Rozsévají dobré úmysly také dobré výsledky?

nakl. Argo

Přestože nejde o první knihu Octavie E. Butlerové vydanou česky, je autorka u nás prakticky neznámá. V americké science fiction dvacátého století je ale tato Afroameričanka vzorem generací autorek nejen černé pleti. A její Podobenství o rozsévači se natolik přiblížilo realitě, až z toho mrazí.

TŘI ČTENÍ (předmluva pro znalé příběhu)

Trojka má v sobě sílu. Ve světě psaní tomu říkáme pravidlo tří: slovo, frázi nebo dějový prvek zopakujte třikrát, aby dostal význam. Dvě opakování nestačí, aby zafungovalo rozeznávání vzorů; při čtyřech opakováních se mozek začne nudit. Trojka je optimum. Potřebovala jsem tři pokusy, abych pochopila, o co Octavii Butlerové v Podobenství o rozsévači a Podobenství o talentech jde. Alespoň si to myslím. Pořád si nejsem jistá. Ale četla jsem tyto knihy už třikrát, ve velice odlišných okamžicích života, a každé čtení mi ukázalo, jak velmi jasnozřivá Butlerová byla.

První čtení se odehrálo někdy kolem mých pětadvaceti, když jsem se prokousávala postgraduálním studiem; druhé kolem pětatřiceti, v prvních letech mé profesionální spisovatelské kariéry; třetí několik měsíců před napsáním tohoto textu, takže nedlouho po mých šestačtyřicátých narozeninách. K tomu prvnímu čtení muselo dojít pár let po vydání Podobenství o rozsévači v roce 1993. Samozřejmě jsem o těch knihách věděla od chvíle, kdy vyšly, ale při prvních pokusech o přečtení Rozsévače jsem nevydržela. Byla jsem u Butlerové zvyklá na otevřenější premisy science fiction: mimozemšťany v postjaderné apokalypse (série Xenogeneze), cestování časem (Kindred) nebo telepatii a nesmrtelnost (série Patternist). V kontrastu s nimi figuruje v Podobenstvích jen málo vědeckého či technického pokroku nebo působivých „co kdyby“. Knihy jako by byly „jenom“ zasazené do budoucnosti. A teď pozor: byla jsem v té době mladá, militantní stoupenkyně „černé síly“. Účastnila jsem se okupačních akcí na podporu požadavku, aby moje škola neměla kontakty s Jižní Afrikou, kde byl apartheid, chodila jsem na Milionový pochod, abych pomohla registrovat voliče, detailně jsem se zabývala afroamerickými dějinami a podobně. Moje propojení s myšlenkami, ze kterých můj aktivismus vycházel, však zůstávalo na povrchové úrovni; neměla jsem čas příliš aktualizovat a synkretizovat. Také jsem ještě nepřišla na to, jak jsou mé ambice a očekávání ve skutečnosti omezené, hlavně proto, že jsem si nedovedla představit reálně lepší svět než ten, ve kterém jsem žila.

Celý život jsem vstřebávala statistiky a společenské narativy, které mi předpovídaly bídnou budoucnost – pokud vůbec přežiji ranou dospělost. Odráželo se to v literatuře, kterou jsem četla. Většina mých oblíbených spekulativních děl jako Star Wars, Star Trek a romány ze „zlatého věku“ science fi ction popisovaly budoucnost, která byla zářivá a vzrušující… pro bílé muže. My ostatní jsme byli přítomni pouze symbolicky, pokud vůbec. Zpravidla jsme prostě neexistovali. Neměli jsme jinou budoucnost než případné omezené využití, které našli hrdinové pro pár z nás. (My jsme nebyli hrdinové nikdy.) A podobná vyobrazení byla ve spekulativní fikci tak všudypřítomná, že jsem je mnoho let brala, aniž bych se nad nimi pozastavila. Jen další neblahé předpovědi. Radikálnost pouhého „představení“ si budoucnosti – z pozice Američana, černocha a ženy – se ještě nestala součástí mého vědomí.

Ale na vysoké škole jsem se stala jednou ze tří černých žen v silně ambiciózním magisterském programu pro šedesát osob. V rámci programu jsem se učila o teoriích vývoje rasové identity, tedy procesu, v jehož rámci se příslušník rasistické společnosti posune od povrchové identifikace s rasou k hlubšímu, adresnému pochopení. Jako součást jednoho kurzu jsme si měli přečíst Butlerové román Kindred, který už jsem četla, a tak jsem se rozhodla, že se konečně poperu s Podobenstvím o rozsévači. Teď vím, že jsem stále ještě nebyla připravená. Ale dorostla jsem mezitím dost, aby mi Lauren Olamina nepřipadala jako anachronistická chytrolína, tak jako v době, kdy jsem román zkusila číst poprvé. (Odjakživa v ní vidím spíš to, jak si starší žena představuje chytrou puberťačku, než realistické vykreslení toho, jaké chytré puberťačky ve skutečnosti jsou. Přirozeně ji mám tím raději, čím jsem starší.)

Jako ukázka vývoje rasové identity nefunguje příběh vůbec; Lauren se v podstatě narodí s vědomím, že rasismus je součástí systému, a že jako někoho, kdo se narodil v průsečíku mnoha kategorií marginalizace (černoch, hendikepovaný, žena, chudý) ji nečeká nic dobrého, pokud nevyzkouší všechny možné úhly přístupu. Dana z Kindred je mnohem lepším příkladem někoho, jehož chápání sebe samotného se v průběhu děje radikálně změní; Lauren začne hluboko a zůstane tam. Ale Podobenství o rozsévači je nádherná ukázka toho, jak funguje inteligentní odpor – a přesně to jsem potřebovala jako někdo, kdo je otrávený politikou slušnosti, černým patriarchátem a dalšími nanicovatými řešeními problému rasismu. Potřebovala jsem vědět, jak čekat na příležitost. Potřebovala jsem pochopit rozdíl mezi dobrými úmysly a dobrými výsledky.

Pochopitelně jsem v zápase Lauren mezi „hodnou dívkou“ a dospělou ženou, jejíž potřeby nemůže vedení ze strany rodičů uspokojit, našla mnoho věcí, se kterými jsem dokázala soucítit. Přesto se mi ty knihy tenkrát nelíbily a nepřipadaly mi ani zvlášť jasnozřivé. Aby bylo jasno, bylo to v devadesátých letech dvacátého století. Rozvoj internetu začal demokratizovat společnost novými způsoby, když poskytl blog a platformu každému, kdo uměl hlasitě zakřičet, nebo se dost chytře prodat. Válka v zálivu skončila, crack byl o ničem, a ekonomika se rozvíjela takovým tempem, že vzít si studentskou půjčku několika tisíc dolarů mi v té době nepřipadalo jako nijak hrozný nápad. Svět Lauren mi stále připadal nerealistický, dokonce nemožný. Potulné bandy pedofilů a feťáckých pyromanů, se kterými nikdo nic nedělá? Otroctví 2.0? Převzetí země mocnou koalicí zastánců nadřazenosti bílé rasy, homofobů a křesťanských fanatiků? Blbost, říkala jsem si a doufala jsem, že Butlerová se brzy vrátí k mimozemšťanům.

Dobře. Fajn. Hele, byla jsem mladá. Četba mezi třicátým a čtyřicátým rokem, někdy koncem první dekády jednadvacátého století, mě zastihla v době, kdy jsem se setkala s institucionálním rasismem na poli kariéry. Rozhodla jsem se tenkrát, že nebudu mít psaní jen jako koníčka, ale stanu se spisovatelkou z povolání a přidám svůj hlas k ostatním, které v tomto žánru možností volají po změně. Octavia Butlerová k hrůze nás všech v roce 2006 zemřela. Ale my už jsme existovali, tisíce jejích duchovních dětí, a přišli jsme si pro budoucnost. Tou dobou už jsem začala chápat, jak vzácná a jak cizí je pouhá představa uvažování o budoucnosti pro nás, kteří pocházíme z marginalizovaného prostředí.

Co bylo ještě horší, spatřila jsem, jak se science fiction a fantasy spolupodílejí na tom, aby bylo pro nás tak těžké představit si budoucnost. Nechtěli jsme od našich spisovatelských kolegů mnoho: jen víc než pouze evropské mýty ve fantasy a víc než pouze symbolické zastoupení v budoucnosti, přítomnosti a minulosti. Jenže nastal konflikt, když jsem uviděla, že až příliš mnoho mých kdysi oblíbených autorů a editorů reaguje na náš požadavek budoucnosti a existenci v přítomnosti tak, jako by obojí byla hrozba. A tak jsme se s nimi utkali. Ovšem, že jsme to udělali, památka Butlerové si nic menšího nežádala.

Ale nebudu se tvářit, že mě nezdrtilo, jak bylo těžké vysvětlit podle všeho inteligentním lidem majícím dobré úmysly, jak mnoho škodí. A tehdy jsem se víc zaměřila na linku v Podobenstvích, která mě při první četbě strašně rozčilovala: příběh Marka, mladšího bratra Lauren, který je původně považován za mrtvého a později se ho podaří zachránit z příšerného sexuálního otroctví. Marc rozumí bolesti, velice dobře – přesto Lauren nakonec zradí, protože nedokáže její bolest uznat bez toho, že by tím zároveň uznal škody, které páchají na ostatních militantní hlasatelé víry jako on. Není špatný člověk; mnoha lidem v těch dvou knihách pomůže, i když vždy (a pouze) jen v intencích křesťanství, které vyznává. Nakonec ale jeho potřeba statu quo a konformity nad jeho základní dobrotou zvítězí. Jako by říkal: „Nemohu ti pomoci, dokud nebudeš trpět, jak chci, abys trpěla, a nevyjádříš svou bolest způsobem, který potěší mé uši – a s obojím přestaneš, až naznám, že jsem slyšel dost.“

V přetrvávajícím kontextu hnutí za americkou sociální spravedlnost to ve mně silně rezonovalo. Každý pokus marginalizovaných lidí vyjádřit trýznivost a usilovat o změnu historické (a přetrvávající) újmy se vždycky setkal s negativní reakcí těch, kteří požadovali, abychom trpěli pouze očekávanými způsoby, toto utrpení vyjadřovali přijatelným tónem a na požádání skončili jak s utrpením, tak se svými stížnostmi. Markovo ultimátum bylo úplně stejné jako obehraná písnička postav z fantastiky, které jsem kdysi obdivovala a které se nadále dotazovaly, proč žádáme lepší budoucnost, jak by měl být takový požadavek zformulován, a jestli si to zasloužíme.

Nedokázala jsem se pak ubránit úvahám o tom, nakolik je Marc inspirovaný spisovatelskými kolegy Butlerové. Možná žádným. Anebo možná Butlerová chtěla sdělit, že Markové nejsou v naší společnosti vyloženě vzácností – takže každý, kdo chce pochopit a vést pozitivní změnu jako Lauren, musí být zároveň připraven se jim vyhnout.

Pak přišlo čtení mezi čtyřicátým a padesátým rokem. Právě teď. Všechno, čeho se dotkneš, tím změníš. Všechno, co změníš, změní tebe. To, čeho jsme se dotkli, se změnilo: fantastický žánr se trochu změnil, i když je zamořen Marky. Namísto Butlerové a hrstky dalších dnes vycházejí desítky černošských autorů – a hendikepovaných autorů, homosexuálních autorů, autorů z původních obyvatel a dalších. Ale to, co jsme změnili, rovněž změnilo nás; já a ostatní marginalizovaní autoři musíme neustále čelit internetovému obtěžování, výhružkám smrtí a kampaněmi za to, aby science fiction byla znovu rasistická. A jelikož science fiction odráží přítomnost, stejná ohavnost trápí naši společnost ve velkém měřítku.

Po prvním americkém černém prezidentovi teď musíme strpět neschopného, bigotního podvodníka. Jsme propojení víc než kdy dřív, dokážeme dosáhnout změny prostřednictvím crowdsourcingu a mediálního zostuzování, ať už je výsledek jakýkoli… ale většina z nás pociťuje míň naděje a víc únavy, jak se dál snažíme myslet na budoucnost, zatímco hrstka mocných jako by se rozhodla odvléct nás zpátky k Jimu Crowovi.

Hrozí klimatická změna. Lidé jsou houževnatí a vynalézaví; prakticky není pochyb o tom, že jako druh přežijeme. A ti z nás, kteří chtějí lepší svět, se určitě prosadí, tak jako to nakonec dokázala Lauren Olamina… ale může nás to stát všechno, co máme. Takže tentokrát ve mně nejvíc rezonuje Setba Země jako taková. Nezdá se, že by Butlerová zamýšlela knihy Podobenství jako návod – a přesto jím jsou. Platí to pro všechny nejpůsobivější romány science fiction: poskytují nejenom přesné vize budoucnosti, ale také doporučení, jak si s výslednými změnami poradit.

Můžeme se jen domýšlet, co by ta vize obsahovala, kdyby ji Butlerová mohla dokončit; zřejmě měla v plánu třetí román, Podobenství o šprýmaři. Ale možná je dobře, že ona a Lauren nemohly tu třetí knihu Setby Země odkrýt. Teď máme, stejně jako komunity v Setbě Země, za úkol dosáhnout změny v literatuře a životě. Podobně jako Lauren v této době nenacházím útěchu v otřepaných frázích, se kterými jsem vyrostla, ale v představě, že změna je nástroj, který mohu zformovat ke svému prospěchu, když budu chytrá a budu mít štěstí. Získat pro sebe budoucnost bude nehezký, krutý boj, ale jsem připravená zajít v něm daleko. Budoucnost za to stojí. A za dalších deset let? Podívám se znovu, co dalšího bych se z těch skvělých knih mohla naučit.

– N. K. Jemisinová prosinec 2018

překlad Petr Kotrle

11.6.2021