Jak se ekonomie vykašlala na ženy
Idea - družstevní nakladatelství, Zuzana Fuksová
Kdyby banku Lehman Brothers založily sestry a pojmenovaly ji Lehman Sisters, finanční krize by dost možná dopadla jinak, prohlásila Christine Lagarde v roce 2010, kdy byla ještě francouzskou ministryní financí. Možná to nemyslela tak úplně vážně. Zdůrazňovala přitom, že Audur Capital, islandský soukromý kapitálový fond provozovaný výhradně ženami, jako jediný svého druhu prošel krizí bez újmy. Kathrine Marçal: Kdo vaří ekonomům
Předmluva aneb Kdo vaří tvojí mámě?
„Snažila jsem se být feministkou plnou radosti, ale byla jsem dost naštvaná,“ říká francouzská režisérka Agnès Varda ve svém filmu Agnesiny pláže. A podobné pocity nemohou minout většinu pečujících bytostí, které kromě práce definované úvazkem, stravenkami, výplatou a harassmentem na pracovišti vykonávají ještě tu neviditelnou, domácí – tu samozřejmou, za kterou vás nikdo nepochválí ani neodmění valouny zlata. Čekáte správně, oněmi pradlenami, učitelkami, vykonavatelkami objednávání obědů, vyzvedávání z družiny, ošetřování člena rodiny jsou většinou ženy. (A jestli nevěříte, najděte si to na internetu.)
Ony vědí – respektive vědět musejí, aniž by jim to nutně dělalo potěšení, kde jsou teplá gaťata na zítra do Skautu, ony vědí, jaký zub se kýve Milánkovi a že dochází čočka beluga a písek pro kočku. To všechno – a mnohé jiné – se od nich očekává. A nepředurčil je k tomu podle množství indicií ani Bůh, ani příroda, nýbrž tolik skloňovaný patriarchát, který je mimo jiné podpořen zdánlivě objektivními ekonomickými teoriemi. A právě těm se Katrine Marçal v této knize věnuje břitce a dost srozumitelně i pro roztěkané ženy s ADHD (čímž myslím sebe), které mají vrtuli u zadku, aby stihly slovy písně Rickyho Martina „living la vida loca“.
Nerovnoměrnost požadavků kladených na muže vs. ženy můžete vidět na každém patníku. Já jsem si ji nedávno v krystalicky čisté podobě uvědomila při následující, vlastně banální situaci: z kastlíku ve školce se dceři ztratily nepromokavé drahé kalhoty, proto jsem se po nich začala pídit. Paní učitelka jen vědoucně pokrčila rameny se slovy: „To se najde, to určitě zas sebral omylem nějaký tatínek, co neví, jaké hadry má jeho děcko.“ (Rozuměj: takové jsou neměnné přírodní zákony.) A tu jsem se namíchla. Já a ostatní „maminkatelky“ (maminky a podnikatelky v jednom) ze školky si musíme pamatovat stovky ponožek, termínů, nemít celulitidu, u toho vydělávat o víc než 20 % méně a ještě se tvářit, že muži mohou mít jiné starosti než poznat kalhoty svého dítěte. A o to jde tak trochu i v této knize.
A jak tedy výše zmíněné souvisí s tím, kdo vaří ekonomům? Smithovská ekonomie se svou neviditelnou rukou trhu tvrdila, že kola kapitalismu se otáčejí plynule proto, že každý sleduje svůj vlastní zájem. Ekonomie měla simulovat jakousi nauku o lidském chování, ale dosud odvrací zrak od těch, které drží ekonomiku na nohou. Adam Smith bydlel celý život v mamahotelu, spletité rodinné vazby a závislost jednotlivých lidí mezi sebou ve svých knihách ale nepromýšlel, i když mu máma nosila skopové. Nacpat se mohl nejen proto, že jeho zelinář a řezník sledovali svůj vlastní zájem, ale hlavně proto, že mamka neměla jinou misi než mu podstrojovat. Následkem tohoto vytěsnění práce žen, které zdánlivě nepřispěly ničím jiným než city a vyšíváním, dodnes normcore ekonomické modely nevnímají štupování ponožek a umývání pozvracených pusinek jako součást tvorby bohatství.
A to se s námi táhne. Řízky procházejí vylučovacími ústrojími, pračka valí dvakrát denně, nikde nezůstanou důkazy o dřině. Nikdo ještě nedostal Nobelovu cenu za práci s mopem, ba co více – o férové dělbě těchto činností se téměř nemluví, podobně jako o penězích nebo svazácké minulosti. Typický člověk popisovaný ekonomií není žena, která má na noze kouli v podobě rodinných vazeb a neheroických povinností, ale její alfa samec z obálky Forbesu, který se neotáčí – jinak by skončil jako Lotova žena a strnul v hrůze, jak velký rozdíl je mezi seznamem úkolů jeho a jeho družky. To, jak velká propast ční mezi tím, co musí denně „pofackovat“ ženy a co muži, se v plné palbě ukázalo během (snad už) uplynulé epidemie: první, kdo musí při zavření vzdělávacích institucí smrdět doma, je obvykle žena jako historicky méně vydělávající. Ze zoom callů, při kterých jsem současně musela cvrnkat kuličky, se budu zpovídat na terapiích ještě dlouho. Chicagská škola sice ženušku jako součást výdělečné třídy respektovala, nijak se ovšem nepodivovala nad jejím nižším platem. Nemohla přece – po všem tom zaříkávání zoubkové víly a bezesných nocích – pracovat se stejným zápalem jako muž.
Na druhé straně se naskytlo i logické vysvětlení toho, proč mají lidé s vaginou nižší platy: protože koprovka se sama neuvaří, a tak uzávěrku v práci udělá ten svobodnější druh. A máme tu začarovaný kruh: žena je doma, protože málo vydělává, a málo vydělává proto, že je víc doma. Marçal také upozorňuje na klasický argumentační faul (nejen) ekonomie – domnělé biologické danosti (prosím neplést s nad slunce jasnými rozdíly v anatomii). To, že žena porodí dítě, znamená jednoznačně jen jedno: že ho porodila. A zbytek je k diskuzi. „V biologii ženy není nic, co by ji předurčovalo k neplacené práci v domácnosti.“ To bych si ráda vylepila nad sporák stejně jako: „Domácí práce je náročná, osamělá a neregulovaná.“
Podle psychoterapie je pro zpracování traumatu důležité už to, že ho pojmenujeme nahlas. Marçal sice v této útlé knize neříká, jak ony strukturální nerovnosti zrušit rychle jako lekci jógy, ale naznačuje: což takhle zahrnout domácí prácičky každé paničky do HDP a tak je legitimizovat jako (taktéž otravnou a málokdy uspokojivou) práci. Bylo pro mě úlevné i zdánlivě Captain Obvious* konstatování, že ženy se musejí ohánět na dvou bojištích – aby je brali v práci jako rovnocenné, ale aby je současně nikdo nepomluvil jako uklízečky/matky/kuchařky/milenky/dekoratérky/animátorky aktivit. Kniha je také povzdechem nad tím, že emancipace v pozdním kapitalismu znamená sedřít se z kůže, namísto nějakého osvobození. „Nemusíte mít největší koule v baráku. Vlastně je v pořádku koule nemít vůbec, i když jste žena.“
Ženy přebírají patriarchální metody a samy se jimi rády mrskají. Feministickou výzvu autorky chápu pro sebe jako snahu si ulevit, odšroubovat si cizí myšlenkové „koule“, dát (aspoň někdy) nohy na stůl a nepodlehnout „danostem“ a „přirozenému řádu“, který je zákonitě sociálním konstruktem. Kdybych byla muž, což nejsem (ale co není, může být, přece jen mají jisté výhody), tak bych si z této zábavné knihy vzala to, že feminismus není primárně ideologie, ale užitečný nástroj k řešení každodenních problémů – ať už jimi je to, kdo se postará o slintajícího dědu s Alzheimerem, kdo uvaří oběd Adamu Smithovi, nebo proč pro boha živého v roce 2021 vydělávám o pětinu méně než kolega s prostatou. Marçal nemluví o feministické revoluci, ale o zlepšení. A já přidávám: chtěla jsem být uklízečka plná radosti, ale pak jsem byla jen naštvaná a revoluce není sprosté slůvko. A už chápu slova svojí maminky, která mi tajnosnubně při štupování ponožek říkala: Radši se to neuč, nebo to po tobě bude za chvíli někdo chtít. Gileád si zachovejme jen v seriálu, doma spíše zaveďme excelovou tabulku s kvantifikovanými a rovnoměrně rozdělenými domácími pracemi a čau, jdu na kulečník a nevím, kdy přijdu (to je můj vlhký sen, který mi sem pronikl). Zkrátka a dobře: je úleva nesvobodu alespoň pojmenovat, nemalovat vlastní klec z vnějšku a neplakat jen do polštáře. A doufat, že snad někdo na to jemné slovní zaříkávání se záměrem svrhnout patriarchát zareaguje.
Zuzana Fuksová, maminkatelka
24.9.2021