Jednoho dne Cameron vstane - a začnou se dít věci!
nakl. Argo
Chodící zázrak je třeskutě vtipná studie toho, jak funguje současná americká společnost, jak vznikají mýty a jak je snadné, aby se v tom člověk ztratil. Cameron Harris a z války v Afghánistánu se vrátil na invalidním vozíku. Jeho monotónní život se sestrou skončí v okamžiku, kdy se jednoho dne nevysvětlitelně z vozíku postaví. Máme tady zázrak - a to je něco pro vědce, Vatikán i Hollywood. Jonathan Miles - Chodící zázrak
KAPITOLA PRVNÍ (ukázka)
Odpoledne 23. srpna 2014 vezla Tanya Harrisová svého mladšího bratra Camerona na vozíku do večerky na rohu Reconfort Avenue a Division Street v mississippském Biloxi. Ani na tom odpoledni, ani na Cameronovi, nebo dokonce Tanye samotné nenasvědčovalo nic tomu, že ho tam veze naposledy – zkrátka jí došly cigarety a jejímu nabručenému, nijace se tvářícímu bratrovi se v tom divže ne smrtelném pralesním vedru zase povážlivě ztenčily zásoby piva. Tanya Harrisová je devětadvacetiletá žena se širokými boky, podsaditou postavou, mírně vypoulenýma očima, jež jí propůjčují výraz neustálého překvapení či údivu, a typicky plochonohou chůzí, která působí, že si tak snad vykračuje schválně, jako by se ještě nezbavila dětinského strachu, že šlápne na prasklinu a přinese jí to smůlu.
Nedávno si obarvila konečky vlasů na půlce hlavy, takže se jí toho odpoledne místo jejích špinavě blond vlasů, tu a tam předčasně prošedivělých, po jednom rameni bílého trička s nápisem „Dítě štěstěny“ rozprostíraly nepřirozené neonově růžové pramínky. Tělo Tanye zdobí spousta tetování a pár z nich už bylo v tom pařáku jaksi hrbolatých, otékala po okrajích, jako by se inkoust blížil bodu varu. Vozík s bratrem tlačila prostředkem ulice, aby se vyhnula rozpraskanému chodníku plnému nerovností a miniaturních dun z nameteného písku, a celou cestu doprovázela nepřetržitým pobrukováním, komentováním okolí, kladením řečnických otázek a také zpíváním, což je pro ni podle přátel a rodiny typické. („Ona prostě v jednom kuse mele pantem,“ nadává její bratr s láskyplnou jízlivostí. „Furt.“)
Na poznámky o vedru jako někde v tropech, „no to mě poser“, plynule navázala refrénem písničky „99 Problems“ od Jay-Z následovaným nesmlouvavým komentářem na adresu sousedky, jejíž oblečení muselo na osamocené plesnivé šňůře na prádlo přečkat bez povšimnutí už tři lijáky, jak Tanya spočetla. „Baba si bude muset všechny ty trička znova přeprat,“ mudrovala polohlasně za rytmického pleskání žabek o asfalt. Kříženec čau-čau uvázaný k jinanu v zahradě dalšího souseda si od ní vysloužil stejné lítostivé pomlasknutí, jakým ho častovala už skoro deset let. Cameron ji neposlouchal – nebo si to aspoň nepamatuje. Jak sám vysvětluje: „Když chce Tanya na něco odpověď, dvakrát nebo třikrát to zopakuje.“ Zároveň ale přiznává, že byl „tak trochu mimo“.
První plechovku světlého budweiseru si otevřel v poledne, aby měl čím zapít klonazepam a concertu, které bere na úzkost a ztrátu paměti, a od té doby si dal ještě tak tři, možná pět kousků. Říká tomu „andělská krev“, po vzoru ohřívače krve a infuzí, který používali lékaři během jeho mise v Afghánistánu. Právě v Afghánistánu Cameron naposledy chodil po svých, konkrétně na horském hřbetu u vesnice Sar-Dasair v kraji Darre Chudžz v provincii Zábul, kde svobodník Harris ještě s jistým rotným sešel během pěší hlídky v brzkých ranních hodinách dne 22. března 2010 z vytyčené trasy. Rotný, který se v tu chvíli nacházel zhruba deset metrů od Camerona, šlápl na protipěchotní minu PMN-2, pohřbený pozůstatek někdejší sovětské okupace. Výbuch rotnému urval nohy, genitálie a pravé předloktí a do Camerona se zarylo devětasedmdesát střepin z miny a úlomků kostí jeho kolegy. Přinejmenším jedna střepina poškodila nervy pod jedním z dolních obratlů a on na místě ochrnul od pasu dolů. Večer v den jeho dvaadvacátých narozenin mu dvojice lékařů v okresní nemocnici v německém Landstuhlu oznámila, že se jedná o stav trvalý, a oba svoji diagnózu zakončili krátkou neohrabanou omluvou za načasování.
Pomineme-li skutečnost, že je Cameron na vozíku, je na něm asi nejnápadnější alabastrová jizva přes celou tvář – začíná těsně pod levým spánkem a táhne se skoro až k bradě. Je klikatá, samá zákruta, připomíná řeku na mapě, navzdory logickému předpokladu se však nejedná o další památku na Afghánistán. Jizva pochází ještě z raného dětství, kdy Cameron nezvládl běh po kluzkém rybářském mole, podjely mu nohy a on si roztrhl tvář o hřebík. Podtrhuje ovšem jeho drsné, téměř až kruté vzezření, zvlášť v kombinaci s lícními kostmi strmými jako úbočí skalisek, blond vlasy kraťoučkými přesně podle vojenských předpisů a výraznou žílou na krku, která začne pulzovat a poskakovat při sebemenším rozčilení. Jeho oči na druhou stranu působí úplně jiným dojmem: jsou obrovské a vypoulené stejně jako sestřiny a vyzařuje z nich taková zvláštní klukovská rozvernost, jako by se přestaly vyvíjet někdy v pubertě, třebaže zbytek jeho těla se nedal zastavit. Propůjčují jeho výrazu jistou disharmonii, občas poněkud znepokojivou – je výbušný, a když se rozběsní, jde z něj strach a zároveň z něj vyzařuje dětinskost. V první řadě ale ty oči ještě umocňují onu obrovskou tragédii, jež ho v Afghánistánu postihla: totiž že v době, kdy ho v Darre Chudžz zasáhla mina, nebyl ještě docela odrostlý chlapeckým střevícům.
...................
překlad Tereza Marková Vlášková
1.11.2021