Meziřádky Zdenko Pavelky
Zdenko Pavelka
Tři tituly tentokrát vybral do své pravidelné rubriky literární redaktor a nakladatel. Meziřádky jsou pravidelnou součástí Víkendové přílohy ČRo Vltava a jsou vysílány každou sobotu dopoledne.
MeziŘádky 24. 4. 2021
Předešlé MeziŘádky jsem uzavíral upozorněním na český překlad jedinečného básnického pásma amerického básníka a esejisty Garyho Snydera Mýty a texty psaného v polovině padesátých let minulého století. Snyder je pokračovatelem dvou svých krajanů, filozofujících spisovatelů Ralpha Waldo Emersona a Henryho Davida Thoreaua. Oba tito transcendentalisté a do značné míry předchůdci environmentalismu patří v Česku ke čteným autorům a nepochybuji, že jste se alespoň s některou z jejich knih už setkali. Dosud však právě z Thoreauova díla chyběl překlad jeho Deníku, který si začal dvacetiletý čerstvý absolvent Harvardu psát z podnětu svého učitele Emersona. A nepřestal až téměř do svých posledních dnů v roce 1862. Souborné vydání Deníku ve čtrnácti svazcích však poprvé vyšlo až roku 1906.
Thoreauův Deník je mnohem víc než zápisem událostí čítankou postřehů a úvah. Autor tak po určité době začal činit vědomě a 24. ledna 1856 formuloval smysl tohoto svého psaní velmi zřetelně: Deník je záznamem zážitků a rozvoje, nikoliv konzervárnou dobře vykonaných či řečených věcí… Kouzlo deníku musí spočívat v jisté neohrabanosti zelenáče, a zároveň ve svěžesti, ne však ve vyzrálosti. Nemohu si v něm dovolit vzpomínat na to, co jsem prohlásil nebo udělal, na žádnou svou odhozenou slupku – je nutno pamatovat na to, čím jsem a kým se chci stát.
Pro nás, dnešní čtenáře, tak může být inspirativní třeba zápis z 23. února 1860: Život nelze měřit počtem let strávených na zemi, nýbrž tím, nakolik jsme se radovali.
Nebo věta určená mediálnímu prostoru, jak bychom řekli dnes. Je důrazným připomenutím, že si na úroveň médií nemusíme zas tolik stěžovat – všechno už tu bylo a dnešní časy se od těch starých zlatých moc neliší. Thoreau si 9. srpna 1858 zapsal: Člověk se nestačí divit, z jakého přediva hloupostí a obhroublostí jsou utkány každodenní zprávy. Na jednu zajímavou událost připadá devět set devadesát devět bezvýznamných, na všechny se ovšem klade tentýž důraz.
Výbor z Thoreauova rozsáhlého Deníku připravil Jan Hokeš, který ke svému překladu připojil výtečný doslov. I když jde o zlomek z rozsáhlé osobní kroniky, jde i tak o bezmála pětisetstránkovou knihu. Vydalo ji nakladatelství Paseka.
Celkový počet dosud vydaných pragensií, tedy knih věnovaných Praze, si netroufám ani odhadnout. Dvě z nich však představují naprosto zásadní a plným právem i ve světě uznávaná díla. Jsou to Magická Praha italského bohemisty Angela Ripellina a Praha černá a zlatá, jejímž autorem je nyní osmadevadesátiletý pražský rodák, emeritní profesor Yaleovy univerzity Peter Demetz. K těmto dvěma obdivovatelům Prahy se před osmi lety připojil o generaci a půl mladší kanadsko-britský bohemista Derek Sayer mimořádnou kulturně-historickou monografií Praha, hlavní město dvacátého století s podtitulem Surrealistická historie. Tuhle knihu vydalo teď nakladatelství Volvox Globator v překladu Jindřicha Veselého. Na rozdíl od původního vydání v nakladatelství Princetonské univerzity se zlatě zamlženými pražskými mosty má česká verze na obálce Teigeho Koláž 196 s aktem na pozadí skokanského můstku u bazénu pod Barrandovskými terasami.
Už samotný titul knihy, tedy Praha, hlavní město dvacátého století, je velmi silným návěštím. Derek Sayer svou charakteristiku, přiznejme, že pro Čechy jistě dobře znějící, objasňuje v úvodu velmi přesvědčivě. Vychází z eseje Waltera Benjamina Paříž, hlavní město devatenáctého století a Prahu ve století dvacátém shledává odpovídajícím kandidátem pro všechny paradoxní peripetie, jimiž procházela, včetně její přináležitosti k východní Evropě, ačkoli leží západněji než k tak řečenému Západu řazená Vídeň.
Sayer nakonec svůj náhled zobecňuje touto hravou definicí: Z Prahy v mých očích dělá vhodné hlavní město dvacátého století také skutečnost, že je to místo, kde se modernistické sny znovu a znovu rozpadají; místo, kde dříve či později vždy spadnou masky, aby se tak velká vyprávění o pokroku ukázala jako pohádky pro děti, jimiž jsou. Surrealismus v podtitulu knihy pak naznačuje, že Sayer se v knize opírá o uměleckou a intelektuální vazbu Prahy s Paříží. Praha se po Paříži záhy stala druhým světovým centrem surrealismu a návštěvou Andrého Bretona a Paula Eluarda v Praze v časném jaru roku 1935 Sayerovo vyprávění začíná.
Výjimečné jsou Sayerovy znalosti reálií a schopnost propojovat je v čase a prostoru. Musím však upozornit, že někdy možná i s jistou nadsázkou či řekněme básnickou licencí. Možná víte, že v paláci Kinských na Staroměstském náměstí sídlilo na konci 19. století Státní německé gymnázium, kam docházel student Franz Kafka. Sayer zmiňuje, že právě za okny jeho třídy se nachází balkon, z něhož 21. února 1948 řečnil Gottwald. Nejsem si jistý, jestli v tomto případě Sayer maličko hrabalovsky neozvláštňuje realitu, protože to gymnázium mělo mít k dispozici prostory v zadním traktu paláce. Ale i kdyby Kafka v té místnosti s balkonem nesedával, ke Kafkovi, ale i k surrealistům má jistě blízko známá historka, jak na později retušované fotografii z té balkonové scény zůstala z Gottwaldova věrného soudruha Vladimíra Clementise jen čepice, ovšem na Gottwaldově hlavě.
Derek Sayer ale také hojně cituje, a v citacích je samozřejmě přesný. Ovšem výběrem citací dovede vtipně podpírat Prahu jako hlavní město dvacátého století. Paul Eluard psal z pražské návštěvy své první ženě Gale, která už ale v té době žila se Salvadorem Dalím, že Praha je plná krásných, velmi přívětivých žen. A dodal: Velmi podivné město, Apollinaire je viděl správně. Šílené.
Sám Sayer si ale také neodpustí vtípky. Například když se dotkne tématu pravdy a její relativity, poznamenává: Slova zdobící prezidentskou standartu, se třepotají nad Pražským hradem od roku 1918 – vlají s větrem hned na tu, hned na onu stranu.
Knihu Dereka Sayera Praha, hlavní město dvacátého století s důležitým podtitulem Surrealistická historie považuji za výtečného průvodce dějinami, o nichž se domníváme, že je známe. Tenhle Kanaďan je totiž dokázal ozvláštnit právě pohledem odjinud a souvislostmi, které se zblízka jeví podobně jako některé impresionistické obrazy ‒ jako nečitelné barevné skvrny.
Kniha nazvaná jednoduše Vzpomínky Petra Oslzlého by mohla být věnována Brnu a mohla by být označena za brunensii. Petr Oslzlý vyrůstal v Prostějově, ale od vysokoškolských studií se Brno stalo divadelnímu dramaturgovi, scenáristovi, herci a od roku 2018 rektorovi Janáčkovy akademie domovem. Po začátcích v experimentálním divadle Quidam se Oslzlý stal jedním z hlavních tvůrců a organizátorů v Divadle Husa na provázku. Po návratu z téměř tříletého působení v prezidentské kanceláři Václava Havla byl od roku 1993 ředitelem Centra experimentálního divadla. V osmdesátých letech ale také úspěšně s Jiřím Müllerem a Miroslavem Pospíšilem organizoval podzemní univerzitu, na jejíž bytové semináře přijížděli k Oslzlým přednášet akademici hlavně z Velké Británie. Tuhle historii však už popsal v knize Podzemní univerzita.
Vzpomínky vznikly v létě roku 2019 nejprve jako deset rozhovorů pro rozhlasový cyklus Osudy, které právě pro tuto stanici, tedy Vltavu, připravuje už řadu let Olga Jeřábková. Jen v desátém vyprávění Oslzlý ve zkratce shrne posledních třicet let. V devíti kapitolách se ohlíží za třemi dekádami předchozími, tedy nejprve dětství a mládí, uvolněné šedesátky, a hlavně dvacet let normalizace. Pro Petra Oslzlého to totiž nebyla zmarněná léta. Samozřejmě připomíná, s čím vším se muselo divadlo i on sám potýkat. Jenže tvořivost a naprosté, i pro něj vyčerpávající nasazení, s nímž k tomu, co dělal, přistupoval, válcovalo všechny nepřízně. V těch deseti vyprávěních se mohl i důležitých okamžiků jen dotknout, ale možná právě tahle stručnost dělá z knihy poutavé čtení, které přesahuje hranice divadla i města. Nejsou to paměti ‒ je to kniha o tom, že vždycky se dá něco dělat.
Vzpomínky Petra Oslzlého vydalo nakladatelství Books & Pipes.
25.5.2021
