Když milujete knihy, máte mezi sebou a světem ochrannou vrstvu
nakl. Argo
Knihkupectví u jezera Jenny Golganové je volným pokračováním Pojízdného krámku snů. Je to příběh o naději, víře, lásce a o tom, že štěstí může člověk najít i tam, kde by je vůbec nečekal. Třeba okolo pojízdného knihkupectví.
Předmluva
Jako malá jsem přečetla úplně všechny knihy v dětské sekci naší malinké místní knihovny (s výjimkou velké zelené knihy o plazech a obojživelnících, kterých jsem se bála). Četla jsem knihy o kaligrafii, ping-pongu a o skautech (byla jsem hrozná skautka a celé jsem to nesnášela; podařilo se mi získat jen jediný odznak – ano, ten pro čtenáře), četla jsem knihy o tom, jak se stát špionem, přelouskala jsem i biblické příběhy, zkrátka úplně každou knihu, kterou měli. Myslela jsem, že takhle to chodí: Pokud čtete, přečtete všechny knihy na světě.
Ve třinácti jsem dostala průkazku do oddělení pro dospělé a trvalo mi přibližně polovinu police Louise L’Amoura, než jsem si uvědomila, že tohle nejspíš nebude nic pro mě (ačkoliv jsem přečetla mnohem víc Toma Clancyho, než byste od náctileté holky očekávali). Takže to bychom měli a můžeme začít:
Ahoj a díky, že jste si vybrali Knihkupectví u jezera – vím, že jste měli z čeho vybírat. Věřte mi, moc dobře si to uvědomuji. Tato knížka nenavazuje na Pojízdný krámek snů, ale vystupují v ní některé známé postavy: jsou tu Nina a Surinder, příběh je to ovšem o Zoe. Je to také příběh o tom, že když milujete knihy, máte podle mě mezi sebou a světem vždy ochrannou vrstvu, což může znít divně, ale já tomu skutečně věřím. Pokud čtete, nemusíte se spoléhat jen sami na sebe. Vždycky tu bude víc hlav, v nichž můžete existovat, a víc životů, které můžete prožívat, nejen svůj vlastní.
Můj syn není velký čtenář (není to zrovna předčasně vyspělé dítě), ale vzpomínám si, jak za mnou přišel, když četl sérii knih o Harrym Potterovi, a překvapeně mi řekl: „Mami, to vůbec není jako film – mám pocit, jako bych tam doopravdy byl.“ Pořád jsem přesvědčená o tom, že čtení zůstává nejlepší formou komunikace mezi lidskými mozky, kterou jsme dokázali vynalézt. Minimálně do doby, než nás facebook přinutí pořídit si implantáty. Čtení se může stát únikem – ráda se dívám na lidi, kteří dennodenně dojíždějí do práce a vůbec nevnímají okolní šeď a nechávají se plně pohltit Anglií Thomase Cromwella, marťanským světem Michela Fabera nebo pevnostmi plnými řinčících zbraní George R. R. Martina.
V posledním románu o knihkupectví jsem se zmínila o tom, kde a jak čtu, a řada čtenářů se mi ozvala se svými zkušenostmi. Zaujalo mě vymezování hranice mezi „skutečnými knihami“ a knihami elektronickými, případně audioknihami. Pár lidí patřilo mezi stoupence výhradně a pouze skutečných knih, protože těm se nic nevyrovná. Je zajímavé, kolik z vás miluje svobodu, kterou vám poskytuje možnost nosit knihovnu v telefonu nebo po kapsách. Všimla jsem si také toho, kolik lidí má na kindlu nastavené velké písmo a nepotřebují pak díky tomu brýle na čtení – to je přece úžasně užitečné! Čtečky jsou také skvělou posilovací pomůckou a já si tu svou beru každý den do vany (stránky si otáčím nosem). Zatím se mi ji nepodařilo upustit a můžete mi věřit, že nikdo není větší nešika než já. A miluju i audioknížky, protože vám umožňují si číst, i když máte obě ruce plně zaměstnané například venčením psa. U elektronických knih mi, pravda, trošku chybí, že nemůžu šmírovat, co čtou jiní lidé.
Přála bych si, aby byl v horní části každé stránky uvedený název rozečtené knihy. Neustále zapomínám, jak se knížky, které právě čtu, jmenují, a kdykoliv se mě někdo zeptá: „Co právě čteš?“ a já na chvilku zaváhám, věnuje mi tazatel pohled, kterým mi říká: „Aha, pardon, já myslel, že jsi velká čtenářka“, což je vážně děsně, ale děsně otravné. Jednou jsem se dokonce pohádala u večeře, během které jedna z žen neustále mlela o tom, jak by ona nikdy v životě nečetla staženou knihu, že to nemá nic společného se čtením skutečné knihy, a já na to (přísahám, že normálně nejsem na lidi vůbec hrubá, ale ona byla naprosto nesnesitelná): „Ty jsou určené jen pro lidi, kteří čtou opravdu hodně.“ Vím, že to ode mě nebylo hezké, ale fakt jsem ze sebe měla dobrý pocit. Chci říct: Ať čtete cokoliv, užívejte si to. Obohaťte si život knihami – jakýmikoliv knihami. Pokud vás nějaká kniha nebaví, zkuste jinou – život je příliš krátký.* * Já se ještě pořád snažím přečíst všechny knihy na světě. A vy jste čtenáři. Vy mi rozumíte.
S láskou Jenny
přeložila Jitka Jeníková
1.7.2021