Poupátka, děťátka, otevřete vrátka!

nakl. Vyšehrad

Hana D. Lehečková (1990) získala za svojí psychotickou novelu Svatá hlava Ortenovu cenu 2020. Její kongeniální četbu připravil Český rozhlas s interpretem Jakubem Albrechtem. Ve své novince Poupátka je prý částečně autobiografická.

Divadlo umí okouzlit. Své o tom ví i jedenáctiletá Františka, která raději než domů, kde je dusno nebo ticho k nesnesení, chodí po škole do dramatického kroužku. Divadelní partě je zcela oddaná a díky ní objevuje, co znamená věnovat se umění a být součástí velké smečky. Proč jim ale vedoucí Mirek zakazuje kamarádit se s dětmi, které do kroužku nechodí? Proč tvrdí, že správná herečka musí svému režisérovi za všech okolností důvěřovat, a nutí své svěřenkyně se na zkoušce svlékat? Zdá se, že ospalé městečko, kde Františka žije, má téměř dvacet let závažné tajemství - tajemství, o kterém všichni tak nějak vědí, ale promluvit nechce nikdo.

Ukázka:

Do Racku je vstup zakázaný

Moji rodiče se brali v den, kdy vybouchl Černobyl. Táta mi říkal, že když vybouchne jadernej reaktor, je to, jako kdyby do vás střílelo milion malejch kulek, udělalo z vás cedník a v těle vám to pak špatně funguje. Když mi táta o Černobylu vyprávěl, jako první mě hned napadlo, že můj brácha je možná takovej, jakej je, protože mu tyhle kulky prostřílely mozek, když byl na tý svatbě ještě v mamky břichu. Dostal dávku do svý šišatý hlavy, ani si toho nevšiml a dál si v klidu cucal obrovskej miminovskej palec. A má to na něm následky i teď, po čtrnácti letech. Chorej mozek. Jinak se ta jeho blbost vysvětlit nedá.

BRATR: Co děláš?

JÁ: Jsem na počítači.

BRATR: A co tam děláš?

JÁ: Nic.

BRATR: Ukaž, co tam děláš.10

JÁ: Neukážu nic.

BRATR: A proč ne?

JÁ: Protože ti do toho nic není.

Bratr jde k mýmu počítači, naklání se ke mně a já cítim na tváři jeho zatuchlej dech. Smrdí po chlebu s máslem a cibulí. Zakrývám monitor rukama, aby nic neviděl, aby mě nechal na pokoji, snažim se, aby z mojí obrazovky nezahlídl ani kousek.

JÁ: Vypadni!

BRATR: Tak mi to ukaž.

JÁ: Ne, je to můj počítač!

Jenže když bratr něco chce, neustoupí. Celej zrudne, natlakuje se to v něm a buď jede jako bagr, co před sebou hrne tunu štěrku, nebo vybouchne, ječí, válí se po podlaze, kope nohama a je mu úplně jedno, že u toho vypadá jak vzteklý dvouletý dítě. Natahuje se po mně těma svýma prstama s velkýma kloubama, co s nima pořád tak křupe. Odsouvá mi ruku z počítače.

JÁ: Fuj, nesahej na mě! Jsi nechutnej.

Snažim se držet ruce na obrazovce, ale bratr má moc velkou sílu, jeho pařáty vítězí, už to nevydržim a dlaně mi sklouznou po monitoru.

JÁ: Tak si trhni.

BRATR: JAKÁ JSI KAMARÁDKA, UDĚLEJ SI NÁŠ TEST. To ani nemusíš, já ti řeknu, jaká jsi kamarádka. Pěkně vlezlá a NA HOVNO.

Vezmu sklenici vody a chrstnu mu ji do ksichtu, bratr se lekne, škubne sebou, strne a najednou zkřiví obličej, jako kdyby snědl kyselej citron, a přichází ten moment, ten moment ticha po nádechu, kdy se rozmýšlí, co udělá.

BRATR: Mami! J

Á: Neřvi, sakra, buď ticho.

BRATR: Mami!

JÁ: Ježiš, nech toho.

BRATR: Mami!

JÁ: Co chceš? Řekni, co chceš, a dám ti to, když budeš zticha!

Jenže už je pozdě. Otevírají se dveře. V nich stojí máma a ptá se, co tady proboha tak řveme.

BRATR: Fanyna na mě vylila vodu.

JÁ: Protože mi čuměl do monitoru.

Máma otráveně těká očima, cuká jí víčko a rozšiřuje se nos, div z něj nezačnou proudit nudle jako korytem řeky, pak se nadechne: Proto jsi to udělala? Protože ti koukal do monitoru? To myslíš vážně?

JÁ: Jo, myslim.

Máma znovu zopakuje svoji otázku, pomalu a klidně, slova hláskuje, jako bych ji snad prve neslyšela, jako by měla pocit, že jí nerozumim.

JÁ: Je to otravnej debil.

Zpříma se na ni podívám, máma přivře oči, zhluboka se nadechne, trvá to dlouho, zdá se mi, že snad na místě ve stoje usnula, pak ale zprudka zamrká a prohlásí: Máš týden zaracha na počítač.

JÁ: Ale to není fér, on si začal.

Je mi jedno, kdo si začal, já to končim, odpoví mi máma a práskne dveřma, jako by nám tím chtěla něco říct. Něco, co neumí dát do slov. Jako to dělá vždycky, když je naštvaná, na mě, na bratra, na tátu, na celej život.

JÁ: Bože! Já to tady nenávidim.

BRATR: To máš za trest. Fanyno kravino, stará hnusná konino.

Není to pravda. Že jsem na hovno kamarádka. Já jsem náhodou dobrá kámoška.Moje nejlepší kamarádka se jmenuje Magda a sedíme spolu v lavici už od první třídy. Je s ní sranda a máme stejný názory skoro na všechno. Proto jsme taky nejlepší kámošky. Magda má tmavě hnědý vlnitý vlasy a pořád si tak nějak divně mne obličej a drbe ruce, protože ji pořád někde něco svědí. Bydlí v bytovkách, kterým se říká Lentilkárna. Jsou to úplně nový bytovky, a asi aby vedle všech těch šedivejch paneláků vypadaly zajímavěji, tak je stavaři pomalovali křiklavýma barvama. Podle mě to vůbec nevypadá jako luxusní bydlení, ale jako blázinec pro všechny exoty z města. Jednu věc mám ale na těch bytovkách ráda. Výtah. Jak tam mluví ta ženská. Náš výtah nic neříká, zaklapnou se dveře, člověk prostě jede, a dokud nedojede do svýho patra, čumí do zdi, na který jsou přilepený zaschlý žvejky, napsáno MRDEJ MĚ DO PODPAŽÍ, všude rýhy po klíčích, barevný čáry od fixů. To tady je všechno čistý, na stěně velký zrcadlo, tlačítka modře svítí a ozývá se: DVEŘE SE ZAVÍRAJÍ, DRUHÉ PATRO, VYSTUPTE. Je to úplně jako ve filmu z budoucnosti, kdy technika umí všechno na světě. Zvonim. Otvírá Magdy máma. Ptám se, jestli může Magda ven. Její máma si povzdechne a zapluje zpátky dovnitř. Za chvilku už zpoza dveří vykoukne Magda.

MAGDA: Čus.

JÁ: Čau, jdeš ven?

MAGDA: Jo, ale až tak za čtvrt hodiny.

JÁ: To neva, tak já počkám.

MAGDA: Počkej ale před barákem, máma říkala, že dovnitř dneska návštěva nesmí, protože není uklizeno.

JÁ: No jo.

Sedim na obrubníku a čumim na popelnice. Lentilkárna nemá jen normální stříbrný popelnice, ale taky tříděnej odpad, papír, plasty a sklo. Civim na ně a říkám si, proč jsou zrovna plasty žlutý, proč sklo zelený a proč papír modrej. Jasně, plasty zežloutnou, sklo je i zelený jako vltavíny, ale proč je zrovna papír modrej? Třeba proto, že ho vyráběj ze stromů a ty rostou celej svůj život tak, aby se dostaly co nejblíž nebi? Nějakej chlápek vychází z baráku a jde s košem. Z tepláků mu čouhaj trenky. Popotáhne nosem, otevře klec a vysype všechny odpadky do jedný z popelnic. Podrbe se na zadku, zachrchlá, držák jeho upatlanýho koše se převrátí dolů a on ví, že se všech těch odpadků a zbytků, co mu už v bytě pod nosem smrděly, konečně zbavil. Dívám se na něj, jak zachází zpátky do bytovky. Jak takovýho chlapa může někdo milovat? Jak může někdo milovat takovýho tlustýho chlapa s pleškou, co chrchlá a drbe se na zadku? Která ženská na světě by si vzala takovýho zoufalce za manžela? Dobrovolně na něho sahala? 

Za chlapem konečně zapadnou dveře. Přecházim sem a tam a kopu do štěrku. Kamínky se rozletí na všechny strany. Chvíli stojim na obrubníku a držim rovnováhu. Proč to tý Magdě tak trvá? Určitě se zase zasekla u televize a čumí na nějakou blbinu, pořád u nich doma něco sledujou, celá jejich rodina těma televizníma příběhama přímo žije. Občas si s Magdou ze srandy na podobný příběhy hrajeme, jdeme po ulici, nahlas vyprávíme a předstíráme, že jsme postavy z telenovely.

JÁ: Ach, Chosé, já tě tak velmi miluji! A děkuji každé ráno při snídani Bohu, že mi tě seslal do života.

MAGDA: Chuanito, já tě také velmi miluji, máš nádherné oči a pusu.

JÁ: Chosé, je tu však jedna věc, která mě trápí.

MAGDA: Lásko! Víš přeci, že mi můžeš říct vše!

JÁ: Jsem těhotná!

MAGDA: Co tím chceš říct?

JÁ: Že v mém břiše roste mimino.

MAGDA: Takže tenkrát, když jsme spolu uvízli v tmavém sklepě…

JÁ: Ach, ano!

MAGDA: Chuanito, nevím, jak bych ti to řekl.

JÁ: Mluv, lásko. Řekni to.

MAGDA: Plamen mé lásky právě teď dohasl. Rozcházím se s tebou.

Dveře Lentilkárny se otevírají. No sláva! Konečně Magda.

JÁ: Ježiš, tobě to trvalo.

MAGDA: Hm.

JÁ: Nepůjdeme ještě pro Sáru?

MAGDA: Klidně.

Jdeme vedle sebe a nic neříkáme. O čem bych tak mohla začít mluvit? Mám jí říct, že mi bratr vyhodil z okna trička ze skříně, protože ho naštvalo, že mu nepůjčim vypálený CD s Červeným trpaslíkem? Mám jí říct, že jsem slyšela o krému na obličej, díky kterýmu zmizí všechny pihy na obličeji? O čem s ní mám mluvit, aby si myslela, že jsem zábavná? Co mám říkat, aby ji nenapadlo: S Fany nic není, s Fany je nuda, Fany nic neříká, když jsem s Fany, je to jako na procházce po hřbitově, Fany už nechci nikdy vidět. Co mám říkat, aby si Magda to naše kamarádství nerozmyslela? Vzpomenu si, jak jsme jednou, když nám bylo osm nebo devět, byly na zahradě u mý babičky, po který mám jméno Františka. Krmily jsme přes klec slepice, pak se houpaly na houpačce a cpaly se zralejma třešněma. Jenže se s náma ta houpačka utrhla, chtěly jsme ji přišroubovat, ale ani jedna z nás nevěděla, jak přesně vypadá šroubovák. Šly jsme teda do kůlny a tam se přehrabovaly v harampádí, až jsem nakonec já vzala kladivo, ona sekyru a bušily jsme do tý houpačky a doufaly, že se tím spraví. Okolo šel soused a mohl se zbláznit, co to vyvádíme za blbost.

JÁ: A máte snad důkaz, že to nepomůže?

Odpověděla jsem mu jakoby nic, on se podrbal na hlavě, pokýval uznale hlavou a odešel. Magda mi pak řekla, že to bylo to nejvtipnější, co kdy v životě slyšela, a já jsem měla tehdy pocit, přesně v ten moment, jo, že jsme asi vážně nejlepší kámošky. Zatímco myslim na tu rozbitou houpačku, Magda se zastaví. Jen tak, zničehonic. Kouká mi do očí a prostě stojí.

JÁ: Co je, pojď.

Jenže ona nic neříká.

JÁ: Jdeme k Sáře, ne?

Furt na mě tak kouká a mlčí. Po chvíli konečně promluví.

MAGDA: Hele, promiň, já ven nemůžu, musim bejt doma.

JÁ: Jak to? Proč nemůžeš?

MAGDA: Máma mi nedovolila jít ven. Měla jsem ti to jen dojít říct.

JÁ: Co? Vždyť je pořád ještě odpoledne. Tma bude až za dlouho.

MAGDA: No prostě nemůžu. Prý mám zaracha.

JÁ: Zaracha? A za co?

MAGDA: Nevim. To máma neříkala.

JÁ: Aha. Tak já půjdu za Sárou sama.

MAGDA: Tak jo. Čau.

Otočí se a spěchá přes parkoviště zpátky. Koukám se za ní. Z trika jí čouhá cedulka, na kolik stupňů se má prát oblečení, na zádech nakreslená myš Minnie. Slunce mě pálí do obličeje, po čele mi teče pot a Magda si najednou poskočí. Poskočí si a rozeběhne se. Utíká rychle ke vchodu, jako kdyby snad běžela závod, ve spěchu bere za dveře, div se nebouchne do obličeje, a Lentilkárna ji sežere. Stojim tam sama na parkovišti a přemejšlim, proč se mnou Magda nechce ven. Potom vyrážim za Sárou.

10.6.2021