Knižní předloha Země nomádů

nakl. Absynt

Vychází knižní předloha stejnojmenného filmu režisérky Chloe Zhao ověnčená Oscary za nejlepší film, režii a ženský herecký výkon Frances McDormand. Cestování za prací znamená pro mnoho stárnoucích Američanů jedinou možnost, jak neživořit na ulici. Novinářka Jessica Bruder nomády neromantizuje, obdivuje spíše jejich schopnost vydržet i ve svém věku těžkou fyzickou práci, přizpůsobit se, nestěžovat si. A uchovat si sny.

Jessica Bruder

Předmluva

Zatímco píšu tuto knihu, jsou roztroušeni po celé Americe…

V Draytonu v Severní Dakotě se bývalý taxikář ze San Franciska lopotí při sezónní sklizni cukrové řepy. Přestože je mu už sedmašedesát, pracuje od úsvitu do setmění a v teplotách klesajících pod bod mrazu vykládá řepu z přetížených kamionů. Přespává v dodávce, která je jeho domovem od té doby, co ho Uber vystrnadil z branže, takže si už nevydělal na nájem.

V Campbellsville v Kentucky, na noční směně ve skladu firmy Amazon bývalá stavbyvedoucí postrkuje rudl po nekonečné betonové podlaze a naskladňuje zboží do regálů. Pro šestašedesátiletou ženu je to otupující práce, při které má co dělat, aby každou položku správně načetla a nevysloužila si vyhazov. Ráno se vrací do svého skromného karavanu zaparkovaného ve smluvním autokempu Amazonu, kde jsou ubytovaní kočovní pracovníci jako ona.

V New Bernu v Severní Karolíně si žena, jejímž domovem je minikaravan, který by utáhla i cestovní motorka, dopřává azyl u kamarádky a přitom shání práci. Osmatřicetileté rodačce z Nebrasky se ani s akademickým titulem nedaří nikde uchytit, přestože jenom za poslední měsíc odpověděla na stovky pracovních inzerátů. O tom, že nabírají na sklizeň cukrové řepy, sice slyšela, ale trmácet se přes půlku Ameriky si nemůže dovolit. Do přívěsu se přestěhovala před pár lety, když přišla o místo v neziskovém sektoru. Po vypršení grantu, ze kterého byla placená, a se studentskou půjčkou na krku bylo nájemné nad její možnosti.

V San Marcos v Kalifornii, v obytném voze značky GMC z roku 1975 dvojice třicátníků provozuje dýňový stánek s pouťovými atrakcemi a malou zoologickou zahradou pro děti. To všechno na prázdném rozbahněném plácku postavili za pouhých pět dnů. Během pár týdnů přesedlají na prodej vánočních stromků.

V Colorado Springs v Coloradu se na návštěvě u příbuzných zotavuje dvaasedmdesátiletá nomádka, která si při úklidu tábořiště nešťastnou náhodou zlomila tři žebra.

***

Kočovníci, vandráci, tuláci a jiné neposedné duše tu byli odjakživa. Třetí milénium však přináší i úplně nový kočovný kmen. Na cestu vyrážejí i lidé, které by v životě nenapadlo, že se z nich stanou nomádi. Vzdávají se svých tradičních obydlí a vyměňují je za takzvané mobilie – za dodávky, ojeté obytné automobily, školní autobusy, kempovací vozy, cestovní přívěsy či obyčejné staré sedany. Ujíždějí od neřešitelných dilemat, před kterými stojí všichni ti, co ještě nedávno tvořili střední třídu. Musejí se například rozhodovat:

Mám raději utratit za jídlo, nebo za zubaře? Zaplatit hypotéku, nebo účet za elektřinu? Opravit auto, nebo koupit léky? Uhradit nájem, nebo studentskou půjčku? Teple se obléct, nebo natankovat, abych dojel do práce?

Řešení mnohým zprvu připadlo radikální.

Plat si zvýšit nemůžu, ale co škrtnout největší výdaj v rozpočtu? Co takhle vyměnit trvalé bydliště za život na kolech?

Pro někoho jsou to bezdomovci. Takovou nálepku však novodobí nomádi odmítají, protože mají střechu nad hlavou i dopravní prostředek. Nemají dům, ale mají domov.

Z dálky by si je jeden spletl s bezstarostnými penzisty, kteří tráví důchod v karavanu. Když si příležitostně něco dopřejí a zajdou si do kina nebo povečeří v restauraci, splynou s davem. Svým vzhledem ani způsobem myšlení nijak zásadně nevybočují z řad střední třídy. Špinavé prádlo perou ve veřejných prádelnách a pořizují si permanentky do fitcentra, aby se měli kde vysprchovat. Mnozí vyrazili na cestu v důsledku globální hospodářské krize, která je připravila o úspory. Aby měli plnou nádrž i plné břicho, pracují hodiny a hodiny v úmorných, fyzicky náročných zaměstnáních. V době stagnujících mezd a vzrůstajících výdajů na domácnost se zbavili neúnosných nájmů a hypoték a snaží se protloukat po svém. Přežívají Ameriku.

Ani jim – ostatně jako komukoli jinému – však pouhé přežití nestačí. Z prvotní zoufalé snahy o záchranu se stal symbol touhy po něčem větším. Vždyť nejen chlebem živ jest člověk. Tak jako se neobejdeme bez jídla a bez příbytku, je pro nás neméně důležitá i naděje.

A té bývá na cestě habaděj. Je to průvodní jev směřování vpřed. Pocit příležitostí velkých jako tahle země. Bytostné přesvědčení, že se naskytne něco lepšího, co na nás čeká hned za rohem: v dalším městě, na další štaci, při dalším náhodném setkání s neznámým člověkem.

Mnozí z těchto cizích lidí jsou ve skutečnosti sami nomády. A když se jich takových potká víc – na internetu, v práci, u rozdělaného ohně mimo civilizaci –, stanou se z nich soukmenovci. Pojí je vzájemné porozumění, příbuzenské pouto. Když se někomu rozbije dodávka, ostatní se složí na opravu. Je to nakažlivý pocit: Děje se tu něco velkého. Země se mění před očima, zastaralé struktury se drolí a v epicentru toho všeho jsou oni. Pod noční oblohou kolem ohně může leckdo postřehnout záblesk utopie.

Tohle všechno píšu na podzim. Brzy přijde zima. Na sezónních pracovištích se jako každoročně touto dobou začne propouštět. A nomádi si sbalí svých pět švestek a vrátí se tam, kde jsou skutečně doma – na cestu –, rozproudí se po celé zemi jako krev po těle. Vydají se hledat přátele a rodinu nebo jen místo, kde by se mohli ohřát. Někteří přejedou přes celý světadíl. Všichni však budou počítat míle, které se odvíjejí jako filmový pás Ameriky. Fastfoody a obchodní centra. Pole pokrytá sněhem. Prodejny automobilů, megakostely a non-stop restaurace. Jednotvárné pláně. Dobytčí farmy, odstavené továrny, rozparcelované pozemky a obchodní řetězce. Bílé vrcholky hor. Kolem ubíhá krajina, ze dne se stává noc, přichází únava. Ospalýma očima zahlédnou místo u cesty, kde mohou zastavit a načerpat síly. Na parkovišti před Walmartem. Na tiché předměstské ulici. Na odpočívadle pro kamiony, jejichž běžící motory předou jako ukolébavka. A pak, nad ránem – než si jich někdo všimne –, zpátky za volant a dál jedou za jedinou jistotou, kterou mají:

Svoboda v Americe se smrskla na bezplatné parkovací stání.

Přeložili Roman Jakubčík a Alena Sneling

 

7.9.2021