Proč si alespoň jednou v životě nedat pořádnou osamělou tůru?

nakl. Práh

Představa času stráveného o samotě mi připadala neuvěřitelné lákavá, ale zároveň jsem měl obrovský strach, co by to se mnou mohlo udělat. S túrami o samotě jsem měl jen malé zkušenosti. Celý život jsem strávil ve společnosti jiných lidí. Dokonce jsem nikdy ani sám nebydlel. Byl jsem prostě obyčejný živnostník po čtyřicítce. Tim Voors: Skvělá samota

Dřív, než vám předložíme kratičkou ukázku z knihy, je třeba zdůraznit, že text knihy je opravdu jen jednou ze složek zážitku - kniha je mimořádně graficky vypravená, kromě fotografií i nákresy, mapkami....

Ukázka:

Pacifická hřebenovka

Proč jsem se rozhodl strávit šest měsíců přechodem Ameriky od její jižní hranice až po tu severní? Člověk by se také mohl ptát: a proč ne? Taková otázka mně osobně dává větší smysl. Proč trávím víc než čtyřicet hodin týdně před monitorem počítače? Proč trávím tak málo času v přírodě? Proč si nikdy neudělám čas být chvíli sám?

Jako dítě jsem si jednou v časopise National Geographic přečetl článek o Pacifické hřebenovce (Paci'c Crest Trail, PCT). Byl to příběh o dvou mužích, kteří s obrovskými batohy ušli 2 650 mil (4 265 kilometrů) z Mexika až do Kanady. Naprosto mě to uchvátilo a zaměstnalo mou představivost, protože i já jsem snil o dobrodružstvích v divočině.

Nikdy jsem na ten příběh nezapomněl, ale taky mě nikdy nenapadlo, že bych se na tak dlouhou cestu kdy vydal. Bylo to příliš daleko za hranicí mé komfortní zóny. Ale když mi bylo čtyřicet dva, zdolal jsem poutní cestu 88 chrámů, 1 311 kilometrů dlouhou buddhistickou pouť v Japonsku. Tam jsem poprvé zažil, jak může být chůze o samotě návyková. Strávil jsem v přírodě nepřetržitě několik týdnů. Japonské hory, nádherné chrámy a tamní pohostinnost, to všechno mě jednoduše nadchlo. A ke svému překvapení jsem celou poutní cestu zvládl ujít za šest týdnů bez jakýchkoli významnějších zranění. Tenkrát mě poprvé napadlo, že bych se jednoho dne mohl vydat i za svým americkým snem. Že by to možná mohlo být uskutečnitelné.

Po nějakém čase jsem se cítil připravený na vrcholky všech stezek. Když jsem o svých plánech řekl přátelům a kolegům, jejich reakce byly smíšené. Někdo mě nadšeně podporoval, zatímco jiní se jen mračili a tázavě pozvedávali obočí. Strávit půl roku pryč od rodiny byl poměrně extrémní nápad, a v určitých ohledech to opravdu extrémní je. Ale přesto mi půlrok nepřipadal jako věčnost. Koneckonců, co znamená šest měsíců v kontextu celého života?

Po dvaceti letech práce v nablýskaných kancelářských budovách jsem cítil, že toužím po nějakém větším dobrodružství. Život ve městě mi dodává spoustu energie, nekonečný přísun vnějších podnětů a také útěchu v podobě rodiny a přátel. Od přírody jsem si sliboval, že zvolním a zaměřím se na své nitro a zároveň se konfrontuji s nejistotou, když budu objevovat, co leží za neznámým horizontem. Jestliže jsem město vnímal jako místo pro pomyslné vdechování, pak čas v přírodě představoval místo pro vydechnutí. Uvědomil jsem si, že pokud mám vzkvétat, potřebuji oboje. Jak jednou řekl John Muir: „Zůstaňte blízko k srdci přírody… a jednou za čas unikněte, zlezte horu nebo zůstaňte týden v lese. Vyčistěte si duši.“

Tim Voors

4.6.2021