Když Podhoubí naroste na osm svazků
nakl. Argo
Je to tak. Vilma Kadlečková dopsala v červnu 2021 ságu Mycelium. Všichni čekali závěrečný šestý díl, ovšem autorka překvapila – díly napsala hned tři! Šestý díl jsme právě vydali, na sedmém a osmém redakčně pracujeme, abychom je mohli vydat co nejdříve.
Ka p i t ol a p rv n í
Svátost důvěry
Tady jde o božskou sílu v člověku! Na konkrétním stavu světa a míře potíží nezáleží, protože pokud svoji svobodu opravdu chcete, nakonec ji dostanete a všechno dobře skončí. Zadarmo to není, to je jaksi nutno přiznat na rovinu; ale kdo by se ptal na cenu? Vždyť na celém světě není zboží, za které by mělo větší smysl vydat i nejposlednější drobné. Právě tohle si Lucas říkal… to si připomínal s narůstající touhou, zatímco stál ve vyskleném okně vysoko nad městem.
Na první lekci argenit~míjat se sešli nahoře v Carmodii hned další den; sraz si dali v půl čtvrté ráno, v hodinu krutou a nelidskou, protože jindy Aš~šád prostě neměl čas; ale on si nestěžoval. I v krutosti si uměl vychutnat krásu. Tohle je mystická chvíle před svítáním, která se pro psychotroniku zdá mimořádně vhodná… a mystické místo málem v nebi, protože ve stěně pořád ještě chybí sklo. Až v devět přivezou nové okno. Do té doby je cesta otevřená. Obruč noci povoluje; pohasínající hvězdy se mísí s vějířem barev; všude je přízračný klid. Dovnitř se dere vůně moře a předjitřní chlad. V závanu větru se dá sklouznout… prosmýknout se z hmotného světa daleko nad oceán; a dosáhnout svobody tak snadno! Území bylo sice Aš~šádovo, jenže Aš~šád se tak blízko k propasti neodvažoval; a tak to byl jen Lucas sám, kdo udělal těch posledních pár kroků. Jeho špičky v gerdánských střevících se vznášely v prázdnu nad hlubinou; pekelná dávka adrenalinu mu rozbouřila krev, sotva se podíval pod sebe na vibrující stěnu skla, od které ho nic dalšího neoddělovalo; ale hlavu měl lehkou a prsty ho brněly přívalem síly. Tady je rozhraní. Místo zlomu, linie změny, hrana ledovce. Odraziště na vrcholku plazmové dráhy… okraj světa… práh.
Zatrnulo mu. Jako Práh Rekeghu. V hlubinách paměti se to mihlo a škrtlo to zdola o jeho vědomí: snová vize, neukotvená vzpomínka, chvíle v bezčasí. Tam v Giddöhru zrovna takhle stál se špičkami v prázdnu. Je to Práh mezi světy. Tou hranicí vesmír končí. Ostrá linie se táhne po podlaze; a on se vyklání až za ni a dívá se do mlhavého cizího prostoru, který se před ním rozevírá jako propast nebo skalní dóm, naplněný mihotavými odlesky světla a vystřelujícími jazyky tmy. Usilovně se snaží v dálce cosi zahlédnout… ale cáry mraků mu letí před očima a tajemství ho míjí, vzdálené sotva na půl dlaně a na půl kroku – Přešlo to a zmizelo to. Co to tam uvnitř mohlo být?! Dost možná stačilo jen zadržet dech a natáhnout ruku, aby to uchopil a navždy měl; jenže on to nedokázal. Ne v té době, ne v té situaci. Ale dokáže to teď.
Lucas se pousmál. Ať už se na Rekeghu odehrálo cokoliv… a ať se to vytratilo z jeho paměti z jakýchkoliv příčin, on se k té informaci dostane. Už ví, kde a co má hledat. Ví, kam vrazit páčidlo – jen co díky argenit~míjat dostane nějaké do ruky. Je to jasně definovaný cíl: důvod, proč psychotronické schopnosti chtít, mít a používat. Proláme se do paměťové kapsle, kterou mu vecpal do hlavy jeho otec… rozvíří všechna následná tajemství, která se kolem ní za ty roky nabalila jako vrstvy slizu; a všechno to propláchne čistou vodou jasného argia~lujského vědomí. Zvítězí nad tím. Prohlédne si truhlu s poklady a haraburdím, která mu zůstala na památku po všech těch samozvaných dobrodincích a organizátorech jeho života. Vybere si střízlivě a sám, co z těch věcí stojí za uchování, a zbytku se prostě zbaví. Dávná předurčení a tajné plány cizích lidí vysype do popelnice. Už o něm nebudou rozhodovat jiní. Na chvíli zavřel oči. A je to ještě lepší. Nejen že se můžu zbavit cizích plánů; můžu si dovolit mít i nějaké vlastní! uvědomil si s čirým potěšením. Všechno je jinak; ale není to zlé. Morrisonova proměna se uzavřela. Smrt ode mě couvla jako moře za odlivu. Můžu se na té vlně svézt. Konečně se odvažoval tomu uvěřit. A konečně – po hodně dlouhé době! – pocítil záchvěv štěstí. Propast a prázdno… plazmová dráha… prostor k nádhernému dlouhému letu. Vlákna energie všude kolem. Svoboda. Touha. Závratný pád! Nový začátek je na dosah.
Na dosah… byl kousek papíru, popsaný mírně archaickým Ashovým písmem. Půjdu dnes dřív, potřebujeme s tvým bratrem něco vyřídit, četla Sofie. Upustila Ashův vzkaz zpátky na polštář, kde ho před chvílí našla, když v touze po troše lidského tepla naslepo tápala po vychladlé a vzorně ustlané druhé půlce postele. Zamžourala na netlog. Čtvrt na pět? Ráno?! Cože?! Zaúpěla a zavrtala se zpátky do peřin. Jestli si Ash s Lusem domluvili schůzku na hodinu tak zrůdnou, je to projev šílenství, se kterým není radno mít nic společného. Schůzka za svítání. S tvým bratrem… si to potřebujeme vyřídit – V polospánku se jí to prolnulo se scénou z nějakého historického filmu. Tam neměli taxíky, ale kočáry s koňmi. Oba účastníci schůzky si přivedli své sekundanty.
Vystoupili na liduprázdné bahnité louce. Divák už má jasno. Jeden z těch dvou… to nepřežije. A bude to samozřejmě ten záporák. S dalším zaúpěním si Sofie přetáhla peřinu přes hlavu. Nesmysl. Takhle to přece vůbec není. Ash má rozum. Žádné tahanice nedopustí. Ash je – Zase vklouzla do snu. Lev. Souboj na pistole nahradilo safari; byly tam skály a písek a mezi trsy suché trávy majestátně pózoval král zvířat. Líně zíval, protahoval si drápy a okázale dával najevo svou nadřazenost… ale vtom se mezi balvany bleskově prosmýklo hadí tělo, načež královská důstojnost vzala zasvé; role se obrátily, země se zatřásla, svět byl vzhůru nohama. Lev utíká před hadem. A vpředu je skalní stěna. Rokle tady končí. Z cesty se stala slepá ulička. Lev couvá, kam až to jde, ale skálu má za zády. Už nemůže kličkovat. Nemůže uhnout. Had ho vehnal do pasti; neštítí se ničeho; a Lucas má duši hada – Sofie se s trhnutím probrala, teď už doopravdy. Prudce se posadila. Nebyla typ na prorocké sny, ale tohle podobenství se dá vyložit celkem jasně: Aš~šád a Lucas jako lev a had. Z nějakých jí nepochopitelných důvodů ti dva stojí proti sobě. Spílají si, kudy chodí… ale přitom se obcházejí velmi pečlivě, aby se náhodou nepotkali, protože moc dobře tuší, že by to špatně dopadlo. Sledovala to celou dobu, co s Aš~šádem žila. Chvílemi se jí zdálo, že to zvláštní napětí mezi ním a Lusem je jen jakési vleklé a tragické nedorozumění. Jindy jí zase připadalo, že jejich vzájemná nenávist je naprosto zákonitá: konflikt dvou kohoutů v ohrádce. Lus to jistě taky cítí. Proto včera přišel do Carmodie? Už ho omrzela studená válka, takže se rozhodl to rozetnout?! Ano; to by mu bylo podobné. Jenže ono je toho víc. Záhady se hromadí. Sofie frustrovaně vydechla. Z Luse se stává něco… co se mi přestává líbit. Zlomilo se to tím trëighrü. Tam se to celé rozbilo. V pitomém kumbálu na šaty! Mezi nimi dvěma jako žhavý plech stála ta záležitost se stříbřitým chladem: chvíle, kdy ji Lus odporně vyslýchal a drtil a mučil jen kvůli tomu, že na něj stříbřitý chlad údajně nastražila – přičemž ona tím nemyslela nic horšího než dát mu příležitost, aby se dostal ke svým vytěsněným vzpomínkám. Tehdy rovnováha přestala fungovat. Sofii by nevadilo, že Lus získal schopnost trëighrü. Hrozné bylo, že tu zbraň s takovou samozřejmostí používá. On, její bratr, dokázal být krutý čistě össenským způsobem… a přitom si nejspíš vůbec neuvědomoval, že pro někoho – například pro ni – už by to mohlo být za hranou. Jejich definice toho, co je ještě normální a přípustné, se beznadějně rozešly.
A Lus pak v divných věcech pokračoval. Seděl vedle ní na pohovce, ruku měl položenou na opěradle za jejími rameny a dělal něco odporného, čemu vůbec nerozuměla. Tvářil se, že ji utěšuje po konektivním šoku… ale bylo to spíš jako neviditelný jed, šířící se z jeho dlaní. Připadalo jí, že jí ze zad vytrhává kůži s dlouhými cáry masa. Nadělal v ní za tu chvíli spoustu děr. Síla z ní crčela jako voda skrz cedník. A pořád ještě teče, ani na vteřinu nepřestává, i když se pak navenek normálně rozloučili a šli si každý po svém a žijou si dál po svém a všechno jede ve starých kolejích hladce a jakoby nic. Radši ani nechtěla domýšlet, kam Luse ta jeho kolej zavede dál, ale stejně se to k ní doneslo. Před týdnem, když měli jít se starou partou na večeři, se Lus místo toho sešel s nějakou svou kolegyní z Össe, načež se něco semlelo: nějaká těžko popsatelná nehoda v obýváku, u které bylo spousta krve. Hádka? Rvačka? Neštěstí? Sofie netušila, co konkrétně Lus téhle Julii Lothové provedl… nebo spíš co se mu tak vymklo, že to tu ženskou málem zabilo; věděla akorát, že všechno zachránil bleskový Aš~šádův zásah. Ash to vyřešil. A také měl (na rozdíl od Luse) ohledy i k ní, protože jí vzápětí zatelefonoval. Prý se nemá vyděsit, až uvidí zprávy. Má říct Pinky, ať jde přespat k nim do vily. Ano, stala se taková maličká nehoda; krev cákala až na strop; ale všichni jsou v pořádku a všechno je pod kontrolou. Ovšem Lucasovi ať v žádném případě nevolá. Nádhera! Ale budiž; Sofie to respektovala. Mohla si nehty uhryzat – ale předpokládala, že Ash má dobrý důvod, takže se nepokoušela svého bratra kontaktovat a hloupě vyzvídat. Možná to nakonec byla dobrá výmluva… proč se mu vyhnout. Vždyť ona s ním vlastně nechce mluvit. Natožpak trávit s ním čas. To si jasně uvědomila včera. Ono je totiž nakonec možná dobře, že k jejímu konfliktu s Lusem došlo. Náznaky konečně dostaly tvar. Co bylo vskrytu, vyplazilo se zpod kamene ven na světlo; a teď tu ohavnost každý vidí. Tam v Carmodii dokázala vést s Lusem normální konverzaci a chovat se jako vždycky – a dokáže to klidně i příště a přespříště; ale to nic nemění na tom, jak si oni dva stojí. Ona to Lusovi jaktěživa neodpustí. Nikdy – nezapomene. Znovu nepodlehne klamu, že ho snad zná! Lus je její bratr už jenom navenek. V nitru… je mimozemská zrůda.
.....................
15.10.2021
