Čím jsme tišší, tím je mozek aktivnější!

nakl. Garamond

"Období niterného ticha na mě působí stejně blahodárně jako zdravá strava, několik nocí vydatného spánku nebo hodiny strávené sportem… Díky tichu postupně načerpávám nové sily a energii. Tělo se uklidňuje, zbavuje se nahromaděného stresu – zkrátka se uzdravuje." Michel Le Van Quyen: Mozek a ticho

V září 2017 se neurolog Michel La Van Quyen probudil s ochrnutu polovinou obličeje. Lékři stanovili jako diagnózu přepracování a předepsali absolutní klid. Autor popisuje blahodárné účinky ticha, v němž byl ponořený a které mu pomáhalo postižení vyléčit. Zkušenost ho inspirovala k rozsáhlému výzkumu a s pomocí neurologie objasňuje přístupným způsobem, co víceméně všichni instinktivně tušíme: pohroužíme-li se do akustického, ale i vizuálního, podnětového či myšlenkového ticha, náš mozek přejde do velmi zvláštního režimu. 

Předmluva

Vzpomínám si na tehdejší oblohu, jako by to bylo včera. Jako bych se vydal na výstavu impresionistů a jeden z obrazů se mi navždy otiskl do sítnice. Přitom se jedná o běžnou, podvečerní, zářijovou oblohu. Zapadající slunce barví obzor dočervena a nad krajinou v dálce se shlukují dešťové mraky. Otvírám dveře na terasu, chci se jít nadýchat čerstvého vzduchu, nakonec kratičkou procházku venku zavrhuji, je moc chladno – cítím, že přijde ošklivé počasí. Toho večera jsem ustaraný a jdu si brzy lehnout. Nedokážu zahnat myšlenky na konferenci, v rámci níž mám příští týden vystoupit. Zadrhl jsem se při psaní příspěvku, a tak jsem se rozhodl, že své mysli dopřeji odpočinku.

Noc mi však přinese něco úplně jiného než inspiraci.

Po probuzení mám zvláštní pocit. Nemohu mluvit, svaly v obličeji mi ochrnuly. Co se to se mnou stalo? Někdo mi ve spánku pomazal obličej blátem, říkám si hloupě. Osahávám si tváře – jsou strnulé. Tělo, od krku až k temenu hlavy, mě jednoduše přestalo poslouchat: nemohu zavřít oko, ústní koutek jako by zkameněl. Na posteli neleží živá bytost, jež by vůlí ovládala své pohyby, ale vosková figurína.

V hlavě mi okamžitě bleskne, že se jedná o cévní mozkovou příhodu. Vykazuji veškeré příznaky tohoto postižení: porucha řeči, skleslý ústní koutek, únava. Jako neurovědec zaměstnaný v pařížské nemocnici Pitié-Salpêtrière se s těmito příznaky v obličeji pacientů často setkávám. Zmocňuje se mě panika. Přesněji řečeno nevykazuji rozvinuté příznaky mozkové mrtvice, nýbrž prvotní známky tohoto stavu. Když se mi podaří dostat se co nejdřív do nemocnice, snad tam ještě dokážou zachránit, co se dá… S bušícím srdcem spěchám na nejbližší pohotovost. V té chvíli bych si vůbec nedokázal představit, co dobrého mi ta šlamastyka přinese.

Půl hodiny čekám na výsledky vyšetření. Sklíčeně sedím v čekárně. Konečně se ve dveřích objevuje lékař, na rtech mu hraje uklidňující úsměv. Bez zbytečných řečí mě upokojí: „Ničeho se nebojte, pane Le Van Quyene, není to nic vážného.“ Dozvídám se, že vyšetření odhalilo banální obrnu lícního nervu, tedy nijak závažné postižení. Příčiny toho stavu neznáme, avšak v mnoha případech bývá spojován s prodělaným stresem a únavou, upřesňuje lékař. Když se zpětně zamyslím, musím uznat, že už nějakou dobu jedu na plný plyn. Přes den se nezastavím, vrhám se do nespočtu projektů současně a k tomu řeším spoustu pracovních problémů. Zjevně jsem u konce sil.

Pokerovou tvář, s níž odcházím z nemocnice, by mi mohl závidět leckterý hráč z Las Vegas. Lékařovy pokyny mi na náladě nepřidaly. Díky předepsaným lékům budu znovu hýbat svaly v obličeji, zároveň však musím všeho nechat a odpočívat. Lékařské autority mě právě odsoudily k několika týdnům duševního vězení. Jsem aktivně založený člověk, a tak mi takové nařízení nahání hrůzu. Budu muset zůstat doma, sám se svým tichem.

Okamžitě, počínaje zítřkem, ruším veškerý program – pracovní projekty, služební cesty, účast na konferencích. Další dny trávím chozením v kruhu, nudou. Brzy doháním čtenářské a filmové resty. Trávím hodiny před zrcadlem a věnuji se sportu, který se nikdy neobjeví na programu olympijských her: pokouším se pohnout polovinou obličeje, naznačit obyčejné mrknutí oka, pronést pár slov. Marně. Nemohoucnost, již pociťuji, doprovází obvyklý průvod černých myšlenek – pocity provinění z toho, že nic pořádného nedělám, první známky deprese a nesmírné únavy. Myšlenky se točí v bludném kruhu. Zkoumám nastalou situaci ze všech možných úhlů, hledám nějakou možnost úniku… žádnou nenalézám, žádná totiž neexistuje. Věčné omílání myšlenek mě vyčerpává. Nikdy v životě jsem se necítil tak otupěle. Obličej ani po pěti dnech nevykazuje žádnou změnu.

Potom však události nabírají překvapivý spád. V druhém týdnu po obrně dochází k pozvolným změnám: nedostatek aktivity začíná být snesitelnější, lehčí. Lépe řečeno: nacházím v něm potěšení. I mysl se uklidňuje. Oddávám se snění, toulání myšlenek a pozorování přírody. Vracím se do života, vyháním z mysli negativní myšlenky, jimiž se mi hemžilo v hlavě. V té chvíli mi dochází, do jaké míry klid vytváří „myšlenky, jež léčí“ – přesvědčuji se o tom na vlastní kůži.

Zkrátka období niterného ticha na mě působí stejně blahodárně jako zdravá strava, několik nocí vydatného spánku nebo hodiny strávené sportem… Díky tichu postupně načerpávám nové sily a energii. Tělo se uklidňuje, zbavuje se nahromaděného stresu – zkrátka se uzdravuje. A dochází k malému zázraku: po čtyřech týdnech zase dokážu pohybovat celou pravou polovinou obličeje a téměř normálně mluvit!

Kniha, kterou držíte v rukou, je plodem tohoto období. Na vlastní kůži jsem okusil, jak prospěšné je ticho. Jsem racionálně založený člověk, a tak netvrdím, že mě uzdravilo pouze ticho, ovšem zkušenost, již jsem s ním učinil, mi dokázala, že v tichu se skrývají poklady, jež mohou být moc prospěšné tělu i duši.

Tento objev mi otevřel dveře do neznámého světa, dveře, které mě – jakožto odborníka zabývajícího se lidským mozkem – neodolatelně přitahovaly. Hlavou se mi začaly honit otázky. Jakým mechanismem mi okamžiky klidu a ticha pomohly v zotavení? Vděčím za to tělesnému klidu v době nuceného odpočinku? Anebo na můj mozek působilo léčivě ticho mého vlastního nitra?

Začal jsem pátrat a to, co jsem objevil, překonalo veškerá moje očekávání. Tělesné či duševní ticho vykazuje podivuhodně blahodárné účinky na naše zdraví. Namítnete, že se nejedná o nic překvapivého! Všichni potřebujeme klid k tomu, abychom si odpočali. Neurovědám se však dnes už daří odhalit a prokázat biologické procesy, na jejichž základě se toto děje. Ticho už zdaleka není jen osobní prožitek, stalo se i předmětem vědeckých výzkumů.

Vědci až donedávna nevěnovali prakticky žádnou pozornost aktivitě mozku v obdobích klidu. Tento orgán byl po dlouhou dobu zkoumán z hlediska činnosti, výkonu a intelektu, o napravení či zlepšení jeho funkce se uvažovalo jedině v souvislosti s ještě účinnějším využitím jeho kapacity. Vědci jej nutili pracovat ve vyšších otáčkách, za cenu vnějších stimulací ho nutili překračovat přirozené hranice. Neurobiologové však začínají chápat, že to není vždy ten nejlepší způsob! Často je tomu právě naopak… Může se to zdát paradoxní, ale ke zlepšení funkce mozku je občas užitečné jeho výkon snížit, čas od času se oddat nehybnosti, toulání myšlenek – jinými slovy tichu.

V prvé řadě akustickému tichu – nepotřebujeme být nijak zvlášť jasnozřiví, abychom pochopili, že hluk v obecném slova smyslu patří k neduhům naší moderní společnosti. Francouzi v rámci průzkumů veřejného mínění uvádějí právě nadměrný hluk jako jeden z nejsvízelnějších problémů, které je trápí. Podle nedávno vypracované studie patří Paříž k nejhlučnějším světovým metropolím. V žebříčku se umístila na devátém místě za Pekingem či Mexico City, po Barceloně je druhým nejhlučnějším evropským městem. Tamní hluk se přičítá zejména automobilovému provozu. V rámci Paříže drží, z hlediska rámusu, palmu vítězství náměstí de l’Étoile, kde bylo v dopravních špičkách kolem dvacáté hodiny naměřeno sto dvacet decibelů, tedy hladina hluku odpovídající zvukovému projevu pneumatické sbíječky. Podle norem stanovených Světovou zdravotnickou organizací žije jedenáct procent Pařížanů v oblastech potenciálně nebezpečných pro jejich sluch!

Podobně znepokojující zjištění se objevují i v souvislosti s hlukem uvnitř mozku. Neustále přepínáme, děláme tisíc věcí najednou, vše okolo nás tlačí podávat nadměrný výkon a vyvíjet přehnanou aktivitu. Uprostřed takového rozruchu už ani nemáme čas nechat uzrát hodnoty, jež tvoří naše lidství a náš niterný svět. Hrající si dítě je spontánně pohlceno svými pocity, vytváří si představu svého vlastního světa, žije cele ve svém snění. Moderní životní styl jej však velice záhy vrhne do víru umělých podnětů. Je užitečné si připomenout několik číselných údajů: průměrná doba schopnosti nepřetržitého soustředění na počítači klesla u mládeže ze tří minut v roce 2004 na minutu a patnáct vteřin v roce 2012 a na pouhých pětačtyřicet vteřin dnes…

Našim příliš roztěkaným, úzkostným a stresovaným dětem by učení se tichu pomohlo znovu se soustředit a uklidnit. Naštěstí se tomuto učení už v mnoha školách věnuje prostor: čím dál víc učitelů zahajuje vyučovací hodinu přivedením dětské mysli do klidu. Drobné tělesné cviky prováděné v tichu umožňují – a nikoli jen těm nejmladším dětem – uvolnit napětí a rozjívenost nahromaděné o přestávce, na cestě do školy či v důsledku vyvíjené fyzické aktivity. Několik „ztracených“ minut může v dalším průběhu vyučování přinést velký užitek.

Vyhledávání ticha, i chvilkové, je nezbytně nutné jak z fyziologického, tak z psychologického hlediska. Vyhradit si čas pro sebe, vytrhnout se z hlučného prostředí, odechnout si a oddat se na chvilku snění není v žádném případě ztracený čas. Právě naopak, jedná se o čas naprosto nezbytného zastavení se k načerpání nových sil, ale i k povzbuzení kreativity a poznání vlastního nitra. Tyto chvíle klidu a jejich blahodárné účinky na mozek tvoří náplň této knihy. Chci vám ukázat, proč jsou tímto způsobem strávené okamžiky zdravým návykem; proč je potřebujeme k tomu, abychom mohli načerpat nové síly; proč jsou klíčové pro kreativitu, memorizaci a budování našeho nitra.

Proberu různé formy, jichž může ticho nabývat. Zejména se zdržím u jeho niterných obměn. Rozeberu, jaké přínosy pro mozek představuje proslulé „nechat být“, jež je jedním z druhů tělesné a smyslové relaxace. Existuje však i odlišná forma niterného klidu, při němž se pozornost udržuje na vyšším stupni: ticho meditace. Její pravidelné praktikování bystří vědomí a poznávací schopnosti, posiluje emoční rovnováhu a umožňuje nám co nejlépe využít svých rozumových schopností. A nakonec neopomenu ani „velké ticho“ mystického prožitku, při němž se rozmělňuje pocit sebeuvědomění. Jedná se již o výjimečnou záležitost, ovšem mnoho svědectví prokazuje, že skutečně existuje. Dokonce se daří rozkrývat složitý neuronální podklad tohoto jevu.

Pro hlučnou a upovídanou společnost, jako je ta naše, je uchýlení se k tichu, jakožto k léčebnému nástroji, něčím novým, přitom blahodárné účinky ticha na tělo i mysl jsou dávno známé významným učením Východu i Západu. Staří mudrci si ticha vážili, považovali jej za drahocenný okamžik, neboť jim otvíralo cestu k niternému životu. Dnešní věda tuto moc potvrzuje; dozvíte se o tom při čtení následujících stránek – a nejen to, dozvíte se i jak postupovat, abyste z ticha mohli těžit i vy sami.

 Michel Le Van Quyen

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kapitola 1

Tělesné ticho

 

 

 

„Jednej bez zasahování,

uskutečňuj bez vměšování,

chutnej bez vychutnávání.“

 

Tao te ťing

Lao-c’

 

 

Člověk si uvědomí, jak důležitá je jeho tvář, teprve poté co ztratí schopnost ji ovládat. Několik měsíců trvající obrna lícního nervu mě naučila znát každičký sval v obličeji. Je jich víc než padesát, jsou vzájemně propojené a obvykle velice rychle reagují na podnět. Díky přímému spojení s mozkem je obličej schopen ve zlomku vteřiny vyjádřit nezměrný počet výrazů. K rozpoznání jejich významu, a tedy emočního naladění dané osoby, stačí letmý pohled. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že obličej je skutečným zrcadlem mysli. V situaci chronického stresu, v níž jsem se nacházel, jsem měl obličejové svaly neustále zaťaté, neznaly odpočinek. Ba co hůř, trpěl jsem nepřetržitým napětím v oblasti čelistí a očí, čelo mi přetínala ustaraná vráska. Moje tvář skutečně výmluvně vypovídala o mém způsobu života.

Po prodělané obrně lícního nervu jsem se musel naučit tělesně se uvolnit, a tak jsem se rozhodl pravidelně meditovat. Časem a na základě nejrůznějších rozhovorů jsem zjistil, že existuje tolik meditačních metod, kolik lidí se meditaci věnuje. Který typ by nejlépe vyhovoval mně? Dlouho jsem se nedokázal rozhodnout. Pak jsem se náhodou dozvěděl, že nedaleko bydliště mám centrum zenové meditace, dódžó, a tak jsem si řekl: tam se musím jít podívat! A byl to vskutku převratný zážitek…

Vzpomínám na svou první seanci. Toho dne jsem vstal velmi brzy. Bylo to v zimě, v Paříži bylo chladno. Když jsem ještě rozespalý přišel do sálu, kde se seance měla konat, prostředí na mě učinilo velký dojem: asi dvacet osob sedělo na zvláštních polštářích. Většina z nich byla oblečená v dlouhé, černé japonské tunice, které se říká kesa. Ve strohém sále byla skoro tma, svítilo tam jenom pár svíček. Usadil jsem se na svůj polštář. Cinknutí zvonečku ohlásilo začátek seance, jež trvala něco mezi hodinou a hodinou a půl. Nejde o nic složitého ani esoterického: stačí sedět a upřeně sledovat bílou stěnu. Nehnutě a mlčky. Jinými slovy, provozovat tělesné ticho.

V zenové meditaci se po usazení a znehybnění nevyužívá žádné vizualizace ani manter; nesledujeme dech. V zásadě neděláme nic zvláštního, jen si najdeme čas k tomu, abychom se mohli chvilku nehýbat. Celé to vyjadřuje japonský termín: šikantaza, což v překladu znamená „prosté sezení“.6 To slovo přesně vystihuje zásadně neintelektuální záměry zenové meditace.

Prostě se posadit, prostě pozorovat, prostě být tady a teď a přitom se nesnažit dosáhnout ničeho zvláštního. Je to velice prosté. Tělo, usazené v tichu, se postupně uvolňuje a dospěje do stavu hlubokého klidu. Zejména se uvolní, což pro mě bylo překvapení, všechny obličejové svaly, přičemž se na rtech občas vykreslí lehký úsměv! Obšírněji se k této záležitosti vrátím na konci knihy (v kapitole 7).

 

 

Mozek v klidu

 

Tělesné ticho přece nemůže vyvíjet žádné účinky? Člověk by řekl, že v těchto okamžicích mozek funguje zpomaleně a utlumuje na minimum všechny své biologické funkce – trochu jako by se uvedl do módu „úsporný režim“… Je tomu však úplně jinak! Dokonce přesně naopak – náš mozek je ve fázích klidu dějištěm spontánní a velice významné aktivity.

Existenci intenzivní mozkové aktivity, spojené s tělesným tichem, poprvé zjistil v roce 1924 německý neurobiolog Hans Berger. S pomocí v té době nejlepšího galvanometru se mu podařilo zaznamenat na vlasaté kůži hlavy nepatrné kolísání elektrických impulsů v řádu mikrovoltů. Objev byl o to cennější, že si Berger všiml, že na rozdíl od toho, co čekal, tato elektrická aktivita vycházející z mozkové kůry (tedy z vrstvy šedé hmoty mozkové na povrchu obou hemisfér, opatřené závity) není zdaleka pouhým shlukem neuspořádaných impulsů – projevuje se jako vlna, která se postupně zklidňuje a zase aktivuje, podobně jako vzdouvající se příboj na hladině oceánu. Berger přišel i na to, že tyto specifické mozkové vlny o velmi vysoké amplitudě (deset kmitů za vteřinu, tedy deset hertzů), označované jako vlny alfa, jsou měřitelné, i když spíme, sníme, nebo jen bezmyšlenkovitě hledíme do stropu. Mozek tedy vykazuje aktivitu, i když odpočíváme!

O několik desítek let později další vědci zjistili, že mozek tento typ elektrických vln generuje zejména při zenové meditaci. K tomuto objevu došlo v Tokiu, kde v šedesátých letech dvacátého století dva japonští lékaři Akira Kasamatsu a Tomio Hirai jako první sledovali zen buddhistické mnichy při každodenně praktikovaných meditacích. Výsledky svého výzkumu publikovali v převratném článku, jednom z prvních svého druhu.7 Na co tito dva vědci přišli? Na to, že aktivita vln alfa u mnichů začínala narůstat v oblastech mozku umístěných v týlní části lebky. Postupně, s prodlužující se dobou seance, vlnění zesilovalo a přesouvalo se do oblastí blíže čelu. Pozoruhodné je, že tento stav se liší od spánku, hypnózy či relaxace, pro něž jsou charakteristické jiné typy mozkových vln. U noviců přitom vlnění alfa trvá jen několik minut a mozek poté přechází do aktivity odpovídající spánku.8

 

 

Temná energie mozku

 

Navzdory těmto dílčím výzkumům si neurobiologové dál mysleli, že mozek se v době klidu uvádí do pohotovostního stavu. Elektrická aktivita naměřená v rámci průkopnických pokusů podle nich mohla být jen projevem nevýznamných procesů na pozadí. Jediné, co je zajímalo, byla aktivita mozku v rámci nějaké vyvíjené činnosti, vše ostatní považovali za nedůležité. Radikální změnu přinesl teprve profesor neurologie lékařské fakulty Washingtonské univerzity Marcus Raichle. V roce 2001 jako první změřil u osob v klidu nikoli elektrickou aktivitu mozku, nýbrž spotřebu energie nervovými buňkami. Pokusné osoby umístil do tunelu magnetické rezonance, přičemž po nich chtěl, aby nemyslely na nic zvláštního, a k zobrazení jejich mozkové aktivity využil metody funkční magnetické rezonance (fMRI, založené na měření lokálního kolísání nasycení krve kyslíkem, jež úzce souvisí se spotřebou energie buňkami v daném místě).

Co Raichle viděl? Na snímcích pořízených s pomocí fMRI lze sledovat pozoruhodný jev: rozsáhlou sítí mnoha oblastí mozku pomalu probíhající, mohutné energetické vlny. Tyto po sobě následují v rytmu jedné vlny za deset vteřin a vznikají vždy víceméně v týchž oblastech, čímž navzájem slaďují od sebe vzdálené oblasti. Existence těchto vln dokazuje, že v určitých oblastech mozku dochází k významné aktivitě i v době klidu! A vůbec nejde o nějaký šum na pozadí; naopak, tyto vlny jsou natolik uspořádané, že vyvolávají odezvu v mnoha vzdálených oblastech.

Ještě překvapivější je skutečnost, že tyto mohutné vlny jsou vysoce náročné na spotřebu energie. Možná jste již zažili pocit únavy v okamžiku, kdy jste nevyvíjeli žádnou zvláštní činnost… Jedná se o opodstatněný pocit – Marcus Raichle prokázal, že odpočívající mozek skutečně spotřebovává téměř stejně tolik energie jako v obdobích, kdy vyvíjí kognitivní činnost, nebo když se soustředíme! Energie spotřebovaná v mozku při odpočinku tak představuje téměř osmdesát procent jeho celodenní spotřeby. Raichle tuto energii, která nesouvisí s žádnými procesy probíhajícími v naší mysli, nazval „temná energie mozku“,9 s odkazem na temnou energii vesmíru, jež představuje víc než sedmdesát procent jeho celkové energie, avšak její původ zatím zůstává obestřen tajemstvím. Povaha aktivity mozku v klidu je také z velké části neprobádaná, víme však, že je nezbytná, dokonce životně nezbytná k jeho správnému fungování.

Jeden autor dokázal lépe než kdokoli jiný popsat duševní těkání, charakteristické pro odpočívající mysl, ony okamžiky, kdy máme „hlavu v oblacích“ – tím autorem je Jean-Jacques Rousseau a jeho Dumy samotářského chodce. Rousseau toto dílo na pomezí autobiografie a filosofického eseje napsal ve Švýcarsku, kam se uchýlil do samoty, aby tak utekl před tehdejší společností. Na břehu Bielského jezera, obklopeného horami, nakonec zažil jedinečnou zkušenost, když pouze pozoroval okolní přírodu, přičemž ponechal volné pole myšlenkám. Ve zmíněném textu například popisuje, jak ho obyčejná projížďka na loďce přivedla do téměř hypnotického stavu:

 

„Příliv a odliv této vody (…) nahrazovaly vnitřní hnutí, jež snění ve mně zhášelo, a dostačovaly k tomu, abych si s rozkoší uvědomoval své bytí, aniž jsem se musel namáhat myšlením.“

 

Vzpomeňte si na romantické malby Rousseauových současníků, nebo bezprostředních následovníků, kteří též zobrazovali tento typ hlubokého zamyšlení. Uveďme jeden příklad za všechny: Caspara Davida Friedricha, jednoho z čelních představitelů německého romantismu. Friedrich namaloval muže na vycházce, který z horského vrcholu pozoruje rozbouřené moře oblaků, v nichž zrcadlovým efektem vidí zákruty vlastního nitra (viz obrázek 3). Prožitky ztvárněné těmito umělci celkem přesně odpovídají stavu klidu navozenému tělesným tichem, taoistickému „nekonání“, o němž pojednám za okamžik, a meditačnímu tichu, jehož blahodárné účinky si probereme v několika dalších kapitolách a při němž dochází, bez vynaloženého úsilí, k řetězení myšlenek nesoucích se v jednom, společném rytmu.

 

4.10.2021