Hladový lán - soudobý gotický román
nakl. Argo
Za svůj první román Samota získal v r. 2015 cenu Costa Book Award i ocenění britského knižního průmyslu British Book Industry Award pro nejlepší debut roku a není divu – líbil se i Stephenu Kingovi. Teď přichází novogotik Andrew Michael Hurley s další knihou - Hladový lán. Po smrti pětiletého synka se venkovský dům Richarda a Juliette Willoughbyových promění k nepoznání, namísto radosti a smíchu příbytek na okraji vřesoviště zaplní smutek a neodbytné přízraky.
Ukázka z úvodu knihy:
Přes noc v Croftendale hodně nasněžilo a kopce na druhé straně údolí se proti obloze bíle leskly. Hlouběji, kam slunce dosud nedosáhlo, se les u potoka halil do stínu a v chladu zůstane po celý den. Mrznoucí mlha ovinutá kolem holých buků a bříz donutila už i hladovou lišku hledat si potravu jinde. Z temnoty vedla do perleťového světla přelévajícího se po závějích na této straně údolí hluboká stopa. Zvíře jako by se v pohybu najednou zarazilo a prudce vyrazilo někam do dolíku nebo příkopu, vyplašené hlasem lidí pokřikujících opodál — patrně chlapů z Micklebrow, kteří si vyšli na lov přes vřesoviště, aby využili toho širokého prázdného plátna, na němž tetřívci a bažanti zářili jasně jako cákance barvy. Ve vzduchu, který byl po sněhové bouři zvláštně tichý a obtěžkaný očekáváním, se zvuk brokovnic a píšťalek ozvěnou zdvojoval. Bouře trvala dlouhé hodiny a rozsah jejího řádění naznačovaly ledové převisy nad kamennými zídkami. Jejich hřebeny byly divoce rozeklané, jako když se moře tříští o chabé zábrany.
A tak se zima vlekla dál. Den přikládala ke dni a domy v údolí jako by od sebe stály ještě dál než obvykle. Žádný ze sedláků zatím s pluhem nevyjel a sníh odklizený předchozího večera ze silnice kolem Hladového lánu ztvrdl na led. Vršil se po okrajích jako rozdrobené kousky kupovitého mraku. Richard Willoughby, sedící ve své pracovně, zaslechl další salvu a sledoval, jak z jasanů před oknem vyplašeně vylétlo několik havranů. Ve změti třepotajících se křídel a krákorání se ptáci rozptýlili a zamířili na pole za silnicí. Celé dny už tam klovali do zmrzlých pahorků hlíny a nenacházeli skoro nic, co by je nasytilo. Richardovi se zdálo, že únor prostě odmítá odejít. Přál si, ať už je pryč, a rychle. Říct, že už je březen, mělo něco do sebe. Naznačovalo to rašení bříz, čilost, probouzení se k životu. Čas dát se do práce. Čas setřást jho.
O předjaří znal verše, které, pomyslel si teď, by se měl naučit nazpaměť — jako ujištění, že svět se zase zazelená. Jenže ve dnech, jako byl tento, bylo snadné pochybovat. Vše hladovělo, vše bylo neduživé. Vše čekalo, stejně jako on sám. Havrani kroužili na obloze, jejich krákorání se rozbíjelo o zmrzlý vzduch, a jak je sledoval, cítil, jako by mu cosi bobtnalo v hlavě — něco podobného rozbíhající se migréně. Vyčítal si, že se nechal rozptýlit. V pracovně se obyčejně plně soustředil (neměl tu žádné rodinné fotografie, byla to taková jeho kobka), jenže Ewan si ho dokázal najít těmi nejroztodivnějšími způsoby. Havrani mu připomněli ptáčky z papíru, které chlapci jedné noci nad ránem vyráběl, když byl vyděšený a neklidný. A jak mu o těch ptáčcích, když je složil, vyprávěl příběhy, až Ewan nakonec zabral a jeho velké oči se zavřely v tolik potřebném spánku.
Větu, nad kterou si lámal hlavu, nechal Richard napůl rozepsanou, přesunul se do křesla u knihovny a zapnul rádio. Zrovna byl v plném proudu jeden z Braniborských koncertů. Nasadil si sluchátka a zvýšil hlasitost, až se zvuk smyčců a lesních rohů zdeformoval, a on se pokoušel ztratit v jejich hluku a zaplašit Ewana do temné díry, z níž se vynořil. Když už tu chybí, proč nemůže chybět úplně? S prázdnotou by si poradil, stejně jako si člověk dokáže poradit s chybějící rukou nebo nohou a najít si improvizovaný způsob života, až se z něj stane zvyk a ze zvyku jistá forma normálnosti. Po pohřbu na sklonku předchozího léta zaujal Richard, stejně jako teď, taktiku co nejvíce pracovat, takže když začal nový akademický rok, poletoval jako včela od jedné věci k druhé, nicméně každému novému úkolu věnoval plnou pozornost. Možná byl naivní, když očekával, že se k němu lidé nebudou chovat jinak než dřív, jenže jejich vytrvalá snaha o opak ho doháněla k zoufalství a kolegové z katedry historie si rychle uvědomili, že pokud k němu budou přistupovat se soucitným výrazem, začne se jim vyhýbat. Nikdy předtím ho nikdo nelitoval.
Ta pozornost mu přišla nesnesitelná. Nemám čas, odsekával, anebo: mám zpoždění. Když se nenechali odradit a vydali se s ním přes kampus, rozhovor vždy stočil k nějaké pracovní záležitosti. Mluvil jen o práci. A ničemu jinému než práci se nevěnoval. Před přednáškami se ukrýval v hlubinách knihovny a po vyučování se tam zase vracel. Chodil na všechny schůze, ba i na ty, které se ho přímo netýkaly. Na univerzitu přicházel brzy ráno, aby se připravil na hodiny; a zůstával tam dlouho do večera na konzultace se svými magisterskými studenty. Bylo to neudržitelné a on si uvědomoval, že dříve či později si toho někdo všimne. Načež budou následovat úzkostlivé diskuse, věci se dají do pohybu, usměvavá tvář jej pozve do kanceláře a bude ho ponoukat ke studijnímu volnu, které si měl vybrat už před lety. „Richarde, aspoň se budeš moct soustředit na svoje bádání. Dopřej si, kolik času potřebuješ. A vrať se, až si odpočineš.“ Samozřejmě si uvědomoval, že lidé přitom myslí spíš na sebe než na něj. Zbaví se ho a ušetří si všechny potíže a rozpaky, které se naplno projeví, až dr. Willoughbyho konečně naplno smete přílivová vlna smutku a pohltí jej uprostřed přednášky o Persepoli nebo Lascaux.
Přinutit ho vzít si dovolenou připadlo nakonec za úkol Stelle Wicklowové, která získala doktorát ve stejném roce jako on, ale měla mnohem větší ambice a stala se šéfkou katedry. „Podívej,“ naléhala na něj, „ber to tak, že je to od nich laskavost vůči Juliette, a ne křivda vůči tobě. Určitě bude ráda, když teď budeš moct být doma, ne?“ Zpočátku to byla pravda, teď už ne. Když si Richard sundal sluchátka, slyšel Juliette, jak v místnosti nad ním zase už potichu pláče. Po tom, co mu řekla, byl rozhodnut nechat ji plakat dál.
..............
překlad Ladislav Nagy
29.9.2021