Byl jeden sklář a ten měl tři dcery...

nakl. Cosmopolis

Tři dcery skláře a jejich cesta proti proudu předsudků sklářského řemesla i mužského světa. Nejstarší Johanna se vydala do města, kde se stala asistentkou jednoho z obchodníků, prodávajícího sklo do celého světa. Ruth se rozhodla získat bohatého manžela a nejmladší Marii natolik uchvátilo jiskřivé kouzlo skla, že porušila pravidla a tajně usedla ke kahanu svého otce.

Ukázka:

Následující hodiny byly přinejmenším stejně trýznivé jako celý den na pražícím slunci. Čím déle byla Ruth sama se sebou o samotě, tím větší strach měla ze své kuráže.

Bylo asi tak kolem osmé večer, když uslyšela hlasy z hotelové chodby. Divoce se jí rozbušilo srdce. Co když ji bude považovat za lupičku? Kde má stát, až ten muž vstoupí? U okna? Přímo za dveřmi? Vedle stolu, na který předtím prostřela bílý ubrus a vystavila na něm Mariiny koule? Hlasy se blížily, a tak se rozhodla pro poslední možnost. Panebože, hlavně ať mě hned nevyhodí, úpěnlivě žadonila v duchu.

V zámku zarachotil klíč.

Prosím, Bože, pomoz mi…

Dveře se otevřely. Vstoupil muž a zůstal stát jako opařený. Byl očividně překvapený – a také rozčilený.

„What the heck are you doing in my room?“

Na to Ruth nepotřebovala překladatele.

„Já… přicházím z Lauschy, já…“

Panebože, ať rozumí německy, vyslala Ruth, která se jinak téměř nemodlila, druhou naléhavou modlitbu k nebesům. Bezradně zamávala rukou ve vzduchu a namáhavě polkla.

„Chtěla bych vám něco ukázat.“ Ukázala na stůl a snažila se o úsměv. „Vánoční koule.“

Woolworth na ni hleděl nechápavě a nepřívětivě.

Sevřela rukama opěradlo židle, jako by chtěla zabránit tomu, že Woolworth vyhodí nezvanou návštěvnici vysokým obloukem na chodbu.

Do pokoje vešel druhý muž.

Ruth na něho pohlédla koutkem oka a zcela ji to vyvedlo z míry. Tak dobře vypadajícího muže, jako byl Woolworthův asistent, ještě nikdy neviděla!

Oba spolu prohodili pár slov a pak přistoupili ke stolu.

V následujícím okamžiku držel věhlasný Mister Woolworth v ruce kouli posetou ledovými krystaly. Ačkoli v pokoji už bylo přítmí, koule zachycovala skrovné světlo a mnohonásobně ho odrážela nazpět. Znovu se otočil ke svému průvodci a vyměnili si pár slov v angličtině. Sáhl po druhé kouli, pak po třetí. Když něco řekl, znělo to, jako kdyby spolkl horký brambor.

Ruth sice nerozuměla jedinému slovu, ale cítila mužův zájem. Přestala křečovitě svírat opěradlo židle. Právě když se odvážila podruhé podívat na elegantního asistenta, otočil se k ní. Jejich pohledy se setkaly nad světelnými odrazy z Mariiných koulí.

„Jak jste se pro všechno na světě dostala do tohoto pokoje?“ zeptal se bezchybnou němčinou. „A co tady pohledáváte?“

Ruth cítila, jak jí zrudly tváře. „Vaši první otázku bych ráda nechala bez odpovědi, protože bych tím někomu způsobila mrzutosti.“ Zvedla omluvně ruce a pokusila se o úsměv.

„Ale zato vám ráda povím, co tu pohledávám. Přišla jsem z Lauschy, abych vám nabídla ke koupi tyto ozdoby na vánoční stromek.“ Ruth si z obličeje odfoukla neposlušnou kadeř vlasů.

Muž sice svraštil čelo, ale zdálo se, že je s její odpovědí spokojený. Znovu si s Woolworthem vyměnil pár vět.

Panebože, děkuji!

Woolworth se asistenta na něco zeptal a ukázal přitom na Ruth. Nepřetržitě bral do rukou další a další koule, některou ukázal asistentovi, jinou podržel ve slábnoucím světle.

Ruth se neodvážila znovu podívat na druhého muže. Zato využila příznivý okamžik k tomu, aby si zevrubně prohlédla Woolworthe. Ne, nemohla sdílet fotografův názor. Woolworth totiž jen na první pohled vypadal jako úplně normální starší pán. Nebylo to jeho oblečení nebo účes, co ho odlišovalo od jiných mužů, ale to, jak se choval a pohyboval, velmi energicky a činorodě. A pohledem nikdy neulpěl na něčem déle než kratičký okamžik. Měla pocit, jako by očima obsáhl celý pokoj. Vypadalo to, že tomu muži neunikne ani sebemenší maličkost.

V propocených šatech a trochu rozcuchaná se cítila stále více nesvá. Nenápadně se pokusila trochu uvolnit potem slepené vlasy. Její pohled nechtěně znovu zabloudil k Woolworthovu průvodci, když se k ní Woolworth s postříbřeným skleněným ořechem v ruce obrátil. Se svraštělým čelem ji oslovil anglicky.

„Mister Woolworth by rád věděl, proč vás nezastupuje některý z místních zprostředkovatelů,“ přeložil mladší muž. „Přece jen není obvyklé, že se prodávající vplíží do hotelového pokoje.“ Kolem rtů mu pohrával pobavený úsměv.

„No to se má tak…“ Kousla se do rtů. Najednou byla všechna předem připravená vysvětlení tatam. Nezbývalo jí nic jiného než říct pravdu.

„Jsme tři sestry. Johanna, Marie a já. Tedy, já se jmenuji Ruth,“ dodala.

„Naši rodiče jsou mrtví a my se musíme starat samy o sebe. Proto Marie – to je ta nejmladší,“ Ruth musela polknout, protože najednou měla v ústech moc slin, „vyfoukala tyhle koule. Ona je velmi nadaná. Ale není obvyklé, aby si dívky nebo ženy sedly ke sklářským kahanům. Tedy to je pracoviště, kde…“

„Já už vím, jak vypadá sklářský kahan,“ přerušil ji s úsměvem Woolworthův asistent.

Ruth cítila, že jí znovu zrudly tváře. Dělá si z ní snad legraci?

„Žena se dosud nikdy neodvážila foukat sklo. V Lausche to dělají jen muži. A Marie!“ dodala vzdorovitě. „Ale žádný nákupčí naše skleněné zboží nechce.“ Pokrčila rameny. „Sklo je mužská záležitost!“

Asistent překládal a Ruth zadržela dech. Co na to Woolworth řekne? To, že se mu koule líbí, se nedalo dost dobře přehlédnout. Bude mít stejné předsudky proti sklářkám jako většina mužů?

Z úzkostlivých úvah ji vytrhl hlasitý smích.

 

překlad Rudolf Řežábek

10.8.2021