Víc než jen kriminálka z Vídně 1918
nakl. Hejkal
Andreas Pittler (1964) je rakouský historik a spisovatel s českými kořeny, jeho prarodiče z matčiny strany přišli do Vídně z českých zemí, z Klatov a z Ostravy. Obě profese se v jeho tvorbě prolínají a doplňují. V sedmidílném cyklu Vídeňské zločiny, je každá kniha zasazená do roku, významného pro rakouskou historii. Probírají se v ní skutečné události a vystupují v ní skutečné postavy. A v každé se pochopitelně také vyšetřují zločiny.
Druhým spojujícím prvkem všech sedmi knih je kriminalista David Bronstein. Je to bonviván, který při se při vyšetřování nezapomíná posilnit jídlem a hlavně pitím ve vídeňských hospůdkách a kavárnách, a také poněkud neúspěšný, ale o to vytrvalejší milovník žen.
V první knize, nazvané 1913: Případ podivné sebevraždy, vystupuje mj. i u nás známý plukovník Redl či pražský novinář Egon Erwin Kisch.
Druhá kniha, 1918: Vražda na konci války, je s naším prostředím spojená ještě těsněji, protože se odehrává na podzim 1918, ve dnech, kdy se rozpadalo Rakousko-Uhersko. Major Bronstein sice chápe nespokojenost slovanských národů, kterou útrapy světové války ještě vyostřily, ale zároveň se jen těžce smiřuje s rozpadem monarchie, která - přes všechny problémy - byla po několik století bezpečným domovem mnoha národů. Právě tento zajímavý a nepředpojatý pohled z druhé strany patří k nejzajímavějším momentům knihy. Ale zklamán nebude ani ten, kdo knihu bude chtít číst hlavně jako detektivku. Bronstein vyšetřuje hned dva případy - záhadné zmizení generálporučíka Wilhelma Spitzera von Grabensprung, který byl shodou náhod za války jeho velitelem, a smrt krásné mladé dívky Hannah Feiglové. A do třetice zde nechybí ani romantická linka: Bronstein prožívá vášnivou - a tentokrát opětovanou - lásku k mladé a oslnivě krásné revolucionářce Jelce.
Díky Pittlerovým knihám si dokážeme také lépe představit každodenní život v tom kterém roce. Například jak obtížné bylo sehnat slepici na vývar, který Bronsteinův otec nutně potřeboval, aby se vyléčil ze španělské chřipky, co se jedlo v obyčejných hospodách a co v parlamentní restauraci, jak vypadaly byty. Myslím, že by mohly posloužit též jako svérázný a zajímavý průvodce po méně známých místech Vídně, kam se už snad bude moct brzy jezdit bez karantén a bez omezení.
Markéta Hejkalová
Ukázka:
1918: Vražda na konci války
Načež obrátil list. Situace v Německých Čechách byla i nadále vážná. Nový ministr zahraničí se pokusil znovu intervenovat za zachování tohoto regionu v rakouském svazku, jenže Češi nejevili sebemenší chuť vzdát se tak důležité oblasti. Proč taky, když nová vláda pana Rennera měla ještě menší vliv než stará vláda pana Lammasche. Projevilo se to už na trapném apelu nového ministra vnitra Mataji, o němž někteří kolegové vtipkovali, že se stal hlavou policie jen proto, že se obyvatelé Vídně smířili s nedostatkem plynu a z toho vyplývajícími výpadky elektřiny. A to, že není co jíst a nedostává se uhlí, podle pana Mataji snižuje spotřebu. Tomu volovi se to mluví. Sedí si ve vytopené kanceláři a po městě ho vozí limuzína Gräf und Stift jako arcivévodu z Konopiště, zatímco Vídeňačky a Vídeňáci nevědí, jak se udržet nad vodou. V tomhle Bronstein chápal dokonce i revolucionáře! I on by mu se zlomyslnou chutí to vozítko rád zkonfiskoval, protože v automobilu by se mu cesta do Favoritenstrasse zkrátila jako mávnutím kouzelného proutku. Jenže byl obyčejný policista, a ne politik, a tak bude muset cestu urazit pěšky. Když si to uvědomil, poručil si další rum. „Ještě jeden dvojitý!“ vyštěkl na obsluhu.
Samotné město Vídeň, jak se dočetl dále, hledá byty pro množství navrátilců ze všech koutů monarchie. A to bude opravdu problém, pomyslel si. Vídeň se nikdy nevyznačovala nadbytkem bytů a po prohrané válce se budou do hlavního města naráz vracet desetitisíce Rakušanů z Krakova, Tarnopolu, Černovic, Záhřebu, Terstu a spousty dalších posádkových a správních měst. Jestli se chce vážně přestěhovat do Margareten, měl by sebou hodit, protože za pár týdnů stoupne nájemné do závratných výšin.
Na další stránce psali o bezpočtu vloupání a rabování, a že to policie nezvládá. Jak by taky mohla, pomyslel si. Když se hroutí celý řád, zločin si razí cestu. Byl si jistý, že většina pachatelů by se k něčemu takovému nedala strhnout, kdyby je nekonečná bída neuvrhla do tak obrovského zoufalství. Pochopitelně to nic neměnilo na nezákonnosti jednání, jenže vůči těmto pachatelům se musí postupovat jinak než proti notorickým zločincům, kteří takový život vedou z vrozené zvrhlosti. Do tématu zapadal další článek, jenž ihned vzbudil Bronsteinovu pozornost. Včera stanula před soudem kuchařka Franziska Pschandlová. Její případ si dobře pamatoval, došlo k němu teprve nedávno. Pschandlovou vylovili z Dunaje, kde se chtěla utopit i se svou dcerou. Dítě zahynulo, na rozdíl od matky se ho nepodařilo zachránit včas. A jak si vybavoval dále, otec dítěte před časem Pschandlovou opustil, takže se musela o potomka starat sama. Po několika letech si konečně našla nového galána, jenž ji rovněž přivedl do jiného stavu. A když se i tento pán vypařil, nebohá kuchařka neviděla jiné východisko než se vrhnout do vody. Státní zastupitelství i přes veškerá Bronsteinova doporučení podalo na Pschandlovou obžalobu z vraždy. Vyšetřovatel argumentoval, že ubohá žena je už tak nadosmrti potrestaná, protože muset žít s tím, že má své dítě na svědomí, je pro každou matku peklem na zemi. Jenže státní zástupce byl horlivý snaživec a chtěl Pschandlové dopomoct k smrti, které se jí vlastními silami nepodařilo dosáhnout. Leč porotci, jak se teď Bronstein dočítal, nebyli zas tak nemilosrdní jako onen právník. Odsoudili Pschandlovou pouze na tři roky žaláře za pokus o vraždu. I to pro ni bude peklo, říkal si u čtení, protože peklo ji už nikdy nepustí ze svých spárů.
Co je to za svět, v němž je člověk donucován k žití? „Pane vrchní, ještě jeden dvojitý!“
„Jste si tím jistý, pane komerční rado? To už bude třetí.“
Bronstein se obořil na číšníka: „Počítat umím taky,“ zasyčel a s odporem si prohlížel vyschlé pečivo, které dostal k čaji. Když už není žádná pevná strava, tak si musí dát aspoň tekutou.
Leč bylo mu nad slunce jasné, že dalším panákem by se definitivně opil. Hlava se mu trochu točila už teď a patrně nebude v stavu provést regulérní výslech. Ale to se dlouhou cestou do Favoritenstrasse srovná, když teď přestane pít. Veden touto úvahou zvolal těžkým jazykem „Platit!“ Pokoušel se požadovanou částku vysázet na stůl pokud možno elegantně, ale musel si přiznat, že své pohyby koordinuje už poněkud obtížně. Vyšel na vratkých nohou ven, kde se žádoucí účinek dostavil okamžitě. Vystaven mrazu začal střízlivět rychle a efektivně.
K baroknímu kostelu už došel úplně promrzlý a teď taky promáčený. Odbočil vlevo a prošel kolem dvou starých chátrajících domů. O kousek dál pak veliký vývěsní štít odkazoval na fotografický ateliér, kde vyfotili Feiglovou s tím jejím galánem. Bronstein uchopil zkřehlými prsty kliku u dveří, zmáčkl ji a vešel dovnitř.
„Dobrý den,“ ozvalo se ze zadního kouta podniku. „Co pro vás mohu učinit?“
Bronstein rovněž popřál dobrého dne, legitimoval se a strčil muži pod nos fotografii. „Tento snímek byl zhotoven tady u vás, že?“
Muž se na předložený objekt podíval jen krátce a hned přikývl. „Ano, pane inspektore, to je pravda. A jestli se nepletu, fotil jsem to dokonce já osobně.“
„Vy jste fotograf? A tohle je váš podnik?“
„Ano. Mám sice asistenta, ten taky fotografuje, ale jsem si téměř jistý, že zrovna tohle jsem zvěčnil já.“
„Pamatujete se na ty dva?“
„Kdo by si je na mém místě nezapamatoval? Překrásné děvče. Ovšem ten muž byl pěkný hejsek. Strašně protivný, jestli se ptáte.“
„Nevíte náhodou, jak se jmenuje?“
„A odkud?“ Fotograf se upřímně podivil.
Bronstein vyfoukl vzduch a podíval se do stropu. „Já nevím, jak to u vás chodí. Jak se focení platí. Kdy si zákazník může vyzvednout fotografie. Nemusí kvůli tomu uvést jméno?“
„Rozumím,“ zatvářil se fotograf vědoucně, „kam tím míříte. Ale to vás musím bohužel zklamat, pane inspektore. Sem si může každý přijít a říct si, o co chce. Není fotka jako fotka. To by bylo moc jednoduché. Tihle dva požadovali jenom upomínkovou fotografii, úplně konvenční. Vzal jsem je tedy dozadu do ateliéru, tam si mohli vybrat pozadí a pózu, kterou zaujmou, a potom jsem je vyblejskl. Řekl jsem si, kolik za to, a pán namístě zaplatil. Potom musím snímky vyvolat v temné komoře, a to chce svůj čas. Takže řeknu zákazníkům, kdy si mohou fotografie vyzvednout. Což také učiní, zvlášť když je zaplatili předem. To je všechno. Žádná jména, žádné adresy. Je mi líto.“
Z němčiny přeložil Vítězslav Čížek
14.6.2021
