Tato kniha je dobrodružstvím vědy a ztraceného umění dechu

nakl. Host

Typický dospělý při dýchání využívá sotva deset procent z možného rozsahu bránice. Následkem toho dochází k přetěžování srdce, zvyšování krevního tlaku a vzniku poruch oběhové soustavy. Pokud začneme využívat padesát až sedmdesát procent kapacity bránice, přestaneme svou oběhovou soustavu přetěžovat a naše tělo začne fungovat lépe. Bránici se někdy říká také „druhé srdce“. James Nestor - Dech

Z Úvodu (ukázka)

...............

Když se průměrný člověk potopí v bazénu, zhruba po třech metrech a několika vteřinách se vynoří s hučením v uších. Freediveři mi řekli, že kdysi také byli „průměrnými lidmi“. Jejich proměna byla záležitostí tréninku: přiměli své plíce k většímu výkonu a využili kapacit, o nichž většina lidí ani netuší. Tvrdili, že v tomto ohledu nejsou výjimeční. Každý průměrně zdravý člověk ochotný zasvětit čas tréninku by se dokázal potopit do hloubky třiceti, šedesáti, nebo dokonce devadesáti metrů. Nezáleží na věku, váze ani genech. Všechno, co k volnému potápění potřebujeme, je umění dechu. Pro freedivery dýchání není jen podvědomou, automatickou činností. Je to síla, lék a prostředek, s jehož pomocí mohou získat téměř nadlidské schopnosti. „Na světě je tolik způsobů dýchání, kolik je druhů jídla — a každý bude mít na naše tělo jiný vliv,“ řekla instruktorka freedivingu, která dokázala zadržet dech na více než osm minut a jednou se potopila hlouběji než devadesát metrů. Jiný potápěč mi řekl, že některé styly dýchání náš mozek vyživují, zatímco jiné ničí neurony. Díky některým budeme zdraví a jiné uspíší naši smrt.

Od těchto lidí jsem slyšel bláznivé historky o tom, jak dokázali dýcháním zvětšit své plíce o třicet i více procent. Řekli mi o indickém lékaři, který zhubl několik kilogramů jen tím, že změnil svůj styl nadechování, a o muži, jemuž do žil vstříkli bakteriální endotoxin E. coli a on rytmickým dýcháním stimuloval svůj imunitní systém tak, že toxiny během pár minut zničil. Řekli mi o ženách, jež dokázaly zvrátit postup rakoviny, a mniších, kolem jejichž nahých těl během několika hodin roztál sníh. Znělo to šíleně. Ve volném čase, když jsem si od výzkumu pod vodní hladinou dával pauzu (což obvykle bývalo pozdě večer), jsem pročítal kvanta literatury k tomuto tématu. Někdo přece musel studovat vliv vědomého dýchaní i na suchozemských krysách. Někdo musel dosvědčit fantastické historky freediverů o hubnutí, uzdravování a dlouhověkosti.

Našel jsem celou knihovnu materiálu. Problém byl, že tyto zdroje byly stovky a někdy i tisíce let staré. Sedm knih čínského taoistického kánonu, datovaných zhruba do roku 400 před naším letopočtem, se soustředí výhradně na dýchání a na to, jak nás může zabít či uzdravit podle toho, jakým způsobem ho provozujeme. Tyto rukopisy obsahují detailní návody, jak regulovat dech, jak ho zpomalit, zadržet a polykat. V ještě dávnějších dobách považovali hinduisté dech a duši za totéž a popsali složité praktiky, jejichž cílem bylo vyrovnané dýchání a zachování fyzického i duševního zdraví. Buddhisté dýchání využívali nejen k prodloužení života, ale i k dosažení vyšších stavů vědomí. Ve všech těchto kulturách bylo dýchání považováno za mocný lék. „Proto učenec, který pečuje o svůj život, vylepšuje formu a pečuje o svůj dech,“ říká starý taoistický text. „Není to zřejmé?“

Není. Hledal jsem nějaké potvrzení těchto výroků ve zjištěních současné pneumologie, lékařské disciplíny, jež se zabývá plícemi a dýchací soustavou. Ale nenašel jsem téměř nic. Technika dýchání údajně není podstatná. Mnozí lékaři, badatelé a vědci, jichž jsem se na tyto věci vyptával, mi tento názor potvrdili. Dvacetkrát nebo desetkrát za minutu, ústy, nosem nebo dýchací trubičkou, všechno je to stejné. Smyslem dýchání je dostat vzduch do těla a nechat ho, ať si s ním nějak poradí. Abyste si lépe představili, jak k dýchání přistupují moderní lékařští profesionálové, zkuste si vzpomenout na svou poslední preventivní prohlídku. Doktorka vám nejspíš změřila tlak, pulz, teplotu a potom vám k hrudi přiložila stetoskop, aby si poslechla vaše srdce a plíce. Možná se ptala na vaše stravovací návyky a doporučila vám nějaké vitaminy. Zajímalo ji, jestli v práci prožíváte stres. Problémy s trávením? Jak se vám spí? Zhoršila se ta pylová alergie? Astma? A co bolesti hlavy? Dechovou frekvenci vám ale nejspíš nezkontrolovala. Nezjišťovala poměr kyslíku a oxidu uhličitého v krevním oběhu. To, jak dýcháte a jaká je kvalita vašeho dechu, zkrátka nebylo na pořadu dne. Pokud však máme věřit starověkým textům a freediverům, způsob dýchání nás ovlivňuje. Jak může být tak důležitý i nepodstatný zároveň?

Pokračoval jsem v průzkumu a pomalu se přede mnou začal odvíjet příběh. Zjistil jsem, že nejsem jediný, koho tyto otázky trápí. Když jsem listoval knihami a zpovídal freedivery a jiné osoby s dýchacími superschopnostmi, vědci na Harvardu, Stanfordu a jiných uznávaných institucích postupně potvrzovali některé z těch nejdivočejších historek, jež jsem tou dobou slýchal. Nepracovali však v pneumologických laboratořích. Pneumologové, jak jsem se dozvěděl, totiž zkoumají převážně konkrétní neduhy plic — selhání, rakovinu, rozedmu. „Řešíme akutní případy,“ řekl mi jeden veterán oboru. „Tak je ten systém nastavený.“ Ne, výzkum dýchání probíhal jinde. V blátivých výkopech starověkých pohřebišť, v zubařských křeslech a vypolstrovaných místnostech psychiatrických léčeben. To nejsou místa, kde by člověk čekal špičkový výzkum jedné biologické funkce. Jen málo z těchto vědců chtělo původně studovat dýchání. Dýchání si je našlo samo. Zjistili, že naše schopnost dýchat se během dlouhého procesu evoluce změnila a že od úsvitu průmyslové revoluce dýcháme podstatně hůře. Zjistili, že devadesát procent lidstva — já, vy a téměř každý, koho znáte —, dýchá špatně, což má za následek dlouhý seznam chronických nemocí.

Má to ale i světlou stránku. Někteří badatelé ukazují, že řadu moderních neduhů — astma, úzkosti, ADHD, lupénku i jiné — je možné zmírnit nebo odstranit jednoduše tím, že změníme styl nadechování a vydechování. Tento výzkum obracel přesvědčení, jež západní lékařství dlouhou dobu zastávalo, vzhůru nohama. Ano, různé vzorce dýchání skutečně mohou ovlivnit naši váhu a celkové zdraví. Ano, to, jak dýcháme, má vliv na velikost a funkci našich plic. Ano, dýchání nám umožňuje nabourat se do naší nervové soustavy, regulovat reakce imunitního systému a získat zpět ztracené zdraví. Ano, změna způsobu dýchání nám může prodloužit život. Nehledě na to, co jíme, jak často cvičíme, jak odolné jsou naše geny, jak jsme hubení, mladí nebo moudří, pokud nebudeme správně dýchat, bude to všechno k ničemu. To je to, co badatelé zjistili. Chybějícím pilířem zdraví je dech. U něj to všechno začíná. • • •

Tato kniha je dobrodružstvím vědy a ztraceného umění dechu. Zkoumá proměnu, k níž v našich tělech dochází každé 3,3 vteřiny, kdy se průměrný člověk nadechne nebo vydechne. Vysvětluje, jakým způsobem ty miliardy molekul, jež do nás s každým nádechem proudí, utvářejí naše kosti, obaly svalů, krev, mozek a orgány. Vypráví o nových poznatcích o tom, jak tyto mikroskopické částečky ovlivní naše zdraví a štěstí — zítra, příští týden, příští měsíc, příští rok a příští desítky let. Říkám tomu „ztracené umění“, protože mnohé z těchto objevů nejsou žádnou novinkou. Většina technik, jež v této knize vyzkouším, byla známa již stovky a někdy i tisíce let. Byly vytvořeny, zdokumentovány, zapomenuty, objeveny další kulturou a pak znovu zapomenuty. Tak to šlo v průběhu staletí pořád dokola. Mnozí pionýři této disciplíny nebyli vědci. Byli to šťouralové, jistý druh rebelů, kterým říkám „pneumonauti“. K síle dechu se nachomýtli, protože jim nic jiného nepomohlo. Byli to chirurgové z americké občanské války, francouzští kadeřníci, anarchistické operní pěvkyně, indičtí mystikové, popudliví kouči plaveckých týmů, zasmušilí ukrajinští kardiologové, českoslovenští olympionici nebo dirigenti ze Severní Karolíny. Jen málo pneumonautů získalo slávu a uznání ještě za života, a když zemřeli, jejich výzkum byl většinou pohřben a rozprášen spolu s nimi. O to víc mě fascinovalo, že jejich techniky byly v posledních několika letech znovu objeveny, vědecky testovány a prokázány. Ovoce této někdejší pseudovědy a zapomenutého bádání teď posouvá hranice možností lidského těla.

Ale proč bych se měl učit dýchat? Dýchám přece už od narození. Otázka, kterou si teď možná kladete, mě napadala od doby, kdy jsem se svým bádáním začal. K vlastní škodě si myslíme, že dýchání je pasivní činnost, něco, co děláme automaticky: dýcháme, žijeme, nedýcháme, jsme mrtví. Ale proces dýchání není černobílý. Čím hlouběji jsem se do tématu nořil, tím více mi záleželo na tom, abych se s vámi o tuto základní pravdu podělil. Jako většina dospělých jsem i já trpěl řadou respiračních problémů. Proto jsem se před lety ocitl na lekci dechových cvičení. A stejně jako většina lidí jsem zjistil, že žádný prášek proti alergii, žádný inhalátor, potravinový doplněk ani změna stravy mi příliš neprospěly. Byla to až nová generace pneumonautů, kdo mi nabídl léčbu — a z té se nakonec vyklubalo něco mnohem víc.

Průměrný čtenář se zhruba desettisíckrát nadechne, než odsud dočte ke konci knihy. Pokud se mi povedlo dosáhnout cíle, budete s každým dalším nádechem lépe rozumět dýchání a také se dozvíte, jak na to. Dvacetkrát nebo desetkrát za minutu, ústy, nosem, pomocí tracheostomie nebo dýchací trubičky — není to totéž. Na tom, jak dýcháme, skutečně záleží. S tisícím nádechem už budete vědět, že moderní lidé jsou jediným živočišným druhem s chronicky křivými zuby a proč je to pro dýchání důležité. Budete vědět, jak se naše schopnost dýchat v průběhu času zhoršila a proč pravěcí lidé nechrápali. Stanete se svědky toho, jak se dva muži středního věku zúčastní průkopnického dvacetidenního výzkumu na Stanfordově univerzitě, jenž bude testovat dlouho přetrvávající názor, že nezáleží na tom, zda dýcháme nosem nebo ústy. Některé informace vám možná zkazí pár dní a nocí, obzvlášť pokud chrápete. S dalšími nádechy se však dočtete, jak všechno napravit. U třítisícího nádechu už budete znát základy ozdravného dýchání.

Tyto pomalé a klidné techniky jsou přístupné všem — starým i mladým, nemocným i zdravým, bohatým i chudým. Tisíce let je praktikovali hinduisté, buddhisté, křesťané i vyznavači dalších náboženství, ale až nedávno jsme zjistili, že dovedou snížit krevní tlak, zvýšit výkon při sportu a uvést nervovou soustavu do stavu rovnováhy. Šestitisící nádech vás přenese do pokročilejší úrovně vědomého dýchání. Nosem a ústy poputujete hlouběji do plic. Setkáte se s pneumonautem z poloviny dvacátého století, který léčil veterány druhé světové války z rozedmy plic a dovedl olympijské sprintery ke zlatu — a to vše díky síle výdechu. S osmitisícím nádechem poznáte své tělo ještě lépe a podíváte se blíže na svou nervovou soustavu. Zjistíte, co dokáže přehnané dýchání. Setkáte se s pneumonauty, kteří s pomocí dechu srovnali skoliózu, zmírnili autoimunitní nemoci a dokázali se rozehřát i v teplotách pod nulou. To všechno by mělo být nemožné, a přesto, jak uvidíte, to lze. Já se budu učit spolu s vámi a pokusím se pochopit, co se mi před deseti lety přihodilo v tom viktoriánském domě. Až se v závěru knihy nadechnete po desetitisící, budeme vy i já chápat, jakým způsobem vzduch, který nám proudí do plic, ovlivňuje každý okamžik našeho života. Budete vědět, jak využít jeho plný potenciál až do okamžiku, kdy vydechnete naposled. Tato kniha se dotkne mnoha témat: evoluce, dějin medicíny, biochemie, fyziologie, fyziky, výdrže při sportu a dalších. Většinou se však bude dotýkat vás. Člověk v průměru udělá zhruba 670 milionů nádechů za život. Možná jste už v polovině. Možná těsně před ní. Možná chcete dalších pár milionů.

James Nestor

překlad Alžběta Vargová

26.10.2021