Groteska, absurdita, hra - silné přednosti próz Vladimíra Macury
nakl. Academia
Román Občan Monte Christo (1993) a povídkové sbírky Něžnými drápky (1983) a Hra na něco (1995) tematizují hrdiny, kteří se ze všech sil snaží prostřednictvím rozmanitých sociálních a komunikačních her ovládnout vlastní život, leč tato jejich snaha je přečasto dostává do bizarních a groteskních situací, naznačujících absurditu světa, v nichž je jim dáno žít a být. Vyšel šestý svazek Sebraných spisů Vladimíra Macury (1945 - 1999).
Teretričko
Stál na stanici a netrpělivé přecházel po okraji chodníku. Bylo horké léto a večer a dívky v teretričkách s nápisy JAWA-CROSS a WORLD CUP bloumaly vláčným a krouživým krokem. Strnul, když přijel autobus. Číhavě přebíhal po řadě oken tam a zpátky a hledal svou oběť. Některé autobusy byly plné, v jiných hledal marně, nechával je projíždět jeden za druhým. Konečně přijel ten jeho. Byl poloprázdný. Vpředu klímal starý muž s bradou na prsou. O sedadlo za ním se opíral ramenem o stěnu vozu mladík a ze strany nahlížel do sešitu na kolenou.
Prošel kolem. Oběť seděla vzadu na jednom ze čtyř sedadel. Klouzala očima po ulici, která ubíhala po jejím boku dozadu, bylo horké léto a mladí muži v teretričkách s nápisy SWEET a MICKEY MOUSE postávali v průchodech a patou skopávali zvětralou omítku na chodník. Otevřeným větracím okénkem proudil dovnitř chladný proud vzduchu a rozdmýchával jí uvolněný pramének vlasů. Dotýkala se ho rukou, jako by ho upravovala a jako by si hrála.
Chlapec usedl naproti. Skrčila nohy pod sedadlo a udiveně k němu obrátila tvář. Přejela očima významně řadu prázdných sedadel před sebou. Pak se opět s rukou u spánku obrátila k matnému oknu. Několik desítek vteřin seděl nehybně a snažil se vůbec na ni nepohlédnout. Pak přešel k dalšímu bodu promyšleného plánu. Naklonil se opatrně do uličky pro tašku a položil si ji zvolna na kolena. Pozorovala po straně, jak sesmykává zdrhovadlo tašky. Rozdávil stěny kabely od sebe. Zdálo se jí, jako by se kabela na chlapcových nohou pohnula. Přimělo ji to otočit obličej přímo k němu.
Z kabely trčela velká kočičí hlava s široce rozevřenýma očima. Dívka se podivila. Koutkem oka zaznamenal bod pro sebe. – Tak pojď, Macúre, řekl. Kocour v tašce se nadzvedl, prohnul hřbet a beze spěchu, důstojně a s rozmyslem vystoupil z tašky. Usadil se chlapci na stehnech a složil hlavu na tlapy. – Jmenuje se Macúr, řekl chlapec jakoby ke zvířeti. Nechala jeho větu dlouho doznívat a pozorovala ho upřeným pohledem.– Hm, řekla konečně, a sotva chlapec zvedl hlavu, uhnula očima k oknu. – Kocúr Macúr plným jménem, dodal a pohladil kocoura po hlavě. Neochotně se k němu obrátila a oči měla prázdné. – Co je to za jméno? uťala. Na tuto otázku měl chlapec odpověď na dva tahy dopředu. – Pro kočku, pokrčil rameny.
Rozesmála se náhle a nadšeně. Mladík na jednom z předních sedadel zvedl hlavu od sešitu, poslouchal chvíli zvuk jejího smíchu, aniž se otočil. – Nechcete si ho pohladit? zeptal se chlapec drze. Potměšilost jí zajiskřila v očích a pak pomalu přiblížila dlaň k jeho kolenům. Dotkla se kočičí hlavy a přejela prsty po srsti kožichu čeřené lehce proudem vzduchu z okénka, jako by upravovala a jako by si hrála. – Proč zrovna Macúr? ptala se s hlavou nachýlenou k němu. – To abyste se zeptala, co je to za jméno, táhl, protože byl na řadě. Pohlédla na něho zespodu a pak se prudce narovnala až k opěradlu. Kocour zvedl hlavu. – Půjčte mi ho, zaprosila. Zapřel se koleny o její kolena. – Počkejte, řekl uklidňujícím tónem, když uhnula zpět. Znovu ucítil její kolena u svých. Rýpl kocoura do boku. Kocour se ošil. Rýpl ho ještě jednou. Kocour se postavil na všechny čtyři. Klidně, rozmyslně přešel přes spojená kolena dívce na klín.
Ležel jí na klíně a ona ho hladila od hlavy až ke kořenu ocasu. Spokojeně předl. Chlapec mlčel a dívka také mlčela. Lidé nastupovali a vystupovali, autobus se blížil k okraji města. Pak dívka vsunula kocourovi pod břicho ruku a zvedla se. Opírala se kulatým zadkem o rám opěradla a oznámila s kocourem v náručí: – Vystupujem. Sešel po schůdkách za ní. Dveře se zavřely, autobus odjel. Šla s kočkou přitisknutou na prsa. Po široké asfaltce projížděla auta k sídlišti a od sídliště. – Je mi zima, řekla. Mlčel. – Vezmi mě kolem ramen. Je mi zima, opakovala. Položil jí ruku prkenně na ramena. Plamínek jejích vlasů mu očadil tvář. Voněla perníkem a hřála jako kamínka.
– Jsi milý, řekla a prudce zastavila. Ruka mu sklouzla k pasu. Olízla si rty. Dívala se mu do očí strnulým, číhavým pohledem. Mlčela a nehýbala se. – Ukaž, řekl. Napřáhl ruce. Ucítil v konečcích prstů na okamžik látku teretrička s nápisem SOYUZ-APOLLO, ale pak už starý známý chlupatý kožich. Položila mu kočičí tělo do nastavených dlaní a čekala. Prudce se k ní otočil zády. Šel chvíli podél silnice a pak seběhl z náspu dolů. Šel zvolna vyschlým úhorem příštích stavenišť, klopýtal po tmě o pohozené cihly, orezlé plechovky a láhve od oleje. Bylo horké léto a večer a chlapec pravil ke kocourovi: – Slyšíš, je léto a zpívají ptáci, tělíčka mají křehká, sladkou krev. Slyšíš, jak šelestí kolem sametové kožíšky? To myši bloumají trávou vláčným a krouživým krokem…
24.6.2021