Když ty se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře...
nakl. Alpha book
Cítíme se být přitahováni samotou, abychom si mohli užít tolik nedostatkového ticha. Potřebujeme však také čelit nejistotám každodenního života. Střídání kontemplativní modlitby a vnější činnosti se postupně spojuje a posouvá nás do kontemplativního rozměru evangelia, což je nový a proměněný stav vědomí. Co k tomu říká křesťanská modlitební praxe 20. století popisuje ve své knize Otevřená mysl, otevřené srdce americký cisterciácký řeholník Thomas Keating (1923 - 2018).
Předmluva
Nové vydání knihy Otevřená mysl, otevřené srdce k 20. výročí publikování v roce 1986 nabízí příležitost doplnit části knihy na základě zkušeností, které jsme během těchto dvaceti let získali. Zvlášť chci poděkovat Otci Carlu Aricovi za velkou pomoc při redigování nového vydání. Část I předkládá metodu centering prayer, tj. modlitby souhlasu,* a její bezprostřední pojmové pozadí. Část II nabízí duchovní, historickou a teologickou reflexi, navrženou tak, aby poskytla širší kontext pro tuto metodu. Nejčastější otázky věřících, kteří praktikují modlitbu souhlasu, jsou v celé knize vytištěné kurzívou. S ohledem na lepší srozumitelnost jsme se rozhodli vyhradit pojem modlitba souhlasu pro specifickou metodu k probuzení daru kontemplace a výrazem kontemplativní modlitba označujeme úplné rozvinutí této modlitby pod přímou inspirací Ducha svatého.
Základním účelem modlitby souhlasu a Contemplative Outreach, tj. duchovní sítě, která ji podporuje, je přinést poznání a zkušenost Boží lásky do společného vědomí lidské rodiny. Kontemplativní modlitba je proces vnitřní transformace, proměny započaté Bohem a vedoucí, pokud souhlasíme, k božskému sjednocení. V tomto procesu se mění způsob vnímání reality. Dochází k restrukturaci vědomí, která dá věřícímu schopnost vnímat souvislosti, vztahovat se ke každodennímu životu a reagovat na něj se zvýšenou citlivostí k Boží přítomnosti ve všem, skrze všechno a za vším, co se děje.
Podle křesťanské tradice je kontemplace čistým darem Boha. Ačkoli mluvíme o kontemplaci jako o čistém daru, je potřeba jemněji rozlišovat, aby kontemplace nevypadala jako něco, čeho mohou dosáhnout pouze řeholníci, poustevníci nebo skuteční asketové. Ve skutečnosti je kontemplace základní složkou lidské přirozenosti, a proto je přístupná každé lidské bytosti. Je nám dostupná, pokud opustíme představy o sobě samých, obrátíme vůli k Bohu a spočineme v Božím přebývání, které je v nás již přítomno a čeká, až se nám bude moci odhalit. Pravidelná období ticha a samoty nám umožní souhlasit s Boží přítomností ve všech momentech našeho bdělého života, a tím zmenší vliv nepravého já („starého člověka“ u svatého Pavla), které zpomaluje proměňující proces milosti.
Nepravé já je zidealizovaná představa o nás samých, která se vyvíjí od raného dětství, aby zvládala emocionální trauma způsobené frustrací našich instinktivních potřeb přežití/bezpečí, náklonnosti/ úcty a moci/ovládání. Nepravé já hledá štěstí skrze identifikaci s určitou skupinou, u níž najde přijetí, a tak si buduje pocit vlastní hodnoty. Na sociální úrovni to vede k násilí, válce a nespravedlnosti ze strany institucí. Modlitba souhlasu je hnutí Boží lásky, jejímž cílem je obnovení křesťanské kontemplativní tradice. Sestává ze souhlasu s voláním Ducha svatého a z následného souhlasu s Boží přítomností a působením v nás. Je založena na formátu niterné modlitby, kterou Ježíš předkládá v Matoušově evangeliu (6, 6). Když ty se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí. Všimněte si v tomto textu kaskádovitého pohybu do stále hlubšího ticha:
1. Opuštění vnějšího hluku, prostředí, ve kterém se nacházíme, a momentálních starostí tím, že vstoupíme do svého vnitřního pokojíku, duchovní úrovně svého bytí, úrovně intuice a duchovní vůle.
2. Zavření dveří znamená ukončit a vypnout vnitřní rozhovor, který se sebou vedeme po celý den tím, jak posuzujeme a hodnotíme lidi i události, které vstupují do našeho života a opouštějí ho, a jak na ně reagujeme.
3. Modlitba ve skrytosti k Otci, který k nám promlouvá zpoza zvuku slov.
Metoda modlitby souhlasu odpovídá na toto pozvání:
1. Souhlasem s Boží přítomností a působením v nás.
2. Úplným podřízením své vůle Bohu.
3. Navázáním vztahu s Bohem, který přebývá ve skrytosti, což je ticho vlastního já. Bůh ve vnitřním tichu přináší životu „nové stvoření“, nové ty.
S pohledem na svět, který Kristus sdílí v hlubokém tichu, se Jeho pohled na věci stává důležitější než pohled náš. Potom nás Bůh žádá, abychom tento nový život žili v podmínkách každodenního života navzdory zmatku, odporu a starostem všeho druhu. Tyto věci nás zdánlivě pronásledují, protože se cítíme být přitahováni samotou, abychom si ticha mohli užít. Potřebujeme však čelit nejistotám každodenního života. Střídání kontemplativní modlitby a vnější činnosti se postupně spojuje a posouvá nás do kontemplativního rozměru evangelia, což je nový a proměněný stav vědomí. Kontemplativní rozměr evangelia se projevuje stále hlubším a hlubším spojením s žijícím Kristem a opravdovou starostí o druhé, která pramení z tohoto vztahu.
Odhaluje hlubší smysl tajemství Krista a živého Božího slova v Písmu. Modlitbou souhlasu se v současnosti označuje praxe, na niž poukazuje Ježíš v Kázání na hoře Blahoslavenství jako na „modlitbu ve skrytosti“. Postupem času byla tato modlitba nazývána „čistá modlitba“, „modlitba víry“, „modlitba srdce“ a „modlitba prostoty“.
Ježíšovo učení má kořeny ve Starém zákoně. Například Eliášova zkušenost Boha na hoře Oreb jako „naprosté ticho“; sloup oblaku za dne a sloup ohně za noci, kterým Jahve vedl čtyřicet let svůj lid pouští; oblak v Chrámu zbudovaného Šalomounem v době jeho posvěcení; a nabádání v žalmu 46, 11, kde čteme, „Buďte v tichu a vězte, že Já jsem Bůh“*. V Novém zákoně slyšíme o zastínění Marie v okamžiku Vtělení; o oblaku, který zastínil učedníky na hoře Proměnění; o tichu Marie z Betánie u nohou Ježíše v domě Marie, Marty a Lazara; o temnotě, která pokryla zemi během ukřižování. Křesťanská tradice a obzvlášť pouštní otcové a matky čtvrtého století interpretovali tento Ježíšův výrok jako odkaz na posun z obyčejného psychologického vědomí k vnitřnímu tichu duchovní úrovně našeho bytí a ještě dál, do tajemného sjednocení s Božím přebýváním. Na předávání této tradice měli podíl hesychasté východní ortodoxní tradice a zvláště syrský mnich ze šestého století, známý jako Pseudo-Dionysios; dále Mistr Eckhart, John Ruysbroeck a porýnští mystici ve středověku; anonymní autor Oblaku nevědění ze 14. století; pozdější karmelitánská tradice, zvláště Terezie z Ávily, Jan od Kříže, Terezie z Lisieux, Alžběta od Trojice; a ve dvacátém století Thomas Merton.
Tato tradice vešla ve známost coby apofatická kontemplace. Nestojí v opozici k takzvané katafatické kontemplaci, která vychází z cvičení našich racionálních schopností, abychom měli přístup k Božímu sjednocení. Obě metody kontemplace se vzájemně doplňují. Katafatická kontemplace je obvykle nezbytná jako příprava pro apofatickou zkušenost, která jde za hranice cvičení lidských schopností, abychom spočinuli v Bohu. Symboly a představy, které se učíme při katafatické kontemplaci, potřebujeme k tomu, abychom mohli tuto zkušenost sami pochopit, anebo ji sdílet s ostatními. Příkladem tohoto vzájemného doplňování je odpočinek starozákonního sabatu. K takovému odpočinku pozval Ježíš své učedníky, když řekl: „…a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším.“ (Matouš 11,29).
Výraz spočinutí v Bohu použil v šestém století Řehoř Veliký, aby popsal kontemplativní modlitbu tak, jak jí porozuměl. Křesťanská tradice má skvělý návod pro začátek duchovní cesty, zakotvený zvláště v letité praxi tzv. lectio divina, po stovky let praktikované benediktinskými mnichy a jeptiškami. Lectio divina měla tři stadia nebo momenty vzájemně propojené tak, aby člověk mohl přecházet z jednoho do druhého podle své vůle nebo na základě inspirace Duchem svatým.
1. Zbožné čtení Starého a Nového zákona vedlo k rozjímání nad textem a obzvláště nad tajemstvím Krista.
2. Rozjímání nad textem vedlo k odpovědi provázené skutky víry, naděje a lásky, a také vděčností a sebevzdáním.
3. Tato odpověď vedla ke spočinutí v Bohu, které překračovalo myšlení nebo konkrétní skutky vůle tím, jak se proces zjednodušoval.
Modlitba souhlasu aktivuje první dvě doporučení Ježíšova výroku z Matoušova evangelia (6, 6) tím, že za sebou nechává vnější zájmy a přerušuje, tedy aspoň v úmyslu, i vnitřní dialog, který obvykle doprovází běžné psychologické vědomí. Třetí Ježíšovo doporučení – „modli se ve skrytosti“ – směřuje k praxi, která později v křesťanské tradici proslula jako kontemplativní modlitba. I když nadále existují i jiné oprávněné interpretace slova kontemplace, pozdější duchovní autoři obecně přijali jako definitivní význam, který Jan od Kříže popisuje jako „vlitou kontemplaci“.
Tři tradiční stadia křesťanské spirituality se nazývají cesta očistná, osvěcující a sjednocující. Očistná a sjednocující cesta jsou ve spisech křesťanských mystiků dobře popsány, avšak postup od jedné k druhé není dost jasný a nepopisuje vždy adekvátně fyzické, psychologické a duchovní překážky, které proces zpomalují, obzvláště naši nevědomou motivaci. Z modlitby souhlasu vyplývá závazek k dosažení vnitřní proměny. Navrhuje praktickou metodu, jak vstoupit do „vnitřního pokojíku“ jednak úmyslným opuštěním vnějších záležitostí, což symbolizují zavřené oči, a zároveň souhlasem s přítomností a působením Boha v našem nitru. Následně si tiše uvedeme svatý symbol, jako je slovo z Písma, vnitřní pohled k Bohu přebývajícímu v nás, nebo si všimneme vlastního dechu jako symbolu Ducha svatého.
Svatý symbol nám pomůže k tomu, abychom si udrželi úmysl souhlasit s Boží přítomností a jejím působením v nás. Tím, jak se tento postoj pozorné vnímavosti pravidelným praktikováním upevňuje, jsme postupně Duchem svatým připravováni k modlitbě, k navázání vztahu k Otci ve skrytosti. Tento vnitřní proces interpretovali ve čtvrtém století pouštní otcové a matky (stejně tak jako pozdější apofatická tradice) jako pouštění všech osobních záležitostí, očekávání a touhy po Boží útěše, psychologickém průlomu a sebereflexí jakéhokoli druhu.
Modlitba souhlasu se skládá z prvních dvou fází, které vedou k „modlitbě ve skrytosti“. Další fáze spočívá v navázání vztahu s Bohem mimo myšlenky, pocity a konkrétní skutky. Během modlitby souhlasu vyvíjíme pouze jedinou iniciativu, a sice vědomě souhlasíme s přítomností a působením Boha v nás. Kdykoli si všimneme, že se zabýváme nějakou myšlenkou, pocitem, nebo tělesným vjemem, vracíme se jemně ke svatému symbolu. Od učitelů evangelia se stále více očekává, že budou mluvit z osobní zkušenosti s kontemplativní modlitbou. To by platilo, pokud by se při formaci kněží a duchovních kladl stejný důraz na praxi kontemplativní modlitby jako na akademické vzdělání. Dokud se však duchovní vedení v křesťanských kruzích nestane realitou, budou mnozí i nadále hledat duchovní zkušenosti, které nenacházejí ve své místní církvi nebo v křesťanských institucích, u jiných náboženských tradic.
Pokud by se podařilo obnovit a rozšířit praxi kontemplativního rozměru evangelia, která spojuje křesťany na hlubší úrovni, mohlo by skutečně dojít i ke sjednocení křesťanských církví. Dialog s ostatními světovými náboženstvími by získal pevné základy v duchovní zkušenosti křesťanské komunity, a světová náboženství by vydala jasnější svědectví o hodnotách, jež jsou jim všem společné.
Thomas Keating
