Zkus dostat svoji spiritualitu do slov

nakl. Host, Petr Vizina

Devět rozhovorů o vnitřním životě, devět příběhů o tom, na co jsme zapomněli, devět svědectví o znameních neznámého mezi námi. Jan Němec, Petr Vizina: Znamení neznámého

Doslov: Život v plnosti

Petr Vizina

Na počátku této knihy byl můj vlastní pocit nejistoty a prázdnoty. Po dlouhých letech jsem odešel zpráce na „volnou nohu“. Pokud platí, že svět tvoří společenství živých a mrtvých, připadal jsem si tehdy spíš jako mrtvý, který náhle pozoruje činorodý, pulsující svět z nezvyklého odstupu. Zvláštní pocit rozpojenosti se střetl se dvěma náhodami. Zhruba ve stejné době nahrála slovenská kapela Longital desku Mauna, nazvanou podle podmořské sopky na Havaji, která je od úpatí vysoká deset kilometrů, ovšem z větší části se skrývá pod hladinou. Ale nebylo to jen téma skrytosti, které mě zaujalo. Jedna z písní vypráví o manažerce na cestě do práce. Má náladu na rychlou jízdu, auto reaguje na nejjemnější povely, ženino okolí obvykle stejně ochotně plní její přání. Jenomže pak nastane okamžik známý z filmů: člověk se „vypne“, auto stojí na rozcestí, klíčky zůstanou v zapalování. „Mlčí, nevie, kto je ani ako sa volá / má veľa mien, a všetky sú prázdne / len jej srdce je plné / bez práce a bez slov,“ zpívá hudebnice Shina.

Plné srdce, sval touhy, a mlčící ústa — takhle bývali po staletí zobrazováni mystici. Proto mají světci na ikonách velké oči a malá ústa. Vědí, ale nemluví. Spousta jmen znamená množství rolí, dovedností a funkcí. Ale které jméno je to naše nejvlastnější — kým jsme, když ustaneme v práci? Tato otázka mi znovu vyvstala při pozvání Jana Němce, abych se s ním podílel na knize, kterou právě dočítáte. A to byla ta druhá náhoda. Jako novinář, který vede rozhovory, jsem si často říkal, jak redukovaná je novinářsky zprostředkovaná skutečnost. Nejde jen o to, že rozhovor bývá většinou relativně krátký, týká se aktuálního tématu a cílem je chytlavý citát, v horším případě clickbaitový titulek.

Jde spíš o zvláštnost rozhovoru jako disciplíny. Už dřív jsme se totiž s Janem často přeli o podobu přepsaného dialogu: má být rozhovor sestřihem toho nejzajímavějšího z výměny dvou stran, takové „best of“ nejlepších podání a returnů jako v tenisovém zápase? Anebo musí čtenář vydržet taky zámlky, neobratnosti a nedorozumění, všechny ty míče v outu a zahozená podání, protože i to je obvykle součástí dialogu? V této knize jsme nakonec dali přednost prvnímu přístupu, hlavně proto, že se zde prostřednictvím jazyka pokoušíme zachytit to, co je pojmy jen těžko popsatelné, a tak jako tak tedy kráčíme cestou neobratností a zámlk. Nechtěli jsme čtenáře znejistit tím, že bychom potíže hledání ještě umocňovali potížemi vyjadřování.

Nikdy mě nepřestalo fascinovat prosté, vlastně celkem triviálně znějící zaslíbení, o kterém se zmiňuje evangelista Jan. Říká, že Ježíš přišel na svět, abychom měli „život v plnosti“. V rozporu s rozšířenou představou o monologickém Hospodinu, vyhlašujícím věčné a nezpochybnitelné pravdy, rozehrává tahle krátká věta starověkého textu dialog s námi. Zaslíbení se nám vrací jako otázka: Jak si vlastně představuješ plnost života ty sám, člověče? Něčeho se člověk dovtípí poměrně záhy, byť za cenu partnerských havárií. Například že život v plnosti nám nemůže zprostředkovat, nebo dokonce zaručit ten druhý, proto není rozumné na něco takového vznášet partnerský nárok. Jiné věci člověku trvají déle, někdy to mohou být celé roky, než si například ve svém pracovním životě uvědomí, že leze na úplně špatnou horu.

Plnost — či hojnost, jak se také někdy překládá— má spoustu masek, z nichž rozmařilost nebo nadbytek jsou ty nejobvyklejší, ale řecký originál biblického textu je vlastně prostý. Plnost tu není poukazem na nějaký skrytý fígl, směrovku ke skrytým naukám, nejde o „life-hack“ ani speciální dovednost, jak si naklonit přízeň osudu. Lze to tedy říct i tak, že jsme zkoumali život v plnosti. Výběr respondentů, s nimiž v knize mluvíme, není pokusem o maskovanou náboženskou agitku ani o apologetiku duchovnosti, ať už si pod tím pojmem představujete cokoli. I zenový učitel, katolický kněz či řádová sestra jsou mezi zpovídanými sami za sebe, byť je nese konkrétní tradice. Všichni tři každopádně poukazují na to, že čím vážněji člověk bere svou vlastní náboženskou tradici a čím hlouběji se jí zabývá, tím méně vidí svět jako konflikt mezi „my“ a „oni“, mezi pravověrnými a těmi, kdo věří jinak, anebo nevěří vůbec. Řečeno jazykem mé vlastní náboženské tradice, „celý svět byl přijat Slovem, a celý svět tedy skrze Slovo mluví k těm, kdo mají uši k naslouchání“.

Rozhovory jsme však nevedli jen s náboženskými profesionály, a dokonce ani jen s těmi, které bychom mohli označit za věřící v tradičním smyslu. Opat či řádová sestra disponují pojmy své tradice, ale plnost života má podle všeho více společného s touhami srdce než s obratností jazyka, včetně výřečnosti duchovní a náboženské. Jak zpívá Shina ve zmíněné písni o ženě na křižovatce, plnost života se vyjevuje „bez práce a bez slov“. Co se týče výběru respondentů, nemohli jsme s Janem ani před sebou navzájem předstírat objektivní a nestranný postoj výzkumníků. Velmi brzy nám došlo, že máme zodpovědnost kurátorů. Nedokázali jsme si odmyslet vlastní přesvědčení, že plnost života nemůže být monologická, nevšímavá vůči planetě či lhostejná vůči politice coby uspořádání lidských společenství. Stranili jsme výpovědím, které považujeme za osobní a které současně osobní rovinu přesahují.

Počáteční pocit mé vlastní nejistoty a prázdnoty se shodou okolností brzy stal znakem doby. Vnímala to tak i hudebnice Shina. Rozhovorem s ní v Bratislavě tato kniha začala, a když jsme s prací končili, popsala ten rok a něco takto: „Pár týdnů po našem rozhovoru se celý svět propadl do zvláštního ticha. Pohyb se zastavil. Nejenže nebyly téměř žádné koncerty, ale ustala i duchovní turistika na svatá místa a pobíhání mezi mistry. Dokonce i návštěva kostela byl problém. Poslalo nás to domů vyřešit si svoje věci, jak nejlépe umíme. Celý rok jsem se věnovala jediné věci: Já jsem. Kdo je Já?“ Pokud bych měl ke zkušenosti života v plnosti, jak o něm svědčí rozhovory v této knize, ještě něco dodat, pak snad jen to, že každý zpovídaný svědčí o plnosti jedinečným způsobem. Po každém rozhovoru jsme si řekli, co se v nás okamžitě uchytilo — někdy šlo o detaily, jindy o konkrétní formulaci, ještě jindy o nějaký větší životní celek. Vnímám ty momenty a témata spíše jako zaslíbení než potvrzení správné nauky, metody nebo životního nastavení. Je tu Shina, které se „dveře na půdu“ otevřou mezi dvěma řádky Rilkovy prózy kdesi na socialistickém sídlišti v Nové Dubnici. Jezuita Petr Vacík vzpomínající na stáčení medu s dědečkem jako na úvod do kontemplace. Malíř Jan Pražan, který se v pralese potkává se svými stíny, ale také se zářivou mayskou princeznou. Překladatelka Markéta Crowe, jež ve chvíli manželovy smrti zažije, že člověk je skutečně ještě něco jiného než tělo, a druhý den porodí jejich syna. Básník Adam Borzič, který ve svém těle sídlí tak dobře a spokojeně, že dokáže být rozšafnou oporou ostatním. Ekolog Jiří Zemánek hovořící o radostném pustnutí, které vychází z ochoty pustit: nechat lidi, stromy, zvířata i věci být samy sebou, a tak zaslechnout jejich poezii. Filosofka Alice Koubová, které se otevře nekonečno bodu a matematika jí poskytne útočiště na tak dlouho, dokud se jí nepodaří resuscitovat vztahy, nejprve k sobě samé a pak ke druhým. Mistr dharmy Jiří Hazlbauer, jenž popisuje, že se upnul k cíli nikoli prostudovat všechny sútry a vyřešit každý kóan, ale zjistit, „co vlastně život je“. Teoložka Denisa Červenková — sestra Denisa — vypovídající o svém povolání s nakažlivou jistotou, s jemným, a přesto stowattovým úsměvem v očích. To zaslíbení života v plnosti, života neredukovaného na výkon, příjem nebo akademický titul, je tak velké, že se do něj můžeme vejít všichni. Dál už však musíme každý po svých. Cestu lze vytyčit jen chůzí.

Praha, červenec 2021

7.10.2021