Svědectví z čínského koncentráku
nakl. Rybka Publishers
Čínští komunisté mají jako všichni totalitní vládci svůj newspeak, takže jejich násilné věznění Ujgurů v táborech v Sin-ťiangu se oficiálně nazývá „pobyt ve Středisku pro profesní přeškolování“. Podle čínské vlády jde o „rekvalifikační zařízení“. Ano, my víme - i u nás řádila komunistická strana a měla na svoje mordy různé eufemismy. Své o tom ví Gülbahar Haitiwaji, která prošla peklem jednoho takového vzdělávacího místečka.
Předmluva (ukázka)
Gülbahar přežila deportaci. Vydržela stovky hodin výslechů, mučení, podvýživu, násilí policistů, vymývání mozku. Na základě jediné fotografie zachycující její dceru na manifestaci ujgurské diaspory v Paříži ji Čína odsoudila na sedm let do převýchovného tábora, a to po procesu, který trval sedm minut a konal se po roce vazby bez přítomnosti jediného soudce či obhájce. Byla tam tenkrát sama, seděla na lavici obžalovaných a proti ní tři policisté. Před procesem si po dlouhou dobu představovala, že bude popravena, a poté nabyla jistoty, že zemře v některém táboře v Sin-ťiangu. Byla přesvědčena, že nikdo, ani Francie, kde žila už deset let v exilu, ani její dcery a muž, Gülchumar, Gülnigar a Kerim, kteří tam žili jako političtí uprchlíci, jí nebude moci přijít na pomoc. Byla si jista, že z pasti, kterou jí Čína nastražila, se již nedostane.
Když se jí to nakonec přece jen podařilo a Gülbahar mi pak svůj příběh v Paříži dopodrobna vyprávěla, bylo vidět, že jí zmítají mučivé pochybnosti: má odhalit svou totožnost, nebo zůstat v anonymitě, aby chránila své blízké? Během našich rozhovorů to vypadalo, že z opatrnosti svou skutečnou identitu raději zamlčí. Gülbahar se narodila v ujgurské rodině usazené v Sin-ťiangu již po generace. Stejně jako ona i její předkové vyrostli v téhle zemi pouští a oáz bohaté na ropu, trpící celá staletí geopolitickými konflikty a nesváry. Země v minulosti prošla obdobími, kdy byla nezávislá, ale zažívala i dlouhá údobí cizí nadvlády. Nástup komunistů k moci vyvrcholil připojením Sin-ťiangu k Čínské lidové republice roku 1955 pod jménem „Ujgurská autonomní oblast Sin-ťiang“, což v čínštině znamená „nová hranice“.
Od té doby toto obrovité území (třikrát větší než Francie) čelí kolonizaci ze strany Chanů, většinového národa země. Jak se postupně budovaly rafinerie a čínské bagry rozšiřovaly města, která zaplavila rudá barva komunismu v podobě spousty lampionů, transparentů a vlajek, Ujguři zakoušeli a zakoušejí – napřed ve formě drobných vměšování, pak masivní diskriminace – osud, který lze dnes nazvat přímou genocidou.
Jednoho květnového dne roku 2006 se Gülbahar a její rodina, tváří v tvář bezvýchodnosti a ztrátě víry v budoucnost, rozhodly emigrovat do Francie. Protože Ujgurové praktikují sunnitský islám, protože jejich kultura má turkické, a nikoli čínské kořeny, a protože je Čína pohltila až relativně pozdě, určitá (menšinová) část národa požaduje nezávislost pod nebesky modrým praporem Východního Turkestánu. V roce 2009 vypukly v Urumči nepokoje, při nichž zahynulo několik stovek Ujgurů i Chanů, a region se stal dějištěm nevídaně násilných represí. Státní aparát zavedl přísný systém sledování a permanentní kontroly: policie je všudypřítomná, všude je spousta kamer pro obličejovou rekognici a od roku 2017 se zřizují převýchovné tábory. Techniky sledování jsou čím dál sofistikovanější.
Sin-ťiang, tato brána do Střední Asie, sdílející hranice s osmi zeměmi, se stal nejstřeženějším místem na zemi. Je jedním ze strategických článků „Nové hedvábné stezky“ – titánského projektu, který má do budoucna propojit Čínu a Evropu. To všechno spolu pochopitelně souvisí. Organizace Amnesty International a Human Rights Watch dnes odhadují, že do převýchovných táborů bylo deportováno přes milion Ujgurů. Pokud jde o Čínu, ta i nadále označuje tábory za „školy“, kde se vyučující snaží z myslí Ujgurů „vymýtit islámský terorismus“.
Gülbahar se o politiku své země nikdy moc nezajímala. Říká to bez nenávisti, s jistou hrdostí: když mluví o svém náboženství, mluví o islámu „míru“, o „umírněném“ islámu. Není tedy zastánkyně nezávislosti, ani „islámská teroristka“. Přesto i ji zavřeli do tábora. V tom tkví celé pokrytectví a zvrácenost čínského systému koncentračních táborů, jehož účelem není trestat ujgurskou extremistickou menšinu, ale zlikvidovat celý národ, včetně jeho příslušníků v zahraničním exilu, jako je Gülbahar.
Rozenn Morgat, spoluautor knihy
7.9.2021