#mojeargo 2021/9: rozhovor s Martynou Bundou
Veronika Chaloupková
Blíží se mezinárodní knižní veletrh Svět knihy 2021. Zářijové číslo interaktivního měsíčníku #mojeargo proto přináší seznámení s některými argo-hosty festivalu. Kromě např. Laurenta Bineta, životopisce Milana Kundery Brierra jím bude i polsko-kašubská spisovatelka Martyna Bunda.
#Jaký vztah máš ke Kašubsku, místu, do kterého jsi zasadila oba své romány? Jaké má v Polsku postavení toto etnikum, které Čechům nemusí být známé, nebo o něm nemají tolik informací?
Na Kašubsku jsem se narodila. Mé nejintenzivnější vzpomínky z dětství se pojí s babiččinou zahradou na kašubské vsi, u jezera. V době, kdy jsem vyrůstala, v době mé povinné školní docházky za Polské lidové republiky, byla kašubskost vnímaná jako folklor, něco jako lokální kolorit, který se váže s výšivkami a lidovými kroji. Jakékoli zdůraznění jinakosti, odlišnosti bylo považováno za útok na nezávislost Polska. Teprve v 90. letech se začalo mluvit o tom, že my – Kašubové – se lišíme od Poláků z jiných částí země a že dějiny Kašubska jsou odlišné, někdy úplně jiné než dějiny dalších oblastí. Vezměme si jen slavný akt „provdání Polska za moře“ Hallerovy armády z roku 1920 – Kašubané jej vnímají spíše jako vpád nepříliš organizovaného vojska než okamžik vlasteneckého pohnutí. Jsou zde jiné symboly, odlišná slova – klíče, které utvářejí identitu. Končí to takovými drobnostmi, jako když jsme se my, děti z Kartuz, cítily divně, když jsme ve škole zpívaly písničky o „naší řece Visle“, kterou jsme na vlastní oči neviděly. Teprve v 90. letech začala skupina nadšenců – která se ohrazovala proti tomu, aby byly Kašubům vnucovány „jediné správné“ dějiny a identita, užívat ve vztahu ke kašubštině označení „jazyk“. Zpočátku to bylo v Polsku přijímáno s jistou rezervovaností, přestože byla kašubština – vzhledem k odlišné syntaxi i flexi – řazena jazykovědci ze západní Evropy do jiné jazykové skupiny. „Odtrhnutí“ kašubštiny od folkloru se však podařilo vybojovat a kašubština se dostala mimo jiné i do škol. Nejmladší generace vnímá přimknutí se k ideji kašubskosti jako vymezení identity. Už je to patrné. Kašubskost tak jistě spoluutváří i moji identitu.
# Bezcitnost charakterizuje především střet starých vesnických pořádků s městským světem, odehrává se za druhé světové války a krátce v době poválečné. Drama Modré kočky se odehrává u kašubských jezer během sedmi století, prolínají se zde světy sakrální a světské, pojednává jak o víře kolektivní, tak o hledání vlastní duchovní podstaty. Který román vyžadoval více rešerší, a kde jsi naopak popustila uzdu své fantazii?
Druhý román – Modrá kočka – vyžadoval značné rešerše. Začíná totiž ve středověku a osudy postav se prolínají s tehdy existujícím klášterem. Řada těchto postav skutečně žila – dochovaly se o nich záznamy v pramenech, někdy dokonce jejich hroby. Měla jsem štěstí, protože za dobu existence kláštera v něm působilo mnoho lidí, kteří měli mimořádnou vášeň pro archivní záznamy a výjimečný talent ke katalogizování detailů – jako například, v jakém roce a za jakou částku bylo zakoupeno kolik vinných sudů, kolik kádí na výrobu piva nebo kdo koho zabil v klášterní kuchyni, proč a jaký nástroj k tomu použil. Samozřejmě, větší část knihy je smyšlená, ale týká se to spíše postav, jejich dilemat, zkušeností než reálií. Ty jsem se snažila zachytit věrně, na základě dostupných historických poznatků.
# Děj tvé druhé knihy provázejí kartouzské kočky, které mají modrou barvu, ty opravdu existují nebo existovaly?
Skutečně existují! Celý příběh představený v knize se začal v mé hlavě odvíjet právě díky tomu, že se taková kočka narodila. Stejně jako píšu v knize, modré kotě, větší než ostatní, přišlo na svět pod kartuzskými keři, na dvorku za domem, ve kterém bydlela moje kamarádka ze základní školy. To ona ho našla a zjistila, že připomíná plemeno kartouzských koček. Ukázalo se, že kočky, které se sem dostaly s křižáky z území dnešní Sýrie, chovali v kartuzských klášterech. A že takové kočky se v Kašubsku rodí častěji. A já si uvědomila, že modrá kočka je přirozenou metaforou toho, o čem jsem chtěla napsat.
# Ve svých románech píšeš o silných ženách, které se nenechaly ničím zastrašit, nevyhýbáš se drsným scénám, kdy v Bezcitnosti dojde ke znásilnění jedné z hrdinek – matky – vojáky rudé armády v březnu 1945. Příběh další z postav Modré kočky, „sedmé Sulky“, se týká jejího nechtěného těhotenství. Jak se díváš na situaci v současném Polsku, kde polský soud zakázal potraty, i když je plod poškozený?
Po vynesení tohoto bizarního rozhodnutí jsem protestovala v ulicích – spolu se svými dcerami, kamarádkami a stovkami tisíc dalších Varšavanů. Bylo to v době vrcholící pandemie, na přelomu roku 2020/2021. Jednalo se o další velký protest žen – po deštníkových protestech v roce 2016. Ve velmi těžké situaci jsou dnes v Polsku i lidé z LGBT menšiny. Čelí neskrývané, vládou podněcované agresi. Síla těchto protestů skýtá naději, že prudký obrat směrem ke konzervativnímu vnímání genderových rolí, který je v Polsku zjevný, se zastaví o zeď vystavěnou právě ženami. Toto je už ostatně patrné v samosprávách, kam se po posledních volbách na řadu dobrých míst dostaly ženy s antiklerikálními názory. Je to rovněž cítit v prudkém obratu doleva, který se týká mladých žen; je tomu jinak než u starších generací, mladé Polky se ukazují být radikálně protipravicové. Stále věřím, že kolektivní protest, kterého jsem se účastnila, nakonec dosáhne svého. Jsem přesvědčená, že v sázce je něco, co přesahuje naše životy. Možná jsme právě svědky konce epochy osvícenství, v níž byla největší hodnota přisuzována rozumu. Mnohé ale nasvědčuje tomu, že osvícenství právě dohořívá přímo před našima očima. Co bude potom? Další otázkou je, zda má naše generace šanci se to dozvědět.
# V Čechách máme polskou literaturu rádi, velké oblibě se samozřejmě těší Mariusz Szczygieł a nositelka Nobelovy ceny Olga Tokarczuková. Jaké další světové autory kromě těch národních máš ráda a čteš je?
Z toho, co jsem v poslední době četla, na mě nejvíce zapůsobila kniha Bůh maličkostí autorky Arundhatí Royové. Jak je vidět, nejsem čtenářka, která drží krok s aktuální knižní produkcí, ale věřím, že dokážu ocenit literární umění. Vyprávět o lásce, obzvláště té popsané ze všemožných úhlů, není snadné. Přesto stále lze vyprávět stejné pravdy tak úchvatně, že na knihu musíte myslet celé měsíce. A když se vrátím k předchozí otázce – dala jsem knihu dceři jako učebnici feminismu.
# Jak se těšíš na nadcházející zářijový veletrh Svět knihy, kam tě pozvali? Kdy jsi Prahu navštívila naposledy?
Těším se o to víc, že Modrá kočka začíná v Praze. Na konci 14. století z Prahy vyráží mnich Jan Deterhus, aby pěšky došel až na Pomořansko. V divokém, neosídleném hvozdu nachází místo, které je dle něj vhodné pro postavení kláštera. Z nějakého důvodu svůj názor ale změní a takřka dokončený dřevěný kostel opustí, aby zahájil výstavbu jinde, u jezera, v jehož blízkosti se nacházejí dnešní Kartuzy. Ještě před napsáním knihy jsem si mnohokrát představovala toho středověkého průkopníka, který opouští světovou a bezpečnou Prahu a vydává se na cestu – bez map, do neznáma. Právě takové jsou přece cesty do nitra nás samých – a není důležité, zda v psychologickém, terapeutickém či duchovním smyslu. Potom se na stránkách Modré kočky objevují nájezdníci z Čech ještě jednou. A opět se jen tak mimochodem stávají symbolem – tentokrát znepokojivé, nebezpečné, revoluční síly, kterou nelze zastavit. V Praze jsem už samozřejmě byla, před lety. V Polsku je zažitá velmi romantická představa Prahy – je to trochu takové „must be“. Nepřichází v úvahu Prahu nenavštívit. Jako studentka vysoké školy jsem v ní strávila pár dní. Vzpomínám si jen, že město plně naplnilo má očekávání. A ta byla značná. J Dnes – o více než dvacet let později – pro mě Praha symbolizuje cestu, kterou zdolala má postava Jan Deterhus.
# Veronika Chaloupková, psáno pro #mojeargo 2021/9
15.9.2021
