuhle část příběhu už znám a v příštích dnech se o ni s vámi podělím. Ale byl jsem požádán, abych se o tom zmínil teď.“ „Proč?“ „To jistě uhodnete. Nějak zapadáte do skládačky. Stejně jako všichni ostatní i já dostávám jednotlivé její kousky a snažím se je přidat k těm, které už mám.“ „Jenže vy máte víc dílků než já,“ namítl jsem a on jen pokrčil rameny. „Možná.“

Fintan mě zavedl do podniku mistra Yöndyra jménem Zpívající siréna. Námořník, který mu byl přidělen, nám tam zajišťoval ochranu a do jisté míry i soukromí. Od vypovězení vyslance Jasindura Torghaly už od nentských zabijáků velké nebezpečí nehrozilo, ale na tak rušném místě jsme potřebovali, aby někdo odháněl všechny, kdo chtěli s bardem „jen rychle prohodit slovíčko“. Nebylo teď nic nezvyklého, že ho lidé poznávali, a skutečně stručný pozdrav mu byl vždycky vítaný, ale mistr Yöndyr se jeho přítomností chlubil všem návštěvníkům a obsluhoval nás osobně – jako čestné hosty – a tak na nás všichni zírali a posílali nám pití a já si začal říkat, jestli jsme si neměli raději najít nějaké klidnější místo. „Jak se má Numa?“ zeptal jsem se, když nám na stole přistály obří korbely Mlžného ležáku. Fintanova životní družka byla kurýrkou raelské Trojné rady a včera večer právě dorazila. „Touhle dobou už se zase vrací domů,“ odpověděl. „Měli jsme míň společného času, než by se mi líbilo, ale aspoň jsem ji viděl a vím, že je v pořádku.“ Vydal jsem neurčitý souhlasný zvuk a napil se z té obrovské nádoby. Připadalo mi, jako kdyby trochu duněla. „V tom by se člověk snadno utopil,“ podotkl Fintan a uchopil tu svou oběma rukama. „Jsem si dost jistý, že je větší než lidský žaludek.“ „To je docela příjemná výzva,“ zasmál jsem se a zamlaskal. Bard pozvedl korbel k ústům a jeho hlas se odrazil od vnitřní stěny: „Ano, to je.“

Spokojeně nádobu odložil a zazubil se na mě, i když část toho úsměvu zakrýval veliký nos. Pak si ale na něco vzpomněl a úsměv zmizel. „Mám ale pro vás i jinou výzvu, která možná tak příjemná nebude. Radši to vyřídím hned teď, než nám mistr Yöndyr donese jídlo.“ „Aha, ano, říkal jste, že se mnou potřebujete mluvit.“ Kývl a povzdechl. „Mám speciálně pro vás takový zvláštní neurčitý vzkaz od Trojné rady. Přinesla ho Numa.“ „Trojná rada ví o mé existenci?“ Fintan se zasmál. „Ano, o tom našem projektu se doslechli skoro okamžitě – Numa jim o něm referovala už před několika týdny, hned jak mě sem přivedla. Ještě sice nevědí, že se mě Nenťané pokoušeli zavraždit, nebo aspoň myslím, že ne, tuší ale, že vám pelenaut naslouchá, a berou vás tedy jako zadní vrátka, další komunikační kanál kromě těch obvyklých diplomatických.“ Ušklíbl jsem se. „Obvykle přece posílají Numu přímo za pelenautem. Vaši kurýři můžou s Röllym mluvit, kdykoli sem dorazí. Jaký má tedy smysl, aby do toho míchali mě? To je jen o prostředníka víc.“ Raelský bard pozvedl dlaně vzhůru, jako by chtěl naznačit, že netuší. „Já to chápu, věřte mi. Ale mají asi pocit, že tu zprávu by měl slyšet ještě někdo další, nejen pelenaut. Možná jeho pán Plic, nebo snad někdo jiný, koho znáte. To už nechávají na vás.“ Zamrkal jsem, pokrčil rameny a řekl: „No dobře.“ „Budu citovat slovo od slova, jak to Clodagh sdělila Numě a Numa mně.“ „Takže... nejde o Trojnou radu, ale jen o jednu její členku,“ podotkl jsem a v duchu se připravil na všechno. Fintan krátce kývl. „Zpráva zní: ‚Někdo, kdo pracuje pro brynlönskou vládu, mi ukradl osobní předmět. Nepokoušejte se to popírat, vím, že ho máte. Pokud tento předmět použijete proti mně nebo proti Raelu, následky budou strašlivé.‘“ A bylo to tady. Ví, že jsme vzali její deník, ví, že ji jeho obsah kompromituje, a výhrůžkami se snaží zabránit, abychom jednali podle informací takto získaných. Fintan dokonce naznačil, že vědí o existenci Stína nebo nějakého podobného záhadného šéfa špehů, a ten vzkaz byl zjevně určen jemu, ne pelenautu Röllendovi. A pokud ho Clodagh posílá mně, naznačuje tím, že ví o mém spojení se Stínem, nebo mě z něj aspoň podezírá. Musel jsem se ale tvářit, jako bych o tom nic nevěděl. „To je všechno? Jaký osobní předmět?“

Fintan bezmocně pokrčil rameny. „Nevím. Mám jen ten vzkaz.“ „A ona chce ten předmět zpátky, žádá oficiální vyšetřování, finanční náhradu, nebo co vlastně?“ „To taky nevím.“ „Takže podle ní mám prostě napochodovat k pelenautovi, obvinit ho, že něco ukradl, ačkoli netuším co, a varovat ho, ať to nepoužívá? To je asi jako kdybych měl zařídit, aby týden staré rybí vnitřnosti voněly jako čerstvé květiny. Tohle není moje práce, Fintane. Na to zapomeňte.“ „Chápu,“ kývl a znovu rozhodil ruce. „Já se s vámi hádat nebudu. Vzkaz jsem předal a bylo mi řečeno, že dál to mám nechat úplně na vás, takže já jsem svůj úkol splnil. Klidně na to zapomenu, jak jste říkal, a radši si užijeme, co nám sem nese mistr Yöndyr.“

Pohledem zalétl ke kuchyni, a když jsem se podíval stejným směrem, zjistil jsem, že bodrý majitel k nám právě míří s velkým tácem plným masa a sýra. Udělalo na mě dojem, že vůbec něco takového má, protože ve městě vládl nedostatek. „Jsem pro,“ řekl jsem, ještě než k nám mistr Yöndyr dorazil, „ale jakmile budete mít tu možnost, sdělte prosím Numě, že já žádný komunikační kanál nejsem. Jsem starý voják s bolavým kolenem, který píše letopisy. Ať si promluví s pánem Plic nebo s našimi diplomaty nebo já nevím s kým, a mě ať z toho vynechají.“ „Udělám to,“ kývl, a rozzářil se, protože dorazilo jídlo. Bylo vynikající a poskytlo mi čas rozmyslet si, co dělat. Měl bych informovat Stína, ale zjevně mě sleduje někdo, komu nedělá potíž hlásit moje pohyby do Raelu. A neměl bych také informovat Röllyho? Nebo spíš jen jeho? Ví můj starý přítel vůbec o té krádeži, nebo o faktu, že to Clodagh nařídila likvidaci mé ženy? Nebyl jsem si jistý, že mu Stín řekl všechno, a možná by ho dost překvapilo a rozzlobilo, že se to stalo bez jeho vědomí nebo souhlasu. Na druhou stranu mynstad du Möcher říkal něco o tom, že pelenaut poslal gerstad du Fesset do Raelu na zvláštní misi. To znamená, že Rölly ví přinejmenším o tom deníku, i když třeba ne o celém jeho obsahu. A taky je možné, že celá tahle šaráda má za úkol jen zjistit, ke komu poběžím nejdřív.

Nenáviděl jsem tuhle hru – pořád si lámat hlavu, co mám dělat, kdo mě sleduje, nikdy si pořádně nevychutnat přítomný okamžik. Náhle jsem si uvědomil, že tu hru vlastně hrát nemusím a že jsem Fintanovi řekl, že ani nebudu. Zapomenout na všechno mi stejně přišlo jako nejlepší možnost. To mi značně zlepšilo náladu, protože to znamenalo, že nemusím dělat prakticky nic. Možná by mě v mém rozhodnutí podpořil pořádný lok piva z toho obřího korbele. Uchopil jsem ho tedy oběma rukama a pil tak dlouho, dokud jsem mohl. Hlasité a dlouhé říhnutí, které pak následovalo a které ostatní hosté odměnili pobaveným potleskem, shrnovalo asi tak všechno úsilí, které jsem hodlal tomu vzkazu od Clodagh věnovat. Když jsem se o několik hodin později opilý dopotácel domů a snažil se neprobudit Elyneu a její děti, připadalo mi, že tady něco nehraje. Jenže moje motorické schopnosti na tom právě nebyly nejlépe, a tak jsem to raději nezkoumal, protože kdybych se pokoušel teď zažíhat svíčky, nejspíš bych si podpálil dům. Padl jsem tedy do postele a vzbudil jsem se s kocovinou do dvacátého dne bardových příběhů. A teprve pak jsem zjistil, co se stalo.

...............

překlad Veronika Volhejnová

1.11.2021