Městský indián se cítí doma ve stínu mrakodrapu
Františka Schormová
Městští indiáni se začalo říkat generaci, která se ve městě už narodila. Je to už dlouho, co jsme v pohybu, ale půdu si nosíme s sebou jako paměť. Městský indián patří městu a města patří zemi. Vše, co tu vzniká, vzniká ve vztahu k živému i neživému veškerenstvu země. Všechny naše vztahy. Víc v knize Tam tam Tommyho Orange a v doslovu Františky Schromové.
DOSLOV
Městský indián patří městu „Věci, které se nemění a nerostou, jsou mrtvé,“ říká léčitel Betonie hlavnímu hrdinovi knihy Obřad Tayovi, když mu líčí, jak byly indiánské rituály od začátku přizpůsobovány konkrétním podmínkám a situacím – jako třeba příchodu bělochů. Ostatně i lidé se mění. A jak ukazuje kniha Tam tam Tommyho Orangea, i když je tato změna vyvolána tragickými událostmi, přizpůsobit se novým skutečnostem je – jako zde v případě městských indiánů – přirozený a nutný proces: „Ve skutečnosti jsme ale to, co dělali naši předkové. Jak přežili.“
Tommy Orange je černovlasý a podsaditý, většinou chodí v mikině a kšiltovce a při rozhovorech mluví klidným, pokorným hlasem. Po otci je registrovaným členem Čejenských a arapažských kmenů. Vypráví, že na střední škole nečetl a jeho láska ke knihám vznikla až poté, co sehnal práci v knihkupectví. Myšlenky na vlastní knihu se ale začaly formovat v době, kdy, podobně jako několik jeho hrdinů, pracoval s indiánskou komunitou v Oaklandu. Konečný tvar kniha získala během studia tvůrčího psaní na Institute of American Indian Arts v Santa Fe v Novém Mexiku; tam Tommy Orange nyní i učí.
S rodinou žije v městečku Angels Camp, vyrostl ale právě ve dvě stě kilometrů vzdáleném Oaklandu, kde se z větší části odehrává děj jeho prvotiny. Toto půlmilionové město se pravidelně umisťuje vysoko na žebříčku nejnebezpečnějších měst ve Spojených státech. Přes zátoku se dívá na San Francisco a je jeho špinavějším a betonovějším dvojčetem. To není zrovna scenerie, ve které bychom si představili původní obyvatele Severní Ameriky. Ale jak píše Orange v manifestu uvozujícím román, „městský indián patří městu a města patří zemi.“ A právě příběhy těchto městských indiánů chybí, jak ostatně zaznívá z úst jednoho z Orangeových hrdinů, dokumentaristy Dena Oxendena: „V tuhle chvíli máme jen příběhy z rezervací a ty kecy v zastaralejch učebnicích dějepisu.“
Kniha Tam tam (v originále There There) představuje jeden z pokusů tento nedostatek překonat. Dozvídáme se příběhy dvanácti postav a propletené historie jejich rodin, kmenů, skupin. Jsou různě staří, zaměstnávají je jiné problémy, ke své indiánské identitě se vztahují různým způsobem. Všichni ale řeší otázku, co to znamená být indiánem na začátku 21. století, všichni bojují s nutností zachovávat tradice, ale zároveň neustrnout, posouvat se a rozvíjet (protože, máme-li si připomenout slova léčitele Betonieho, co se nemění, je mrtvé). V jejich rozhodování se odráží historie: zpravidla je to ale historie, kterou neznáme, historie vyprávěná původními obyvateli, jako skutečná historie Dne díkuvzdání či méně známé obsazení bývalé věznice Alcatraz mezi lety 1969 a 1979. Protože je většina postav spojená s kmenem Čejenů, jsou v knize připomínány události spjaté s tímto kmenem, jako masakr u Sand Creek v roce 1864, při kterém byla vyhlazena čejenská a arapažská vesnice. Dvě třetiny obětí tvořily ženy a děti. „Někteří z nás na příbězích o masakrech vyrostli,“ píše Orange.
Historie původních obyvatel Severní Ameriky je podobných událostí plná. Na minulost nelze zapomenout, člověk se jí ale nesmí nechat definovat. To připomínali již autoři takzvané Native American Renaissance, jak se označuje rozkvět tvorby indiánských autorů a také čtenářského zájmu o ni, jejichž počátek se datuje k vydání knihy N. Scotta Momadaye Dům z úsvitu (v originále 1968, česky 2001), za kterou dostal Pulitzerovu cenu. Česky vyšly též knihy dalších představitelů této renesance: výše citovaný Obřad Leslie Marmon Silkové (1997), Zima v krvi Jamese Welche (2018) či Čarování s láskou o něco mladší Louise Erdrichové (1994). Přeloženy byly i dvě knihy Shermana Alexieho Deset malých Indiánků (2005) a Kouřové signály (2009).
Právě Alexie se na dlouhou dobu stal reprezentativním indiánským autorem, v současné době jej (mimo jiné kvůli obviněním ze sexuálního obtěžování, která odhalují složitost a komplexnost mocenských vztahů, v rámci nichž původní obyvatelé mohou být nejen v pozici utlačovaných, ale i utlačujících) však nahradily nové, různorodější hlasy. Kromě knihy Tam tam vyvolala v posledních letech ohlas autobiografická kniha Terese Mailhotové, Orangeovy kolegyně z Institute of American Indian Arts, nazvaná Heart Berries: A Memoir (2018) či básnická sbírka This Wound is a World (2017) Billy-Raye Belcourta. Tam, kde dějiny původních obyvatel Ameriky zpravidla končí, začíná kniha The Heartbeat of Wounded Knee: Native America from 1890 to the Present (2019) Davida Treuera, která kombinuje reportáž s memoárovou literaturou a historiografií.
Potomci původních obyvatel se dávno věnují celé škále žánrů: za všechny uveďme třeba teenagerovský román Hearts Unbroken od Cynthie Leitich Smithové nebo městské fantasy Rebeccy Roanhorseové. Z českých překladů literatury původních obyvatel Severní Ameriky je záhodno zmínit také antologii současných povídek Vinnetou tady nebydlí (2003), kterou sestavili studenti a pedagogové Masarykovy univerzity. Kniha mimo jiné upozorňuje na to, že i přes tradiční zájem o indiánská témata není z literatury původních obyvatel severoamerického kontinentu tolik přístupno. Mohli bychom dodat, že tato čísla kontrastují s množstvím faktografických knih či románů o indiánech, ať už se jedná o knihy zahraničních či českých bílých autorů.
Nabízí se otázka, jestli skutečně stojíme o to, slyšet hlasy původních obyvatel – zda nejsme příliš spokojení s naší představou, kým původní obyvatelé Ameriky jsou a hlavně byli. Některé tváře této představy zkoumala kanadská fotografka Jen Osbornová, která mezi lety 2011 a 2015 cestovala po střední a východní Evropě a fotografovala nadšence do indiánské kultury. Sérii fotografií pojmenovala „Rudý západ“ podle označení rudý western, které se vžilo pro westernovou produkci ze sovětského bloku. Objížděla malá setkání zavedených středoevropských kmenů, letní tábory pro děti, powwow v tělocvičnách, aby zachytila celou škálu zájmu o původní severoamerickou kulturu. Zejména v německém prostředí se pro podobné praktiky vžil název hobbyismus.
Bělošské hraní si na indiány – označení, které by se některého českého, německého či maďarského indiána možná dotklo – má dlouhou tradici, a to i na americkém kontinentu. Na této hře je leccos neveselého: třeba to, že začala v době válek proti skutečným původním obyvatelům Severní Ameriky. Dalo by se namítnout, že v případě českých sympatií k americkým indiánům je situace jiná. Čeští nadšenci se na vyvražďování indiánů nepodíleli. Z paralely mezi osudem amerických indiánů a utlačovaným českým národem – kterou přinášeli už první čeští cestovatelé a která se v nové verzi opakovala za socialismu – by se naopak české sympatie k indiánům mohly zdát lichotivé.
Středoevropská pojetí indiánů ale doprovází nedostatek ohledů na původní kontexty či lidi, kteří tyto artefakty vytvořili a pro které není jejich identita ani převlek, ani zdroj zábavy. Sváteční čelenka určená jen významným členům určitého kmene tak může být omylem nošena každý den nebo spolu s oděvem kmene jiného. Zároveň je celá škála a bohatost původních kultur často redukována na zvyky několika známějších kmenů. Indiáni Velkých planin jako Siouxové, Komančové či právě Čejeni se tak v našem pojetí často stávají reprezentanty všech kmenů – a to je jich jen v USA oficiálně uznáno pět set sedmdesát čtyři. Používání posvátných předmětů indiánské kultury pro ozdobu či pobavení navíc posiluje představu o amerických indiánech jako o jakési dávné pohádce. Ze skutečných lidí a jejich dramatické historie dělá exotické objekty, redukuje je na kostýmy. Shea Vassarová, čerokézská spisovatelka a novinářka, píše: „Nejproblematičtější je všeobecné zjednodušení našich kultur a vymazávání, které je nevyhnutelné při hraní si na indiány: jako bychom byli něco mystického, jako čarodějové. Není to jako převléknout se za starověké Římany. Pořád jsme tady.“
Mytický lid z pohádky nás zbavuje zodpovědnosti vyrovnat se se skutečnými lidmi a jejich reálnými problémy: některé z nich, jako fetální alkoholový syndrom či nedostatečné politické zastoupení, jsou také tematizovány v Orangeově románu. Hrdinové knihy Tam tam znají „panorama budov v centru Oaklandu líp než všechna posvátná pohoří“ a „hukot dálnice líp než hukot řeky, kvílení vzdáleného vlaku líp než vytí vlka, pach benzínu, čerstvého betonu a spálené gumy líp než vůni jehličí nebo šalvěje.“ Možná neodpovídají naší představě o indiánství a indiánské tvorbě. Jak si ale jeden z hrdinů, Edwin Black, říká při poslechu hudby: Chyták, nebo dvojná vazba, chcete-li, spočívá v následujícím: pokud to nevychází z tradice, jak to může být původní? A pokud to v tradici uvízlo, jak to může být moderní?
Takže být blízko, ale zároveň dostatečně daleko tradici, aby to celé znělo rozpoznatelně indiánsky a přitom moderně, je svého druhu malý zázrak. Podobný zázrak se podařil s knihou Tam tam i autorovi samotnému. Na jeho román příznivě reagovaly komunity původních obyvatel, a zároveň je oceňována nejenom těmi, které reprezentuje. V USA kniha získala řadu cen (v roce 2019 byla mimo jiné jedním ze tří děl, které se dostaly do nejužšího výběru Pulitzerovy ceny), a zaujala i bývalého amerického prezidenta Baracka Obamu, který ji zařadil na seznam knih, jež se mu za rok 2018 nejvíce líbily. I českému čtenáři obohatí kniha Tommyho Orangea slovník o městské indiány a zároveň nás nutí reflektovat existující obrazy a reprezentace. Překlad jeho knihy (v nápaditém a citlivém provedení Alžběty Ambrožové) nechává promlouvat hlasy původních obyvatel Ameriky i zde – a nabízí šanci poslouchat, co říkají.
Františka Schormová
24.8.2021
