Anarchismus je vzájemnost, neboli spolupráce bez hierarchie nebo státní kontroly
nakl. Neklid
Argumenty shromážděné v této knize zrály dlouhou dobu. Třicet let jsem se zabýval rolníky, třídními konflikty, odbojem, rozvojovými projekty a lidmi žijícími na okraji společnosti v horách jihovýchodní Asie. Při tom se mi znovu a znovu stávalo, že jsem něco napsal nebo jsem při diskusi na semináři něco prohlásil, a potom jsem si pomyslel: „Takhle by argumentoval anarchista.“ James C. Scott: Dvakrát sláva anarchismu
Ukázka:
Anarchistické brýle aneb Vidět jako anarchista
Jelikož nedisponuji komplexní anarchistickou filozofií a jasným pohledem na svět a obecně se mívám na pozoru před jakýmkoliv zobecňováním, nezbývá mi než zde zastávat jakési anarchistické mhouření očí. Pokusím se ukázat, že pokud si nasadíte anarchistické brýle a zaostříte skrz ně na dějiny lidových hnutí, revolucí, běžné politiky a státu, otevře se vám úplně nový rozhled. Zjistíte také, že anarchistické principy jsou součástí politických aspirací a jednání lidí, kteří o anarchismu nebo anarchistické filozofii nikdy neslyšeli.
Jednou z věcí, které se v zorném poli objeví, je to, co měl podle mého názoru na mysli Pierre-Joseph Proudhon, když poprvé použil termín „anarchismus“, totiž vzájemnost, neboli spolupráce bez hierarchie nebo státní kontroly. Další věcí je anarchistická ochota tolerovat chaos a improvizaci, které hrají významnou roli v procesu sociálního učení, a také důvěra ve spontánní spolupráci a reciprocitu. Příkladným projevem tohoto postoje je tvrzení Rosy Luxemburg, že chyby, které v dobré víře udělá dělnická třída, jsou z dlouhodobého hlediska lepší než třeba moudrá, ale autoritativní rozhodnutí stranických elit. Nechci tedy touto knihou říct nic jiného, než že anarchistické brýle podle mého názoru nabízejí ostřejší a hlubší obraz než většina jiných přístupů.
Anarchismus zde předkládám hlavně jako praktickou záležitost. Jelikož jde ale o hnutí velmi rozmanité, má čtenář plné právo se ptát, jaké konkrétní brýle si chci vlastně nasazovat. Mé anarchistické mhouření očí zahrnuje obranu politiky, konfliktu a diskuse, věčnou nejistotu, kterou tyto věci obnášejí, a také proces učení, který z nich vyplývá. To znamená, že odmítám utopický scientismus, který anarchistickému myšlení dominoval na začátku dvacátého století. Byla to doba, kdy v průmyslu, chemii, medicíně, inženýrství i dopravě docházelo k obrovskému pokroku, a tak není divu, že optimističtí modernisté na pravé i levé straně politického spektra dospěli k přesvědčení, že problém nedostatku je v zásadě vyřešen. Mnozí věřili, že vědecký pokrok nás dovedl k úplnému poznání přírodních zákonů a ukázal nám cestu k řešení problémů výživy, společenské organizace a institucionálního uspořádání na vědeckém základě.
Lidé měli být čím dál tím racionálnější a informovanější a věda nám měla čím dál více říkat, jak máme žít, zatímco politika měla ztrácet na významu. Tak nesourodí autoři jako hrabě de Saint-Simon, J. S. Mill, Marx a Lenin si představovali nadcházející svět jako místo, kde bude rozhodování v rukou osvícených odborníků řídících se podle vědeckých zásad a politiku nahradí „správa věcí“. Lenin považoval totální mobilizaci německé ekonomiky za první světové války za předobraz hladce předoucího stroje budoucí socialistické společnosti: německé militaristy u kormidla státu stačí nahradit avantgardní stranou dělnické třídy, a politika ztratí veškerý význam.
Stejná vize pokroku nasměrovala mnohé anarchisty k představě ekonomiky, v níž ztrácí veškerý význam stát. Záhy jsme ovšem zjistili nejen to, že hmotný dostatek politiku neruší a naopak vytváří nové sféry politického boje, ale také to, že státní socialismus má ke „správě věcí“ hodně daleko a projevuje se spíš podobně jako zkorumpované odbory, jejichž prostřednictvím hájí vládnoucí třída své výsady.
Na rozdíl od mnoha anarchistických myslitelů si ale nemyslím, že je stát vždy a všude nepřítelem svobody. Američanům si stačí vzpomenout na to, jak v roce 1957 Národní garda v arkansaském Little Rocku chránila černošské děti cestou do školy před davem rozzuřených bělochů, aby jim bylo jasné, že i stát může — za určitých okolností — sehrát emancipační úlohu. Tato možnost ale podle mého názoru vyvstala teprve díky zavedení demokratického občanství a všeobecného volebního práva za Velké francouzské revoluce, rozšířených později i na ženy, služebnictvo a menšiny.
Jinými slovy, teprve v posledních dvou staletích — z téměř pět tisíc let staré historie státnosti — můžeme hovořit o tom, že státy příležitostně mohou rozšiřovat hájemství lidské svobody. Jsem ale přesvědčen, že realizace takových možností nastane pouze tehdy, když celou politickou stavbu ohrozí rozsáhlé nepokoje zdola, vzniklé mimo rámec institucí. Ani tento případný úspěch není zcela jednoznačný, neboť Velká francouzská revoluce značí rovněž okamžik, kdy stát získal přímý, nezprostředkovaný přístup k občanovi a kdy se všeobecná branná povinnost a totální válka staly reálnou možností.
................
překlad Marek Sečkař
23.6.2021