Vyšlo #mojeargo 7/2021: Kazuo Ishiguro - Nokturna
Ladislav Nagy
Ishigurova Nokturna jsou sladce melancholická jen na první pohled. Nenápadný, čtenářsky náročný styl autora však za touto posmutnělostí odhaluje skutečné osobní tragédie jednotlivců, kteří (každý jinak) v životě nějakým způsobem neuspěli, jsou si toho vědomi, ovšem úplně naplno si to přiznat nechtějí. A tak žijí s nadějí na zítřek.
Jsou to zvláštní příběhy, nevyhrocené, možná trochu ospalé, prostě nokturna. Tedy kompozice spíše poklidné povahy, částečně smířené s tím, že den už uplynul, že za chvíli vše pohltí noc: přesto jako by v těch uspávajících tónech probleskovala jakási naděje – naděje, že až nazítří přijde nový den, bude jiný než ten, který se právě skončil. Ale ta naděje se ozývá nesměle, není to naděje heroická, s níž by se vyplatilo jít do boje, je to spíše naděje poznamenaná stínem pochyb. Uvědomujeme si, že je nepodložená, že není důvodu, aby příští den byl jiný než ten předchozí; víme – podobně jako protagonista titulní povídky –, že ta naděje je klamná, že si něco namlouváme, jenže na druhou stranu, lze se ponořit do tmy noci v hluboké beznaději?
Čtenáře okamžitě napadne, že ty příběhy jsou vzájemně propojené, ostatně jako celé autorovo dílo. Ishiguro se ve svých příbězích dotýká podobných témat, pracuje s příbuznými motivy a za zdánlivě jednoduchým textem nebo příběhem odhaluje překvapivě složité emocionální, myšlenkové či etické spletence: antihrdina nejslavnějšího a patrně i nejlepšího Ishigurova románu Soumrak dne (další stmívání) neřeší jen svou osamělost ani službu svému zaměstnavateli, ale rovněž podstatně závažnější etický problém rezistence vůči zlu.
Stejně tak protagonista druhého autorova románu Malíř pomíjivého světa není jen zosobněním japonského problému po druhé světové válce (i když číst ten příběh tímto způsobem je také možné, ostatně v Japonsku na rozdíl od Německa nikdy nic takového jako denacifikace neproběhlo). Autor skrze něj poukazuje na hlubší problém vyrovnání se jak s minulostí, jež nese stigma hříchu a prohry, tak se současností, jež si nárokuje svůj status právě tím, že je provinění a neúspěchu prosta (řečeno jinými slovy: je „stará“ kultura, v tomto případě japonská, opravdu příčinou zvěrstev, jichž se Japonci dopouštěli během války, a je třeba ji odvrhnout jako celek ve prospěch kultury nové, cizí, importované z jiné civilizace?).
Neopouštěj mě zase docela zásadně zpochybňuje tradiční pojetí etiky jakožto protikladu lidského/mechanického. Postavy fantazijního románu Pohřbený obr se sice vydávají na cestu za synem, přitom však jsou uzavřeny v bludném kruhu, kdy na jedné straně touží po návratu paměti, na straně druhé musejí žít v zapomnění, protože vystoupení z tohoto kruhu znamená samotu a následně smrt – Pohřbený obr je tak rovněž jakýmsi nokturnem, v němž ona výše zmíněná naděje nenalézá jinou formu než otupělost zapomnění. (…)
Ishigurova Nokturna jsou sladce melancholická jen na první pohled. Nenápadný, čtenářsky náročný styl autora však za touto posmutnělostí odhaluje skutečné osobní tragédie jednotlivců, kteří (každý jinak) v životě nějakým způsobem neuspěli, jsou si toho vědomi, ovšem úplně naplno si to přiznat nechtějí. A tak žijí s nadějí na zítřek, kdy se vše může zlomit, jakkoli sami dobře vědí, že ta pravděpodobnost je velmi malá. Ishiguro ve své komorní knize načrtává obraz všední lidské existence: plujeme životy se stále zmenšující se nadějí, že zítřek přinese zlom. Často však tento zlom neznamená vysněný úspěch, ale poznání, že se taková touha nenaplní.
# Ladislav Nagy, psáno pro #mojeargo 7/2021
9.7.2021