Samuel Beckett v domově důchodců
nakl. Pulchra
Mladá francouzská autorka Maylis Besserie popisuje Beckettovy poslední dny formou, která odpovídá spisovatelově stylu. Prostřednictvím strukturovaných deníkových záznamů a rozhovorů se snaží rekonstruovat pobyt literárního velikán v Le Tiers-Temps, kde skutečně žil. I když jde o beletristické zpracování, autorka vychází z dostupných faktů. Autorka obdržela v roce 2020 Gouncortovou cenou za prvotinu.
Ukázka:
VÝŇATEK Z INTERNÍHO ŘÁDU
Vycházky
S výjimkou osob vyžadujících uplatnění zvláštních ochranných či bezpečnostních opatření se mohou všichni rezidenti pohybovat svobodně. Náš ústav je pobytové zařízení. Bez ohledu na zdravotní stav rezidentů nemůže být přijetí do našeho ústavu důvodem k zavedení opatření zamezujících svobodu pohybu. Jestliže rezidentovi jeho duševní stav dovolí vycházet a být si vědom rizik s tím spojených, bez ohledu na daná rizika mu ve vycházkách nebude bráněno. Rezidentův duševní stav hodnotí lékař, který spolu s týmem svých asistentů určuje podmínky, za nichž mohou jednotliví rezidenti opouštět budovu. Ohledně následků jejich vycházek nemůže být ústav činěn odpovědným. Za účelem zamezení obav a v zájmu organizace služeb musí rezident o každé vycházce informovat některého z příslušníků personálu. Jestliže k tomu nedojde, po zjištění nepřítomnosti dané osoby zahájí ústav pátrání a nahlásí svůj postup rodině či opatrovníkovi.
Ve Třetím věku
31. července 1989
Za dobrého počasí dvě vycházky denně. Nepatrný zbytek starého zvyku. Moje drobná radost. Klidnými ulicemi, ve kterých se mi nestaví nic do cesty. Nejprve si musím vybrat – od ulice Rémyho Dumoncela doprava, nebo doleva. Corneillovské rozhodnutí, které má větší význam, než se zdá. Dejme tomu, že zamířím přes salonek pro hosty ke skleněným domovním dveřím, odhodlán zahnout doleva – což se právě chystám udělat. Ještě než dveřmi projdu, musím se na ten obrat připravit. To je jedno ze specifik dvounohých starců, jimž je souzeno mít potíže s rovnováhou a kteří, chtějí-li někam zabočit, mohou počítat jen s jedním párem dolních a jedním párem horních končetin. Je to hotové umění. Žádná sranda. V souladu s radami svého fyzioterapeuta se tedy s velkým předstihem chystám na úkon spočívající v přenesení tělesné váhy na takzvanou „otočnou nohu“. Vynalézavě využiji toho, že se mohu dveří chytnout, a šikovně se pootočím doleva. Povedlo se. Jakmile vykročím, projít Dumoncelovou ulicí mi pak už připadá celkem snadné. Na téhle straně defilují sestupně sudá čísla k avenue Reného Cotyho. Protože jsem si stanovil moudrou zásadu zahrnovat do své trasy pouze ulice klidné, představa, že bych se šel projít po Cotyho avenue, je zcela vyloučena – spousta aut, chodníky zpravidla ucpané všelijakými pracemi omezujícími provoz, chodci nepříliš zdvořilí. Nic pro mne.
Těsně před koncem Dumoncelovy ulice mám naštěstí možnost zahnout doprava – ať žije změna – a vydat se ulicí Tombe-Issoire. Zatímco cestu Dumoncelovou ulicí usnadňuje mírné klesání (právě takové, abych se neskácel), Tombe-Issoire naopak stoupá, i když se tváří, jako by nestoupala. Přesto na rohu zahýbám doprava, a abych šetřil síly, nadechuji se po každém druhém kroku. Ocitám se tedy na ulici Tombe-Issoire, pojmenované podle obra, který kdysi okrádal pocestné a jehož uťatá hlava je tu někde pohřbená přímo pod mýma starýma nohama. Nachodil jsem toho hodně. Po cestách, po lesích, přes příkopy. Boty jsem si prošoupal. Jednou mi jedna stará bota explodovala zrovna na Michalském bulváru. Vypadal jsem jako tulák, na noze botu s otevřenou tlamou, ponožku vydanou napospas živlům, nezbylo než se vrhnout do prvního obchodu, který se mi namanul, a koupit si boty nové. Koupil jsem si italské, elegantní, špičaté. Takové, jaké měl Joyce. Nové boty na novou cestu – fresh start. Ty staré – těžké škrpály – jsem tam s úlevou nechal v papírové krabici. Kráčel jsem, zbaven břemene jejich přítomnosti, zbaven vzpomínek na prochozené kilometry. Vykračoval jsem si v nové obuvi – náměstí Edmonda Rostanda, ulice Medicejských, Vaugirardská. Grenellskou ulicí jsem jako ztřeštěný pejsek cupital až na Robiacké náměstí. Joyce doma nebyl. Bylo jen na jeho dceři, aby mě nějak zaměstnala. Lucie mi vždy se šibalským úsměvem servírovala čaj. Neříkala mi „pane“ ani „Beckette“. Když jsme spolu vyrazili do kina nebo do divadla, vždycky mě k sobě přivinula a říkala mi „Same“, „můj milý Same“. S Lucií to netrvalo dlouho. Sice jsem to protahoval, ale dlouhé trvání to nemělo. Jednoho jarního dne jsem jí řekl, že končím. Že už nejsem „její Sam“. Strhla se bouře. Nad jejich domem visely mraky už dlouho. Už jsem nebyl „její Sam“, dveře na Robiackém náměstí se zavřely. Zavřel jsem se i já. Jako ústřice.
překlad Karla Korteová
5.10.2021