Ta noc na mě dělala obrovskej dojem....Kerouacovy Spisy pokračují novelou Podzemníci

nakl. Argo, Tomáš Weiss

12. března 2022 bude celý literární svět slavit velké výročí - 100 let od narození Jacka Kerouaca. V nakladatelství Argo se snaží mít do té doby jeho dílo v českých překladech pěkně kompletní. V nové grafické úpravě Spisů teď vychází love story chrlícího vypravěče a černošské krásky Mardou.

Ukázka:

Kdysi jsem byl mladej a měl jsem nadhled a dokázal jsem se bavit energicky a inteligentně o čemkoliv, jasně a bez těchhle literárních úvodů. Tohle je zkrátka příběh člověka, kterej si moc nevěřil a zároveň to byl chorobnej egoista, jasně, tohle nejapný špičkování stačit nebude – vezmu to od začátku a pravda vyjde sama na povrch, to udělám.

Začalo to jednoho teplýho letního večera – ach Bože, seděla na blatníku s Julienem Alexandrem, kterej… ale nejdřív vám řeknu, jak to bylo s podzemníkama v San Francisku… Julien Alexander je anděl podzemníků, jméno podzemníci vymyslel Adam Moorad, básník a můj kamarád, kterej o nich kdysi prohlásil, „jsou fakt frajeři a přitom to nejsou žádný machírci, jsou inteligentní, aniž by něco papouškovali, jsou kurevsky intelektuálský a vědí všechno o Poundovi, ale na nic si nehrajou, ani se nijak nenaparujou, jsou tichý, jsou jako Kristus.“

Jestli je někdo jako Kristus, tak Julien. Zrovna jsme kráčeli po ulici s Larrym O’Harou, nerozlučným kámošem z pitek a mým kumpánem na všech těch nekonečnejch a nervních a zběsilejch akcích v San Francisku, kdy jsem se opíjel a loudil ze známejch pití s tak žoviální pravidelností, že si toho nikdo už ani nevšímal, ani se neobtěžoval utrousit, že si takový mladík vytváří nebo vytvářel takový ošklivý vtíravý zlozvyk, i když to samozřejmě viděli, ale měli mě rádi, a jak říkal Sam, „ty vole, k tobě si všichni choděj pro šťávu, ty seš normální cisterna,“ nebo něco v tom smyslu – dobrák Larry O’Hara byl ke mně vždycky milej, ulítlej mladej irskej knihkupec ze San Franciska s balzakovským pokojíkem vzadu ve svým obchodě, kde kouřili trávu a bavili se o starejch časech, o velký kapele Counta Basieho a dobách velkýho Chu Berryho – hned se k němu dostanu, protože s ním se taky zapletla, protože se musela zaplíst s každým, protože mě znala, mě – nervózu s mnoha rovinama a víc než jednou duší – nepoodhalil jsem ještě ani náznak svojí bolesti – a utrpení – andělé, buďte se mnou – dokonce se ani nedívám na papír, ale přímo před sebe na smutnou zář ve svým pokoji a na Sarah Vaughanovou a Gerryho Mulligana v rozhlasovým pořadu rádia KROW ve formě rádia na stole, čili jak jsem říkal, seděli na blatníku před barem Černá maska na Montgomery Street,

Julien Alexander jako Kristus, neoholenej, vyhublej, mladickej, tichej, zvláštní skoro jako apokalyptickej anděl nebo svatej muž podzemníků, naprostá hvězda (teď), a ona, Mardou Foxová, když jsem viděl její obličej v Danteho baru za rohem, říkal jsem si, „Panebože, s touhle maličkou musím něco mít,“ možná taky proto, že byla černoška. Měla stejnej obličej jako kamarádka mojí sestry z dětství Rita Savageová, kterou jsem si mimo jiný představoval s hlavou mezi svýma nohama, jak klečí na záchodcích, já sedím na míse a její zvláštní chladivý rty a indiánský jemný pevný vystouplý lícní kosti – stejnej obličej, ale tmavej, sladkej, s malýma intenzivníma očima, upřímnýma a náruživýma, který jiskřily, a ona, Mardou, se nakláněla a něco horlivě vysvětlovala Rossovi Wallensteinovi (kamarádovi Juliena), nakláněla se přes stůl, hluboce – „musím ji dostat“ – zkoušel jsem na ni vrhnout zamilovanej pohled, vyzývavej pohled, ale ani ji nenapadlo zvednout oči – abych to upřesnil, zrovna jsem v New Yorku vypadnul z jedný lodi, dali mi vejplatu před odjezdem do Kóbe v Japonsku kvůli neshodám s jedním stevardem, a protože jsem se při práci číšníka v lodní jídelně neuměl chovat zdvořile a zároveň přirozeně (a teď musíte uznat, že se snažím o věcnej popis), celej já, před hlavním inženýrem a ostatníma důstojníkama jsem si zdvořilostí sedal na zadek, až jim to začalo lízt na nervy, chtěli, abych utrousil nějakou poznámku nebo byl aspoň po ránu nevrlej, když jsem jim servíroval kafe, místo abych po špičkách uháněl přinést jejich objednávky, a nikdy se ani nepousmál, a když, tak jen znechuceně, opovržlivě, což souviselo s tím andělem opuštěnosti, kterej mi seděl na rameni tu noc, když jsem kráčel vyhřátou Montgomery Street a spatřil Mardou na blatníku s Julienem a vzpomněl jsem si, „to je ta holka, kterou musím dostat, zajímalo by mě, jestli chodí s někým z těchhle týpků“ – tmavá, v přítmí ulice byla sotva k rozeznání – nohy v sandálech byly tak neuvěřitelně sexy, že jsem ji chtěl políbit, i ty nohy, ale ji ani nenapadlo zvednout oči.

Podzemníci se bavili před Maskou v teplý noci, Julien na blatníku, Ross Wallenstein stál vedle, Roger Beloit, velkej bebopovej tenorsaxofonista, Walt Fitzpatrick, syn slavnýho režiséra, kterej vyrostl v Hollywoodu v atmosféře večírků s Gretou Garbo a Chaplinem padajícím opilostí ve dveřích, pár holek, Harriet, bývalá žena Rosse Wallensteina, blondýna s hebkou tvářičkou bez výrazu v jednoduchejch bavlněnejch šatech, který vypadaly jako kuchyňská zástěra, ale při pohledu na ni mě měkce lechtalo v podbřišku – k tomu se přiznávám, a těch doznání musím udělat víc, dřív než mi vyprší čas – jsem hrubě mužsky sexuálně založenej a nemůžu si pomoct, ale mám sklon k chlípnostem, jako bez pochyb většina mých pánských čtenářů – doznání na doznání.

Jsem Kenak, francouzskej Kanaďan, a až do pěti nebo šesti jsem nemluvil anglicky, v šestnácti jsem mluvil se zajíkavým přízvukem a ve škole jsem byl velký smutný dítě, i když potom jsem dostal stýpko na univerzitu, protože jsem byl dobrej v basketu, jinak by si nikdo ani nevšimnul, že se dokážu postavit na vlastní nohy (nedostatek sebedůvěry), a nejspíš by mě zavřeli do blázince jako duševně zaostalýho – Ale teď bych vám rád popsal samotnou Mardou (není to žádnej med bejt opravdu upřímnej a ukázat, jak to ve skutečnosti bylo, když je člověk naprostej egocentrik a jediný, co dokáže, je vytasit se s rozvláčnejma odstavcema o druhořadejch maličkostech týkajících se jeho samotnýho a to podstatný o velký duši druhýho nechává ležet ladem) – no prostě, byl tam taky Fritz Nicholas, čestnej hlavoun podzemníků, kterýmu jsem řekl (když jsem ho potkal na silvestra v jednom přepychovým bejváku na Nob Hill, seděl se zkříženejma nohama na huňatým koberci jako indián sjetej peyotlem, na sobě zářivě bílou rubášku a na rameni ulítlou holku, co vypadala jako Isadora Duncanová s dlouhejma modrejma vlasama, kouřili trávu a bavili se o Poundovi a o peyotlu) (vyzáblej jak Kristus s faunovskejma rysama a mladej a vážnej a jako táta celý tý partičky, tak třeba: člověk ho najednou viděl v Černý masce se zakloněnou hlavou, jak černýma úzkýma očima všechny sleduje jakoby v rostoucím úžasu a jako by si říkal, „tak jsme tady, drobečkové, a co teď, miláčkové?“ ale taky velkej feťák, sjel s chutí kdykoliv a v pořádnejch dávkách cokoliv, co ho pořádně nakoplo), řekl jsem mu, „znáš tu tmavou holku?“

– „Mardou?“ – „Tak se jmenuje? S kým to peče?“ – „Teď zrovna konkrétně s nikým, svýho času to v týhle partičce táhnul každej s každým,“ to bylo dost zvláštní, co mi tam řekl, když jsme kráčeli k jeho starýmu vymlácenýmu Chevvy ’36 bez zadních sedadel zaparkovanýmu naproti baru schrastit nějakou trávu pro ostatní, protože jsem předtím řekl Larrymu, „Ty vole, pojďme sehnat nějakou trávu“ – „A co tě na těch lidech tak bere?“ – „Chci je nasávat jako celek,“ řekl jsem to taky před Nicholasem, aby mohl docenit moji vnímavost člověka, kterej přišel zvenčí, ale přesto dokáže okamžitě vycítit jejich význam, atd. – fakta, fakta, sladká filosofie mě dávno opustila s mízou uplynulejch let – uzavřená – další výrazná postava týhle party byl Jack Steen, kterej ale tohle léto netrávil tady, ale v Paříži, moc zajímavej malej chlápek, co vypadal jak Leslie Howard a kterej měl chůzi (jak mi to Mardou pozdějc předváděla) jako vídeňskej filosof s měkkýma, lehce se kývajícíma rukama a pomalým dlouhým plavným krokem, kterej zastavuje na rohu v lehce panovačným postoji – ten se s Mardou taky zaplet, a jak jsem se dozvěděl později, dost podivně – ale teď to byl můj první střípek informace o týhle ženský, se kterou jsem si PRAHNUL něco začít, jako bych už tak neměl dost starostí nebo jako by mě dřívější milostný románky dost nepoučily o bolesti, pořád si o ni říkám, o život –

přeložil Ondřej Zapletal

8.7.2021