Faerské příběhy o álfech, trollech a obrech
nakl. Argo
Pověsti z Faerských ostrovů působí dojmem, že se člověk může s álfy setkat pod balvany na dobře známých pastvinách a obři se skrývají v jeskyních kousek od osady. Je celkem pochopitelné, že faerské tradici vedle těchto příběhů dominují také pověsti o tvorech spojených s mořem, s nímž byli Faeřané v každodenním kontaktu.
Faerské ostrovy jsou vrcholky podmořského horského masivu vulkanického původu, táhnoucího se od Irska a Hebrid severozápadním směrem k Islandu a Grónsku. Jejich hřebeny se proto postupně zvedají od jihovýchodu k severozápadu, kde spadají strmými útesy zpět do vod Atlantického oceánu. Stejným směrem se táhnou i údolí, fjordy a průlivy, které ostrovy a jejich skalnaté hřebeny od sebe oddělují. Hlavně útesy na západní a jihozápadní straně ostrovů jsou také tradičním útočištěm mořského ptactva a lov ptáků patří historicky mezi faerské tradice, stejně jako sběr jejich vajec, který obvykle provádějí odvážlivci spouštění na laně přes okraj strmých útesů na ptactvem osídlené skalní terasy. Dalším z mála možných zdrojů potravy je chov ovcí a jiného dobytka a rybolov – včetně dosud oblíbeného a ekologickými aktivisty kritizovaného lovu kulohlavců černých z řádu kytovců, zvaného grindadráp.
Na ostrovech totiž téměř chybí jakákoli vyšší vegetace. Stromy zde až na pár výjimečných míst, jako jsou městský park v hlavním městě Tórshavnu nebo malý lesík chráněný před větrem v jednom z údolí ostrova Suðuroy, nenajdeme vůbec. Stavební dřevo tak vždy pocházelo buď z dovozu, nebo z kmenů stromů vyplavených mořem na pobřeží. Kromě trávy se na většině ostrovní půdy neuchytí ani mnoho jiných rostlin. Není tedy divu, že ostrovům vládnou všudypřítomné volně se pasoucí ovce, které jejich majitelé shánějí do ovčínů či na vnitřní pastviny – ohrazené louky u statků – jen někdy na zimu a od nichž se obvykle, byť ne výhradně, odvozuje i samotný název ostrovů. Jejich vlna a z ní pletené punčochy byly po staletí hlavním vývozním artiklem ostrovů.
Na okraji některých osad se na nevelkých políčkách, hnojených v minulosti kravským hnojem i mořskými chaluhami, někdy podařilo vypěstovat alespoň ječmen či tuřín, a na přelomu 18. a 19. století dokonce i brambory. Významným zdrojem vitamínů a řady léčivých látek byla po staletí především tradiční andělika.
Souostroví tvoří celkem 18 ostrovů, z nichž 17 je trvale osídleno, ač na těch nejmenších najdeme obvykle jen jedinou malou osadu či dokonce jediný statek s minimálním počtem stálých obyvatel. Tři největší centrální ostrovy – Streymoy, Eysturoy a Vágar s malým mezinárodním letištěm – dnes už propojují mosty či podmořské tunely. Tunelem je k nim připojen také největší severní ostrov Borðoy, na němž se nachází druhé největší faerské město Klaksvík a který je dvěma krátkými mosty propojen s ostrovy Kunoy a nejsevernějším Viðoy. Ve výstavbě jsou další podmořské tunely a brzy bude silnicí připojen i jižní Sandoy. Zbývající ostrovy spojují pouze trajekty a v případě těch nejmenších jen malé převozní čluny či rychlejší helikoptéra, která je nezbytná hlavně při nepříznivém počasí na moři. Více než třetina z přibližně 50 tisíc obyvatel dnes žije v hlavním městě Tórshavnu, který tisíc let po přijetí křesťanství stále nese jméno severského pohanského boha Tóra, ale kterému místní zkráceně říkají jen Havn, Přístav. Podle statistik žije více než 20 tisíc Faeřanů také v Dánsku.
z autorské předmluvy Lucie Korecké, Davida Šimečka a Pavla Vondřička
Ukázka:
TRPASLÍCI
Trpaslíci jsou malého vzrůstu, zavalití a bezvousí, a přece nejsou na pohled oškliví. Žijí ve velkých kamenech nebo v pahorcích pod skalami. Trpasličí kameny se nacházejí na nejrůznějších místech. Trpaslíci jsou dobrosrdeční, ale nesnášejí, když se někdo blízko jejich obydlí hádá. V tom případě se rozzlobí a naštvaně odejdou. Na ostrově Skúvoy stojí velký trpasličí kámen, který se rozlomil, protože tam jednou přišli dva chlapci, nadávali si a poprali se. Trpaslíci potom kámen rozštípli a odešli. Trpaslíci jsou znamenití kováři. Od nich se lidé poprvé naučili kalit ve vodě ocel. Dříve železo kuli a opracovávali jen kladivem zastudena. Trpasličí nástroje pracují samy. Trpasličí síla je ukrytá v jejich opasku. Trpaslík, který o něj přijde, ztratí svou moc a lze jej pak donutit, aby vyrobil, co člověk požaduje. Za svůj opasek trpaslíci dávají i veliké cennosti. Pod kameny, v nichž žijí, lze často spatřit popel vymetený z jejich kovářské dílny. V Gásadalu stojí skála obývaná trpaslíky. Občas je slyšet, jak uvnitř kovají. Jeden chudý člověk kdysi na severu v Tunze kopal drny. Viděl, že je skála otevřená a že v ní pracují trpaslíci. Přišel blíže, aby se na ně podíval. Tu jeden z nich vyšel ven a povídá mu: „Jsi tak opovážlivý, jak jsi chudý. Ale vezmi si tenhle nůž.“ A hodil mu nůž, který byl tak ostrý, že řezal všechno, co mu přišlo pod čepel, ať to bylo sebetvrdší.
ÁLFOVÉ NEBOLI SKRYTÍ LIDÉ
Skrytí lidé, zvaní též álfové, jsou vysoké postavy, mívají šedivé šaty a černé vlasy a bydlí v pahorcích. Jeden álfský pahorek je na severu ostrova Streymoy, jižně od Haldorsvíku. Álfové žijí jako jiní lidé, vyplouvají na moře rybařit, chovají ovce a dobytek, který se pase společně s obyčejnými zvířaty. Skrytí lidé mohou sami sebe a všechny věci, které jim patří, učinit pro lidi neviditelnými. Proto když člověk něco hledá, často se říká, že to „schovala álfka“. Álfové rádi vytahují z kolébky nepokřtěné děti a pokládají místo nich své vlastní. Ty pak mezi lidmi vyrůstají jako vyměněnci. Často také zmizí malé děti, které se venku pohybují samy – to je unesli skrytí lidé. Někdy se najdou velmi daleko od osady a vyprávějí, že je po celou dobu, kdy byly pryč, krmil nějaký velký člověk. Mladým álfkám se často zalíbí křesťanští mladíci a snaží se je k sobě přilákat a svést. Když má pasáček žízeň a padne na něj únava, otevře se pahorek, vyjde z něj dívka a nabídne mu něco k pití, pivo nebo mléko. Pokud mladík z nápoje nesfoukne pěnu, pije až do zapomnění, neboť právě v pěně je ukryto kouzlo, jímž ho álfka ošálí, získá nad ním moc a odvede si ho do álfského pahorku.
ÁLF ZE ZLATÉHO KAMENE
Na stráni u osady Skarvanes na ostrově Sandoy stojí balvan, jemuž se říká Zlatý kámen. V něm svého času bydlel álf, který měl zálusk na manželku Ásbjørna ze Skarvanesu. Byl tak neodbytný, že musela hledat způsob, jak se před ním uchránit. Jednoho dne se vydala k jeho kameni. Tvářila se mile a požádala ho o radu, co si počít s trolly, kteří nikdy nedají pokoj její krávě a úplně ji očarovali. Álf byl rád, že jí může pomoct – to se rozumí samo sebou – a poradil jí, ať krávě uváže kolem krku jitrocel. Ten lidé za starých časů často nosili u sebe jako ochranu proti kouzlům. Jakmile žena přišla domů, uvázala si jitrocel kolem krku sama. Když za ní álf příště přišel, nemohl se k ní dostat a poznal, že ho napálila. Řekl jí: Hanba tobě, že ses ptala, abys odpověď mou znala. To, co kráva dostat měla, pro sebe jsi sama chtěla. Pak utekl a už se nikdy neukázal.
13.10.2021