Rozšířená poetika Gerharda Rühma
Pavel Novotný
Texty Gerharda Rühma (1930) vycházejí z jazykově reflexivních směrů, jako je konkrétní poezie nebo dadaismus, v období Wiener Gruppe jsou patrné též vlivy surrealismu nebo černé romantiky. Rühm dodnes dokáže provokovat: mj. důmyslně pracuje s pornografickými motivy, střílí si z křesťanství, často vzývá estetiku ošklivosti, vulgarismu či banality. Víc o výběru z autorovy tvorby v ukázce z doslovu překladatele Pavla Novotného.
Rozšířená poetika Gerharda Rühma
Gerhard Rühm (1930) patří k nejvýznamnějším autorům evropské literární neoavantgardy. Kořeny jeho tvorby sahají do konce čtyřicátých a především počátku padesátých let, kdy se formovala legendární Wiener Gruppe (Achleitner, Artmann, Bayer, Rühm, Wiener), která svébytným způsobem navázala na dadaismus, inspirovala se Wittgensteinovou jazykovou flozofí, ale třeba také černou romantikou, triviální literaturou nebo i vídeňskou lidovou fraškou.
Wiener Gruppe už ve svých počátcích radikálně smetla ze stolu tradiční pojetí slova jako niterné substance, kladla důraz na samotný materiál, a stála tak u zrodu poválečného literárního konkretismu. Rühm do skupiny vnesl mj. hudební živel, a to ne ledajaký: do hloubky se zabýval dvanáctitónovou hudbou čili dodekafonií, studoval též hudbu orientální, vše přitom chápal v úzkém sepětí s jazykem i obrazem. Po rozpadu skupiny v roce 1964 své dílo nadále prohluboval, měl blízko k akcionistům a hnutí Fluxus, byl jedním z hlavních tvůrců tzv. Nové rozhlasové hry (Neues Hörspiel), fónické poezie, též konceptuálního a intermediálního umění.
Vedle Rühmovy vlastní umělecké činnosti je namístě připomenout i jeho činnost editorskou a flologickou: intenzivně se zabýval barokní poezií (Klaj, Harsdörrfer, v. Birken), expresionisty a dadaisty, mj. Augustem Strammen či Walterem Sernerem, zveřejnil řadu teoretických statí k literárnímu experimentu, vydal též sebrané dílo svého literárního souputníka Konrada Bayera. Už se svými tvůrčími kolegy z Wiener Gruppe se Rühm pohyboval v nebývalém žánrovém i mediálním rozpětí, zároveň ovšem od počátku jevil sklony k výrazové úspornosti až minimalismu. V jednom z rozhovorů uvedl, že právě minimalismus, maximální redukce, je cestou, jak vzdorovat všeobecnému informačnímu balastu a jak zacílit na to podstatné. Redukce je u Rühma zároveň spojena s těmi nejvyššími poetickými nároky, s maximálním časoprostorovým i žánrovým rozpětím.
Termín „rozšířená poetika“, který autor v souvislosti se svou tvorbou užívá, je třeba chápat v rozličných dimenzích, mimo jiné i ve vztahu k žánrové bohatosti jeho díla: jeho básně zahrnují jak klasické veršové útvary (třeba jako variace na Heina, Goetha či lidové písně), tak i básnické montáže a koláže, číselně rytmické, permutační či hláskové básně, textové plastiky a objekty, konceptuální texty i vizuální poezii. Jeho dramatické práce se pohybují mezi více či méně rozsáhlými dialogicky pojatými scénami až po čirou autorskou performanci (např. teleklavír), akci či absurdní dramatickou koncepci (viz příkladně lunární divadlo); jeho auditivní, resp. rozhlasové kompozice oscilují mezi jazykovými a čistě zvukovými či hudebními útvary, mezi artikulací a fónickou syntetikou.
Takto bychom mohli vyjmenovávat a třídit ještě dlouho – odkažme v tomto směru na autorovy sebrané spisy, které čítají na tučných svazků. Při veškeré autorově mnohostrannosti se jednotlivé mediální oblasti navzájem setkávají a prolínají, promlouvají ve svých hraničních oblastech: slovo se u Rühma přirozeně stává hudbou i obrazem, zvukem, čarou či třeba šmouhou, hudba oproti tomu dokáže promlouvat i být viděna. Jestliže se v souvislosti s avantgardními směry často mluví o absolutní poezii či totálním umění (viz linii od romantiků přes Mallarmého, Morgensterna, Teigeho, pozdního Gottfrieda Benna třeba až po Bena Vautiera či Franze Mona), pak dovádí Rühm myšlenku umělecké totality k dokonalosti. Není to jen tím, že média, s nimiž pracuje, využívá v duchu konkretismu produktivně, tedy jako důležitou součást umělecké výpovědi. Umělecká totalita u něj totiž často promlouvá v časoprostorových konstelacích, které mají až univerzalistický charakter: v minimalistické, krystalicky čisté podobě se tak děje ve zvukové hře Kleine Geschichte der Zivilisation (Malé dějiny civilizace), která konfrontuje jemnou harmonii klavírní skladby s brutálními civilizačními ruchy a vytváří tak proces vzniku a zániku lidské civilizace. Tato hra je přitom pouze jedním z mnoha příkladů, kdy autor buduje opravdový kosmos.
V rámci jeho díla najdeme řadu textových, performativních či obrazových kompozic, které mají tendenci k až vesmírné všeobsáhlosti, jež je ovšem zároveň pojímána do uzavřené říše jazyka: v tomto smylu lze zmínit například radikální utopický román textall (textový vesmír), který strukturně využívá japonské abecedy, případně textovou/zvukovou kompozici abhandlungen über das weltall (pojednání o vesmíru), která do práce s textem, resp. s jeho hláskovým inventářem, promítá kosmický zákon entropie. Kosmos může být třeba i zcela skromný, viz například báseň dav, která pracuje s rejstříkem různých osobních zájmen a vytváří tak jazykový obraz civilizační hemživé kombinatoriky, případně drobná próza zoufalá situace, kdy se text jako voda postupně hromadí a vyplňuje prázdné místo stránky.
Při veškerých sklonech k všeobsáhlosti, k univerzalismu se Rühm zároveň dotýká i těch nejjemnějších stavebních elementů: pouhé hlásky a její barvy, číslice a jejího rytmu. Cit pro nejdrobnější element se projevuje také v jeho zacházení s fenoménem času, s napětím mezi věčností či nekonečností a tím nejmenším časovým zlomkem. Autor takto mnohdy cílí na lokalizované a zachycené „teď “: viz například žulový kvádr s nápisem uvnitř spěchá muž, případně jeho haiku s názvem 24. 5. 1977, 18 h, zachycující prchavý okamžik v pravém smyslu slova: „ještě teď se chvěje větev / vyděšeného ptáka / jenž právě uletěl“, píše Rühm. Napětí mezi všeobsáhlostí a jednotlivým okamžikem, mezi bylo, je a bude, se modelově projevuje v drobném performativním návodu vzpomínkový kus, ještě jasněji pak v artikulační básni dějiny – ta představuje gradující zacílení na aktuální moment, který se ovšem okamžitě po vyslovení stává minulostí, a to v nekonečném časoprostoru ubíhajících miliard let.
.........................
Pavel Novotný
5.8.2021
