Nietzsche pozdní, ale svěží
Josef Rauvolf
Přestože máme od Friedricha Nietzscheho přeloženo vskutku téměř maximum, stále je co vydávat – posledním příspěvkem je dvousvazkové vydání Pozdní pozůstalost, zachycující Nietzscheho texty z let 1885 až 1889.
Dílo je to opravdu imposantní, na více než tisíci stranách se nám odhaluje Nietzsche v plné práci, svazky totiž obsahují jak kompaktnější texty, tak aforismy a náčrty plánovaných děl, textů, někdy i jen tak nahozené myšlenky, zjevně určené k pozdějšímu promýšlení. V Nietzscheho pozdní pozůstalosti se také nacházejí fragmenty, z nichž později jeho sestra sestavila knihu Vůle k moci. Bohužel si však počínala značně svévolně, nedržela se bratrových poznámek ohledně zamýšleného svazku, vybírala pouze to, co se jí hodilo do "jejího" obrazu, někdy dokonce texty i pozměňovala. Zkrátka, to, co celá léta vycházelo jako Vůle k moci, vůbec nebyla Nietzschova kniha, byť v ní byla – některá – jeho slova.
Překladatelka Věra Koubová proto se svým manželem, velkým znalcem Nietzscheho, vydání, které průběžně uvádí texty tak, jak vznikaly, doplnili konkordancí. Můžeme si tak číst onu slavnou kompilaci, můžeme ale také číst Nietzscheho záznamy chronologicky. Chceme-li, můžeme tedy přijmout pozvání do Nietzscheho dílny a dívat se mu takříkajíc pod prsty, což není vždy možné.
A jaké jsou to záznamy? Nepřekvapí, napíšeme-li, že vždy břitké, autor skutečně nikoho nešetřil, ani sám sebe. Zvláště pak má ale spadeno na křesťanství jako takové, na církev, na Nový zákon, do těch se trefuje skutečně vytrvale. V žaludku mu ale také leží malost německých poměrů, nacionalismus, xenofobie. Provinčnost domácích filosofů, však si také zapsal, a je to zápis z těch mírnějších: " – člověk musí zažít něco horšího, něco hlubšího než páni pesimisti dneška, tyhle hubené opice, jimž se nepřihodí nic zlého ani hlubokého – aby bylo přípustné mít k jejich pesimismu úctu." A samozřejmě zde nalezneme úvahy filosofické. A také se nad nimi zamyslet, po svém – protože jak si sám Nietzsche zapsal, "Týž text dovoluje nespočet výkladů: neexistuje žádný ‘správný’ výklad."
Varuje nás ale před snadnými cestami, před neupřímností a duševním švindlem, protože " v nejčistším prameni stačí jediná kapka špíny – " A také: "Bůh je vyvrácen, ďábel nikoli. Pro pronikavé a nedůvěřivé oči, které dokážou nahlédnout dost hluboko do skrytých souvislostí, není podívaná na dění světa svědectvím ani o pravdivosti, ani o otcovské péči či svrchované rozumnosti; není ničím vznešeným ani čistým či upřímným."
Nietzsche, který ve svých zápiscích uvádí jako jeden z možných titulů příští knihy Pokoušitel, vše přitom domýšlí skutečně do důsledků, není tedy divu, že si na podzim 1885 zapsal: "Vlastně bych měl mít kolem sebe kruh hlubokých a citlivých lidí, kteří by mě trochu chránili přede mnou samým a také by mě dokázali rozradostnit: vždyť někdo, kdo myslí takové věci, jaké musím myslet já, se stále nachází v těsné blízkosti nebezpečí, že sám sebe zničí."
K tomu naštěstí – ještě – nedošlo, Nietzschemu to ještě myslelo jako nikomu druhému, to samé, včetně položení se do textu, vyžadoval po svém okolí. Jak známo, na své čtenáře kladl vždy značné nároky, například o svém Zarathustrovi zpětně napsal: "V tomto díle musí člověka každé slovo jednou zabolet a zranit, jednou ho zase hluboce nadchnout: – čemu člověk nerozuměl takto, tomu nerozuměl vůbec."
Josef Rauvolf
3.8.2021
