Bývalé sídlo dalajlamy obsadila skupinka zfanatizovaných členů rudých gard...
nakl. Argo
Ničí všechno, co se vzpírá novému řádu, všechno, co už po staletí ztělesňuje Tibet. Kláštery, umělecká díla, archivy, thangky, posvátné knihy… A ještě víc chtějí pokořit tibetské myslitele, mnichy a umělce...
Ukázka z úvodu knihy:
Toho březnového rána roku 1968 po celonočním dešti ještě mrholilo. Vzduch studil. Klid liduprázdného zadního nádvoří Potály, kde rudí gardisté, kteří palác obsadili, zřídili v bývalých dalajlamových stájích vězení, náhle narušilo vrzání náprav a křupání drobného štěrku pod koly vozíku naloženého dřevěnými vědry. Rotace paprsků rozehrávala stínohru na postavě starce mezi tažnými tyčemi. Z úst mu unikaly slabé obláčky páry. Starce uvěznili, i když ho nikdo ani nezatkl, ani řádně neodsoudil – policii i justici ochromilo nepokojné období kulturní revoluce.
Zavřeli ho po politickém mítinku, v jehož průběhu mu mladí revolucionáři zavázali oči, odvlekli ho na improvizované pódium postavené na velkém prostranství před Potálou, a tam ho donutili, aby si klekl. Když mu z očí strhli pásku, třeskl mu v mozku dvojitý výbuch, zrakový a sluchový: nenadálý záblesk oslepujícího světla a ohlušující hřmění nenávistně řvoucího davu, náhle se vynořivšího zdánlivě z nicoty, nad nímž se třepetalo moře vlajek, cedulí a transparentů s tajuplnými čínskými a tibetskými hesly.
Od té doby byl uvězněný v bývalých palácových stájích. Ironie osudu, kdysi patřil k privilegovaným mužům z dalajlamova okolí a jako takový měl koně z těchto stájí k dispozici. V době, kdy se svým učitelem, lamou Ňungnäm, maloval fresky v Čänsäl phodangu, soukromém sídle třináctého dalajlamy v areálu letního paláce Norbulingka, jezdil na elegantním rezavém plnokrevníkovi, jenže to ubohé zvíře pošlo vyčerpáním, když urazilo tisíce kilometrů v zasněžených horách poté, co do Tibetu vtrhlo vojsko mandžuského císaře říše Čching, a Velký Třináctý prchal do Indie. Plnokrevníka nahradila ošklivá, leč statná klisna, ale když se Velký Třináctý vrátil do Lhasy, svěřil mu úžasného hřebce s ryze ebenovou srstí od hřívy až po ocas.
Na tohle stařec myslel, když na zadním nádvoří Potály procházel pod stromy, jež se mu oklepávaly nad hlavou, rozechvívajíce větve pokryté ranní námrazou, aby se zbavily zbytků nočního deště. Šel pro vodu do kuchyně, kdysi kuchyně Jeho Svatosti, kde se nyní vařilo pro nové pány, mladé rudé gardisty vzešlé hlavně ze Lhaské univerzity, z Prvního gymnázia, z Veterinární školy a z Akademie výtvarných umění. Oděný byl jen v záplatované haleně s nánosy špíny, přes něž prosvítaly barevné skvrny připomínající cinabarit, malachit a další pigmenty, s nimiž celý život maloval thangky. Šedé kalhoty měl umazané od bláta, které olepilo i loukotě kol a na gumácích mu utvořilo tlustou, odlupující se kůru.
Kovové vědro, do nějž nabíral vodu, naráželo v rytmu drncání vozíku do jeho dřevěných postranic a ten řinčivý zvuk ještě umocňovalo vrzání náprav. Když stařec procházel před velkolepým sídlem Namgjal-dacchangu, dopřál si chvíli oddechu. Škola nyní zela prázdnotou, ale v minulosti tam žilo dvě stě padesát lamů a byt tam míval i on sám. Do bytu vedly dveře prosklené malými tabulkami a místnosti byly zařízeny skříněmi, regály a vyřezávanými, pestře malovanými truhlami. Podlahu z broušených kamenů sluhové voskovali a leštili tak dlouho, dokud se neleskla jako zrcadlo, což považovali za věc cti. V největším pokoji měl dva stoly, jež si dal vyrobit na zakázku, jeden psací a jeden kreslicí, jakož i oltář zasvěcený ochranným bohům, na němž vždy stálo sedm votivních misek a lampa hořící ve dne v noci před sochami Buddhy a božstev s tyrkysovými diadémy na hlavách.
Chvíli si představoval, jak stojí u okna, z nějž se mu otevíral úžasný panoramatický výhled na kopec Čagpori s budovou lékařské fakulty, na údolí řeky Kjičhu, na Žol, čtvrť rozkládající se pod palácem, a na rovné střechy lhaských čtvercových domů, obklopených poklidnými zahradami. Vyhnul se hrobce třináctého dalajlamy – přiblížit se k ní už nesměl – s kupolí pokrytou tunou zlata, se stúpou vysokou dvanáct metrů uvnitř a s velkou freskou s výjevy ze života Jeho Svatosti. V mládí ji namaloval on sám, ale rudí gardisté na ní údery kladivem vyrazili oči jak Ctihodnému Buddhovi, tak Congkhapovi a třináctému dalajlamovi.
Cesta k hrobce, kdysi lemovaná modlitebními mlýnky, jež roztáčeli kolemjdoucí poutníci, ležela v troskách. Z modlitebních mlýnků nic nezbylo, role ostnatého drátu poházené na zemi bránily v přístupu do obou paláců, do Červeného s pagodovými střechami, v němž se nacházely stúpy s ostatky pátého, sedmého, osmého a devátého dalajlamy, i do Bílého, v jehož východním křídle sídlil ten třináctý a čtrnáctý. Zabočil doleva a přízračným krokem sešel po dlouhém svahu vyhrazeném pro chodce, spojujícím Bílý palác s hlavní vstupní bránou. Zima právě skončila, stromy byly ještě holé. Zdálo se, že černými větvemi drápou nebe.
Znenadání k němu dolehla břeskná ozvěna vojenské trubky. Přicházela od Depozitáře thanegk, jehož budova byla uzavřena v roce 1959, po odchodu čtrnáctého dalajlamy, ale nyní ji obsadila fanatická jednotka rudých gardistů z Akademie výtvarných umění. Troubení polnice svolávalo gardisty třikrát denně k vojenskému výcviku a také jim ohlašovalo večerku. Jakmile po setmění zaznělo, museli ve společných ložnicích zhasnout. Akademie je sem vyslala pro jejich údajnou uměleckou vnímavost a kreslířské nadání, ale tito „revoluční výtvarníci“ bez váhání mrzačili vzácné thangky, o něž by se poprala největší světová muzea. Stařec už ušel polovinu cesty k vodní nádrži, napájené pramenem vyvěrajícím na úpatí posvátného kopce Čagpori, jenž se tyčí za jižní hradební zdí Potály. I když dosud neviděl na hladinu vody, mohl říci, aniž se mýlil, že v tuto hodinu je kovově šedá a že její šeď je sytější než šeď oblohy; mezi těmi dvěma šedými pruhy vykreslovala cihlová zeď rezavý pásek, proděravělý přístupovými dveřmi k nádrži, od nichž měli klíče jen zaměstnanci kuchyně.
Věděl, že s ubíhajícími hodinami se vodní šeď obohatí o barevné tóny, že odraz prvních lístečků na stromech předčasně políbených jarem jí přinesou něžně zelené odstíny, že s ubíhajícím dnem bude postupně tmavnout, až se kolem dvou hodin odpoledne, kdy se na Lhasu, jako každý den v tomto ročním období, snese oblak písku, promění ve skvrnu zpěněného bláta. Když přišel k Depozitáři thanegk, rudí gardisté z Akademie výtvarných umění stáli v řadách před svým velitelem, osmnáctiletým mladíkem zvaným Vlk. Ten se nemilosrdným zájmem o záležitosti druhých, neovladatelnou vznětlivostí a výraznou zálibou v mučení smutně proslavil po celé Lhase.
Vlk levou rukou svíral hlaveň pušky, kterou držel ve svislé poloze, a stál čelem proti čtyřem četám výrostků v pozoru. Těm nejmladším bylo sotva šestnáct. Velitelé čet jeden za druhým udělali tři kroky vpřed, zvedli ruku k brigadýrce a zařvali pár čínských slov, aby ohlásili, že jejich četa nastoupila v plném počtu. Vášnivá láska těchto rudých gardistů k vojenské činnosti nebyla nijak překvapivá. Všichni zbožně vzhlíželi k armádě i ke svému vzoru, Velkému kormidelníku Maovi.
Mao od samého začátku kulturní revoluce vystupoval na veřejnosti ve vojenské uniformě symbolizující válku, kterou vyhlásil buržoazii a reakcionářům na celém světě. Pokaždé, když se objevil na tribuně pavilonu, postaveného na bráně Nebeského klidu, téměř v oblačných výšinách, čekal dole na náměstí dobrý milion slzících rudých gardistů, kteří mu jednohlasně provolávali slávu. A když jim zvolna, tak zvolna, jako by šlo o záběr zpomaleného filmu, zamával brigadýrkou zprava doleva a pak zase zleva doprava, dosahovala davová hysterie vrcholu. Jako každý správný mladý revolucionář chodil Vlk, velitel potálských rudých gardistů, vždycky nastrojený do žlutavě zeleného saka čínských vojáků, a přestože bylo ještě hodně chladno, nosil ho rozepnuté až k pasu, s volně visícím pravým rukávem, jak bylo v Tibetu zvykem. Na holé paži v pravidelných intervalech zatínal a uvolňoval biceps a přitom po očku sledoval reakce svých soudruhů.
Starý vězeň si ze všeho nejvíc přál, aby kolem nich prošel bez povšimnutí, a tak zatajil dech a našlapoval co nejtišeji, v předklonu, s hlavou sklopenou tak nízko, že se mu vmáčkla mezi ramena. Jenže nápravy vozíku mu odmítly pomáhat a jejich vrzání přerušilo Vlkův proslov k nastoupené gardě. Vlk se podíval směrem ke starci, probodl ho vzteklým pohledem, otočil se zády ke všem čtyřem četám a dlouhými kroky se k němu rozběhl. „Chceš zhebnout nebo co?!“ zařval téměř neartikulovaně. „Jdu pro vodu do kuchyně a…“ Než stačil dokončit větu, vrazil mu mladík do břicha pažbu pušky. Stařec upadl, vozík se řítil z kopce, dřevěná vědra poskakovala po zemi a nakonec se roztříštila.
přeložila Danuše Navrátilová
9.7.2021