Je leden, zrovna se začal psát rok 1794...

nakl. Argo

Niklas Natt och Dag (*1979) vstoupil na literární scénu jako uragán se svým historickým detektivním románem 1793. Vlk a dráb a stejnou popularitu si v desítkách zemí získalo i pokračování 1794. Tři růže. Sám Natt och Dag má nepopiratelný vztah k historii, jelikož patří k nejstaršímu švédskému šlechtickému rodu v současnosti.

1.

Je leden, zrovna se začal psát rok 1794. Vyrušili mne v pokoji brzy zrána, vyhnali mne z postele a žádali, ať se obléknu, neb je nový rok, špíny a havěti bylo dost, dusno v pokoji je třeba vykouřit jehličím a podlahu zkropit zkyslým vínem. Neohrabaně jsem si v pase zavázal kalhoty, zapnul si přezky na střevících a kabát si přehodil přes ramena vychrtlá tak, že látka ze mne visela. Sešel jsem po schodech dolů a pak se snad ponejprv po dlouhých týdnech vydal ven, ven do onoho dne, jenž mi už tak úzký průhled ořezal na pouhopouhý střep.

Podzim obral lípy na zahradě o listy už před několika měsíci, dluh, jejž po sobě zanechal, splatila čerstvě napadlým sněhem zima. Kam oko dohlédlo, větvoví halila roucha s vlečkami doširoka roztaženými po zemi. Slunce zářilo a paprsky se na běli třpytily tak oslnivě, že jiné barvy proti ní bledly. Mrkal jsem celý oslepený, nezbylo mi nežli si zakrýt rukama obličej. Ostatní lazaři se tísnili na schodišti nebo se prodírali závějemi a kleli, do bot se jim vkrádala lezavost. Nežli bych snášel jejich společnost, raději jsem se vzdálil a zamířil dolů k jezeru, led mne pobízel k procházce po hladkém sněhovém poprašku k místu, kde se dal tušit proud nezamrzlé vody. Neporušený příkrov byl příslibem samoty. Vzduch byl štiplavý, slunce však hřálo, a ač náladu jsem měl mizernou, ušel jsem pěkný kus cesty po ledu tlustém tak, že se nepochybně dotýkal dna.

V dálce po mé levici se leskla řada zažloutlých zubů Nábřeží, za nimi trčely kostelní věže přiostřené do špiček a ještě dál za tím vším palác, rozlehlý, přikrčený. Odvrátil jsem zrak, jako bych nechtěl upoutat pozornost onoho pospávajícího dravce, a pohlédl raději nazpátek, odkud jsem přišel, kde se táhlo údolí odhalené, kterak se jej poštěstí zahlédnout leda lodníkům. Město se k Danvikenu obrátilo zády a totéž jako by udělal sám čas. Tady čas uplývá jinak. Dny jsou krátké, noci dlouhé. Z každé strany nám tu osekává nebeskou klenbu jeden vrcholek kopce, zohavuje sluneční dráhu. Kdo se může nemocnici vyhnout, nepřichází sem.

Mnoho mých druhů netrpí ničím jiným nežli pozdním věkem. Místo jim tu zchystali synové a dcery, ochotně je na sklonku života zaopatřili, ale aby navštívili stařeny a starce, již tu v zanedbání chřadnou a navracejí se rovnou do dětství, na to se čas nenajde. Dál podél vody, směrem na východ k hostinci Finská bouda a tamější dehtárně, stojí blázinec. Z ledu jsem napočítal sedm nestejných podlaží naskládaných nad dlouhým povlovným svahem, na němž zbudovali zkosený základ, ta stavba vypadá jako schůdky pro stoupajícího obra.

Blázinec je ve špitálních chodbách nepřetržitým zřídlem klepů. Bláznů je prý dvakrát tolik, než by stavení mělo pojmout. Mnohá okna jsou zatlučená prkny, jiná zase kryjí mříže. Došel jsem tak blízko k průčelí, jak to jen šlo, a zazdálo se mi, že zevnitř slyším jakýsi jednotvárný zvuk, hluboké chrčení jako z bordunu na dudách; připomnělo mi to, kterak jsem kdys v dětství podlehl zvědavosti, přikradl se k úlu v poli a vposledku se naučil, že jeho mdlý hukot je nutno si spojovat s hrozbou ostrých žihadel. Tam uvnitř dozajista hlučí samotní blázni, jsou tam pohříženi do bezmocného bezrozumu, mačkají se v přeplněných místnostech. Čas od času přijíždí v koleskách z města urozené panstvo, aby se za pár drobáků podstrčených do ruky hlídače pobavilo blázny a jejich výstřelky a zároveň se nad nimi zhrozilo. Špitálníci, již jsou s to se něčeho takového účastnit, bedlivě sledují, jak hosté vypadají při odjezdu, a škodolibě se jim posmívají, když si povšimnou nápadné pobledlosti, památce po tom, co hosti před chvilkou zhlédli.

Z důvodů, jež nemohu s jistotou objasnit, jsem nyní zamířil právě tam. Budova trůní na skalisku jako měkký vřed plný žlutavého hnisu, ten starý solivar, kdysi oddělen od lidských příbytků kvůli nečistým výparům, dnes kvůli chovancům uvnitř. U vchodu jsem stanul před destičkou z kamene, do níž bylo vyryto cosi jako verš, a některá z těch slov mi obzvláště utkvěla: „Ctižádosti žalostná i lásko nešťastná, vy zrodily jste zdejší obyvatele – čtenáři, poznej sám sebe!“ Jak by ty do kamene vytesané hranaté znaky nebyly určeny právě mně? Do cesty se mi nikdo nepostavil a já tak zjistil, že hlavní brána do budovy je odemčena.

Sotvaže jsem ji pootevřel, ten nelibý hluk, jenž ke mně venku doléhal pouze jako tlumený šum, se nyní zplna rozezněl. Rozeznával jsem celou fůru hlasů: brebentily, sténaly, úpěly, chichotaly se jeden přes druhý. V předsíni panovalo příšeří a já teprve po chvíli rozpoznal nevysokého mužíka, jenž stál opodál docela bez hnutí, jako by očekával můj příchod. Váhavě jsem na něj kývl a on byl v tu ránu několika křepkými krůčky u mne. Pohled měl pronikavý, čišela z něj jakási opovážlivost a hlas měl jemný, podmanivý. „Vítejte! A přesně včas v domluvenou dobu. K takové dochvilnosti je třeba blahopřát.“ Nechápal jsem, co má na mysli. Můj výraz musil mé zmatení prozrazovat, ale jeho rozpoložení, zjevně výborné, jsem tím nikterak neovlivnil; uklonil se a pokynul mi, ať se vydám ke schodům. „Budou-li tak laskavi a půjdou se mnou, provedu jich po budově.“

Nemohl jsem přiznat, že mne sem přivlekla pouhopouhá zvědavost, tak jsem došel k závěru, že bude lepší uposlechnout, třebaže si mne s někým očividně spletl. Vydal jsem se za ním na vnitřní dvůr obehnaný ze všech stran zdmi sahajícími do výše čtyř podlaží. U jedné z nich ležela hromada suti a smetí, patrně vyházeného z oken nahoře – mnohá měla buď popraskané tabulky, nebo byla zatlučená prkny. V jednom koutu postávala skupinka bláznů v dlouhých špinavých košilích, kolébali se s vyděšeným pohledem dopředu dozadu a z koutků jim tekly sliny. Průvodce zaznamenal, kam se to dívám, a lhostejně nad nimi mávl rukou.

 „Těch si nevšímejte! V porovnání s jinými jsou jak chovný dobytek, když je nevystrašíte, nenadělají žádný povyk. Mohu vám předvést mnohem zajímavější pacienty. Pojďte se mnou.“ Na druhé straně dvora jsme vyšli po několika schůdcích a vstoupili do budovy. Když jsme pak vystoupali ještě o něco výše, můj průvodce se postavil ke dveřím do jedné z chodeb, odkašlal si a zahájil krátký výklad: „Od začátku tu máme sedmadvacet cel, každá byla vybavena tak, aby ji s přiměřeným pohodlím obýval jeden blázen. Netuším, pane, jak na svět pohlížíte vy, ale pakliže se smím vyjádřit, je stěží překvapením, že takový počet místností ani zdaleka nestačí, jak se brzy ukázalo. Město obírá lidi o rozum a neustále se sem z něj hrne příval duševně chorých. Dneska už musí každá místnost pojmout přinejmenším čtyři lidi. Když se chtějí bít, vsadíme je do okovů, abychom je od sebe oddělili, a řadu cel jsme museli přehradit i příčkami.“

Ustoupil stranou, uvolnil petlici na dveřích do chodby a pokynul mi, ať vejdu. Objevila se chodba lemovaná po obou stranách těžkými dveřmi. Panoval tam ohlušující kravál. Řev a úpění se mísilo se škrabáním po zdech, do dveří bušily pěsti i odlomené kusy nábytku. „Brzo bude čas krmení. Možná že nemají všech pět pohromadě, ale žaludky jim slouží, takže čas měří hladem.“ Postupoval chodbou a tu a tam se zastavil, aby poukázal na nějakou zajímavou drobnost. „Jak je patrné, dveře tu máme bytelné a většina cel je vybavena i vnitřními dveřmi dělanými tak, aby vydržely jakoukoliv myslitelnou újmu. Spousta našich bláznů je na tom tak zle, že vypustit je ven vůbec nelze, a jak vidíte, máme proto ve dveřích zvláštní škvíry, kterými se dají vylévat nočníky, nikdo tak pro ně nemusí do cel chodit. Naneštěstí ne každý dokáže zdejší zařízení využívat tak, jak bylo zamýšleno, odtud ten puch. Povšimněte si rovněž, že kamna se plní dřevem zvenčí, z chodby, ovšem to jen pokud si za nejtužších nočních mrazů můžeme dovolit zatopit. Leč přeplněné místnosti skýtají jistou výhodu, aspoň se v nich udržuje snesitelná teplota. Chcete se podívat?“

Položil si prst na rty a opatrně otevřel špehýrku v jedněch dveřích; musil se kvůli tomu vytáhnout na špičky, ač byl průzor ve výši očí. Nakoukl dovnitř, usmál se a mávl na mne. Chvíli mi trvalo, nežli jsem v přítmí v místnůstce něco rozeznal. Polonahý muž tam za rytmického řinčení řetězu, jenž ho za jednu nohu poutal ke zdi, předváděl jakýsi šoupavý taneček. U zdi seděli na kupkách slámy další tři, a když jsem si všiml, že si všichni mnou ztopořené údy, až jim klouby na špinavých rukou bíle září, znechuceně jsem se odtáhl. Šli jsme dál. Průvodce mi ukázal nejníže umístěné cely. „Tady jsou černé komory, zrovna teď vyhrazené smutné skupince s příjicí, jež pokročila natolik, že už jim nepomůže ani rtuť. Tam se podívat nedá, takže vám tady bohužel nemám co ukázat, ale oni stejně nejsou moc k světu. Samé sedlovité nosy a šankry; když je posedne ta jejich bezmocná zuřivost, pohled na ně stojí za to. Většinou ze sebe nedokážou vypravit ani slovo, a to doslova, ten neduh jim totiž rozežral špičku jazyka.“

Začínal jsem si uvědomovat, že se mi stále více zvedá žaludek a že ve mně sílí nutkání toto Bohem zapomenuté místo nechat za sebou, prchnout na nehostinný břeh, jenž mi naráz připadal přenádherný jako příbytky blažených. Průvodce se však ani nepohnul, naopak klidně stál, jako by snad čekal, že se budu na něco tázat, a tak jsem mu vyhověl. „Jak se ti nebožáci léčí?“ Dychtivě přitakal, jako by právě tuto otázku čekal. „Jak praví věda, šílenství nastává, když je zdravý rozum vnějšími anebo vnitřními okolnostmi vytlačen ze svého místa, víme ovšem, že příčetnost lze churavějícímu navrátit stejně silným otřesem, jaký ho o ni předtím obral. Jsme tu proto vybaveni koženou hadicí, kterou lze do cel nečekaně začít stříkat ledovou vodu. Dříve bývali blázni očkováni svrabem, doufalo se, že svědění jejich šílenství přemůže, ale svrab se nám tu už usadil ve zdech, takže chovanci se nyní nakazí i bez našeho přičinění. A jsou i další prostředky, ty můžeme pro tuto chvíli ponechat stranou.“

Nejspíše z posledně vyřčených slov se mi najednou zatočila hlava a zašátral jsem rukou po zdi, hledaje oporu. Mužík se konečně otočil a jal se mne vyprovázet, ale když jsme míjeli celu se čtyřmi chovanci, kam jsme se už dívali, znenadání jsem na rameni ucítil jeho ruku. „Jak vidím, špehýrku jsem nechal otevřenou, a to je dobře, rád bych vám totiž ukázal ještě jednu věc.“ Postrčil mne ke dveřím, za nimiž se stále odehrávala tatáž scéna. „Vidíte ten koutek vzadu, ten vůbec nejdál od nás? Kam se někteří pánové vydělali, protože nočník byl zrovna zabraný?“ Naklonil se ke mně, až měl rty těsně u mého ucha, a zašeptal: „To místečko šetříme tobě. Už brzo sem přijdeš a my budeme připravení.“ Prudce jsem ucouvl; rty se mu zkřivily v posměšku odhalujícím dvě řady ostrých zubů rozdělených nejednou průlinou. „Jsi ještě mladičký. A tuze pěkňoučký. Tělo jako proutek, pleť jak alabastr. Tví spolubydlící z tebe budou mít velkou radost, to ti můžu zaručit.“ –

„Kdo jste?“ Zlomyslně na mne zamžoural. „Á, to se přece den ode dne různí. Včera jsem byl sám Karlík Dvanáctý a utápěl se ve šťastných vzpomínkách na to, jak jsem své do modra oděné hochy vedl zasněženými jehličnatými lesy v Mazurách, cestou k poltavské bitevní pláni jsme se vrchovatě bavili, podpatky holin jsme před zraky rodičů rozdupávali nemluvňátka. Kdybys přišel včera, mohl by sis ještě poslechnout, jak mi v lebce rachotí olovo, když jsem zavrtěl hlavou. Ale dneska? Dneska mám jmen tolik, že je nikdo nespočítá. Říkají mi běs, rohatý, ďábel, ďach, zloboh. Můžeš mi říkat třeba Satan. Čekáme tu na tebe. Sám víš ze všech nejlíp, že ty patříš sem.“

Nevím, na jakou odpověď bych se zmohl, kdyby rámus v chodbě nepřehlušil cizí hlas a nepřerušil nás: „Tomasi, dobře víš, že tu nemáš co pohledávat, už jsme ti tolikrát říkali, že nemůžeš zneužívat, že tě necháme jít se provětrat. Marš zpátky na lůžko, a hned!“ Na protějším konci chodby se odkudsi vynořil podsaditý mužský v umouněné kazajce a rázně k nám zamířil. Můj průvodce se ke mně s potměšilým výrazem naklonil. „Dám ti na rozloučenou hádanku. Říká se, že se smím pohybovat jen po své infernální říši, prý jsem v ní uvězněn. Jak se ale pak můžu nacházet tady mezi lidmi? Vodítka jsou roztroušená všude kolem. Zapamatuj si všechno, cos tu viděl, a dávej bedlivý pozor, až se budeš světem protloukat dál.“

Muž, jenž v blázinci zjevně pracoval, popadl blázna jménem Tomas za paži a odvlekl ho chodbou pryč, ze širokého obličeje mu přitom kanul pot. Tomas kladl odpor, pečovatel ho proto nakonec chytil za límec a zhurta mu uštědřil několik pořádných políčků; výsledkem bylo, že Tomasovi se na bradu vyřinul pramínek krve z nosu smíšené se slzami a blázen, na chvíli zkrotlý, pokorně popotahoval. Jeho sok na mne vrhl zahanbený pohled. „Někdy se stane, že zapomeneme zamknout jeho pokoj a on se vydá na dobrodružnou výpravu po blázinci, nebo notabene sejde dolů do špitálu. Ve dne se tu o blázny staráme jenom ve dvou a byl bych jim velice vděčen, kdyby si tuhle nešťastnou příhodu nechali pro sebe. Doufám, že je Tomas moc nerozrušil. Říkává hrozné podivnosti.“

S úlevou, že šlo o pouhé nedorozumění, avšak otřesen vším vyřčeným, jsem se vypotácel ven a minul netečné blázny kymácející se sem a tam na dvoře u zdi, jako by se snažili zahřát. Venku jsem se na chvíli zastavil, abych ten strašný zážitek z hrobu pro živé uvážil, a zmocnil se mne dojem, že se podle mě rozladily i struny světa samotného. Cítil jsem, jak se mění svit, i když na nebi nebylo mráčku. Zamžoural jsem k obloze. Co jsem uviděl, mne naplnilo hrůzou: jako by jakási neznámá bytost uhryzla kus ze slunečního kotouče, vypadalo to zrovna tak, jako když se do čerstvě ukrojeného krajíce otisknou mé zuby. Dal jsem se do křiku, zabránit se tomu nedalo, podlomily se mi nohy.

Dlouho jsem pak ležel schoulený na sněhu a třásl se vydán napospas nejhlubšímu děsu, nakonec jsem se ale odhodlal otevřít oči a zjistil, že světlo se navrátilo. Zatmění, nic jiného, přesně takové, jak se mi to svého času s nemalým úsilím snažil vštípit domácí učitel: Měsíc se pohybuje mezi Sluncem a Zemí a není tak velký, aby sluneční disk zakryl celý. Určitě to netrvalo déle nežli několik minut. Pospíchal jsem ve vlastních šlépějích, hnal jsem se zpět, dokud jsem za sebou nezavřel dveře pokoje, kde jsem si zalezl na prosté lůžko a přetáhl si přes hlavu deku. Opustit pokoj byla chyba, chyba, jakouž znovu neudělám, ať se mne třeba snaží vykouřit žhnoucím jehličím. Žádali mne o strpení, než dostanu správný lék. Do té doby musím vyčkávat a druhých se stranit. T

omas je třebas blázen, avšak připomenul mi hanbu, jež mi právem náleží; nemohu druhému pohlédnout do očí, aniž bych si vzpomněl na svůj přečin, a bolest, již mi to způsobuje, je téměř k nesnesení. Hodiny za denního světla musím od této chvíle překonávat, jako bych spal zimním spánkem. Tu a tam je k mání laudanum, tinktura otupující tělo i mysl a ulevující od trýzně a bolu, dovolí mi strávit celý den v oparu, zpod jehož závoje nevnímám ani nejdotěrnějšího návštěvníka. O ty drahocenné kapičky, rozmíchané ve vodě a ochucené cukrem nebo medem, se nicméně musím dělit s mnohými dalšími. A zásoby leckdy vyschnou, přestože máme velké štěstí, proslýchá se totiž, že špitál má k ruce i dávky, jež by vlastně měly připadnout blázinci. Ve dny, kdy žádné kapky nejsou k dostání, jsem se rozhodl sehrávat šarádu. Budu se kymácet dopředu dozadu anebo se s přivřenýma očima hroužit do sebe, broukat si a civět do prázdna, dokud návštěvníkům nedojde trpělivost a nedopřejí mi klidu, abych si mohl hýčkat výčitky. Tak zůstanu, dokud se nesnese soumrak a v patách mu nepřispěchá noc, a pak nikým neviděn vytáhnu ze skrýše psací náčiní. Můj dobrodinec mne totiž požádal, ať píšu, že si tak budu moci lépe uspořádat vzpomínky na ony nešťastné události, jež mne tolik zbídačily, a třebas se tak i srovnám se skutky vedoucími k tomu, že jsem se ocitl tady v danvikenské nemocnici na pustém břehu zátoky Saltsjön. Prý nejsem pánem nad vlastními smysly, a co nepracuje správně, se snad dá léčit, prý z toho zvěrstva nelze vinit mne, nýbrž jde o pouhý rozmar přírody. Kojím se tudíž jakousi nadějí.

V hlavě mi zuří bouře a v hrudi zeje prázdnota. Natáhnu před sebe ruce. Jsou rudé. Nedají se umýt. Nástroj vraha. Po celý život jsem postrádal lásku, ale čím se stala, když přec jen přišla, to jsem předvídat nemohl: krásná, ale strašná, horkost v krvi, despotismus převlečený za vznešenost, jak daleko mne zavedla po oné temné stezce, z níž není návratu. Kdybych měl jediné přání k dobru, přál bych si následující: abych nikdy nemiloval. Nebýt té lásky, ušetřili bychom si i toto. Já bych neskončil ve zdejší Bohem zapomenuté díře a ona… ne, dále už ne. Nyní dopřeji brku klidu. O konci ještě nejsem s to psát. Pro tuto noc bude musit stačit začátek.

přeložila Romana Šváchová

14.6.2021