Když starý malíř vzpomíná
nakl. Argo
Arthur Japin v životopisném románu Paní Degasová téměř vizuálně, na základě dopisů, deníkových záznamů, úředních dokladů, dobových svědectví a skic slavného malíře strhujícím způsobem rekonstruuje Degasovo umělecké tápání i zrání, životní vítězství i prohry včetně jeho nezapomenutelné cesty do New Orleansu, které se po americké občanské válce vzpamatovávalo z důsledků zrušení otroctví, a kde žila jediná žena jeho života, která byť nesla jeho příjmení, jemu nikdy nepatřila.
Ukázka:
Paříž, 1912
První zpráva
Z toho starce, místa a z té jeho rozdurděnosti se mi skoro roztřásly nohy. A přesně jak jste říkal, božíčku, ta jeho hlava, on dočista zpustl! Určitě si už nejméně dva tři roky nestříhal vlasy ani vousy, a že by se myl, o tom si můžeme nechat jen zdát. Že se někomu chce takhle žít. Vlastně ne, s tím samozřejmě chtění nemá mnoho společného, spíše člověk v sobě nenajde vždy dost odvahy.
Chvíli jsem si myslela, že se mi zlomí hlas, ale on si ničeho nevšiml. Vůbec nezapochyboval, že mě posílá stará Zoë, abych vystřídala chudinku holku, která mu v tom jeho kutlochu teď dočasně vaří a uklízí a děsně mu leze na nervy. Napadlo mě, že mu ten blud nebudu vyvracet. To bych na něj ušila pěknou boudu. Možná by to tak bylo dokonce i lepší. Jako pomocnice v domácnosti bych mohla volně chodit dovnitř a ven a všechno mít pod kontrolou. Měla bych přístup do všech místností, aniž by to vyvolávalo pochybnosti, a kdyby mě přistihl s rukama v zásuvce, kde nemám co pohledávat, tak by se to dalo jednoduše obhájit velkým úklidem. Kdybych byla chladnokrevnější, odvážila bych se možná od našeho plánu odchýlit, uvázat si zástěru a přisvědčit, že jsem nová služebná. Na našem komplotu by se tím nic nezměnilo. Zadržela mě obava, že bych se prozradila hned u prvního jídla, protože jak mi Estelle – budiž jí země lehká – až příliš často vyčítala: jestli mi něco nejde, tak vaření.
Takže jsem se držela plánu, na němž jsme se spolu dohodli, a řekla mu, že jsem byla přijata na to volné místo. „Jaký volný místo?“ hartusil. „Tak se zase rychle otočte na podpatku, slečinko, a zkuste to někde jako švadlena, protože já o žádným volným místě nevím.“ Trvala jsem na svém, jak jste mi poradil, že mě najal Paul Durand-Ruel a že jsem už dopředu dostala zaplaceno, abych Degasovi pomohla s inventarizací archivu a se stěhováním. (Doufám, že se můžete spolehnout, že Paul a jeho synové nás budou krýt, kdyby si to snad chtěl ověřit?) „Ať se doprčič staraj sami o sebe!“ vyštěkl. „Ze všech svízelí staroby je nejmíň snesitelná charita. Všem radím, ať umřou zamlada, protože ve stáří se člověk udusí nevyžádanou pomocí.“
Dostavila jsem se pod záminkou práce. Takže jsem se podle toho i chovala. Vytáhla jsem zápisník a úřednickým tónem mu položila několik otázek. „Ke kterému datu je nutné dům uvolnit?“ „Když by mělo bejt po vůli stavařů? Do konce měsíce.“ Prsty bezmyšlenkovitě přejížděl po dřevěném táflování stěn, jako by hladil psa, který škemrá o pozornost. „Možná se to dá o týden nebo dva protáhnout. Každopádně ještě před létem to tu chtějí mít všechno srovnané se zemí a začít stavět. Podnikatelé. Bez srdce. Všem se daří až moc dobře. Pozemek stojí majlant, nemůžou se dočkat, až shrábnou zisk.“ „Kolik tu máte podlaží?“ „Tři.“ „A je všude tolik věcí jako tady?“ „Víc. Říkal jsem si, že v tomhle pokoji udělám trochu místa pro nezvané hosty.“
Spokojený se svou výčitkou se na mě poprvé upřeně podíval. Jako by člověk hleděl do umrlčí lebky! Sice se mi od Vás dostalo varování, ale stejně se mi sevřelo srdce. Opravdu je možné, že z pohledu, který dal světu tolik barvy, zbylo jen tohle? Nevím, jak na tom byl, když jste ho viděl naposledy, ale mezitím mu atrofovala svalová tkáň. Tuk za očními bulvami se rozpustil, má je zapadlé v důlcích. Jejich hloubku umocňuje okolní kůže, která je nezdravě tmavá, mrtvolně namodralá. Oční víčka mu visí na půl žerdi jako stažená opona před prázdným jevištěm. A za nimi, utopené mezi řasami, jako dvě špendlíkové hlavičky civí do prázdna zorničky. Tohle jsou oči, které si mě kdysi prohlížely? Tehdy mě jimi určitě trpělivě hltal. Nebo spíše netrpělivě, protože zatímco se činil nad skicářem, jsem určitě neležela bez hnutí. (Vím, že Vaše děti ho přiváděly k šílenství, protože když se je pokoušel namalovat, pořád si jenom hrály a lezly kolem. Bohužel to je v podstatě to jediné, co si z toho chudáka dnes dokážou vybavit: jeho bezbřehé zoufalství nad faktem, že mu nehodlají posedět bez hnutí jako ty jeho pařížské modelky.)
Jste si jistý, že stále ještě vidí obrysy a rozeznává stíny? Zdálo se, že se mým směrem podíval spíše náhodou, protože když jsem si leknutím rozpačitě poposedla, už mě dál pohledem nesledoval, zíral upřeně někam za moje ramena, zahleděný do nekonečné nicoty. „V prvním patře mám sbírku umění,“ začal vyjmenovávat. „Tady žiju se svým odvěkým harampádím, a nahoře mám ateliér a tam… no, tam toho je… V průběhu let tam samozřejmě pořád něco přibývalo, výtěžek dlouhého plodného života.“ „A to všechno je uskladněné tady nahoře?“ „Uskladněné?“ Uhodil pěstí do stolu. „Vypadám snad, jako bych už umřel? Moje díla nejsou ‚uskladněná‘, slečinko, jen čekají, až si je zase vezmu do parády.“ „Takže vy stále pracujete?“ „Dýchám.“ „Myslela jsem…“ „Nevím, co vám napovídali, ale všechna ta nedokončená díla si beru s sebou, sochy, každé plátno, které ještě nepovažuju za hotové, všechno. Bez ohledu na to, jak moc rád by Paul na mně vydělal, nic z toho do jeho galerie nepřijde.“ „Beru na vědomí. Všechna nedokončená díla se budou stěhovat s vámi. Nakonec proč ne? Pokud na to v novém příbytku máte dost místa…“ „To budeme vědět, až najdeme nějakou vhodnou adresu.“ „Chcete říct, že vám ještě žádné nové bydlení nenabídli?“ „Mraky! Každý den kvůli tomu otravujou, ale já se nenechám nikým do ničeho uvrtat. Ani mě nenapadne odstěhovat se z devátého obvodu. Tohle je moje čtvrť. Tady jsem se narodil a tady umřu. Dál než za Pigalle ani krok. Jinak si tady klidně počkám na demoliční kouli.“ „Já jsem naopak vyrozuměla, že jste byl vždycky velice podnikavý. Jste. Zvídavý. Takový dobrodruh, že jste procestoval půlku světa…“ „To jste od někoho, ať už je to kdokoliv, ‚vyrozuměla‘, nebo to taky všechno stálo v tom prokletým inzerátu?“
Vyskočil jako laň, která zavětřila lovce. „Podívejte se, slečinko, já nevím, co tady pohledáváte. Moji sbírku zinventarizují Joseph a Georges Durand-Ruelovi, Paulovi synové. Nebo snad umění rozumíte stejně dobře jako mému životu?“ „Vůbec ne, já…“ „A ještě něco: jestli se odtud dostane ven jedno jediný písmeno, tak se s vámi budu soudit, dokud vás exekutor neodrbe na kost.“ „A co by se mělo dostat ven? Ode mne se nikdo nic nedozví.“ „Slyším, jak si tam něco čmáráte. Děláte si poznámky! Inzerát v novinách, do řiti! Vy tu nejste kvůli inzerátu v novinách, nýbrž z novin, poslali vás na mě z redakce. Moc pěkný, takovej článeček o starým Degasovi. Hele na něj, jak se utápí v tý svý mizérii. Pěkně ho ještě jednou vykoupeme v jeho zašlý slávě! Třeba se nám z toho blázna podaří ještě vyrazit nějakej pěknej skandální výrok, nebo Medvěda ještě jednou vyprovokujeme, aby vytasil na lidstvo drápy, aby se rozohnil, a pak z něj zase uděláme antisemitu. To vydá na dvojnásobnej náklad, ne?“
.............
překlad Radka Smejkalová
30.9.2021