Využij hlínu mezi betonem a asfaltem
Tomáš Weiss, nakl. Host
"Mám kolem sebe tolik lidí, kteří vymysleli a založili projekty, jež prospívají životnímu prostředí, a přitom je mimo komunitu lidí, kteří se aktivně angažují, často nikdo nezná," řekla si před časem spisovatelka a překladatelka Viktorie Hanišová a dala dohromady knihu rozhovorů o enviromentálních aktivitách ve městě.
Doslov (ukázka)
Sbírka rozhovorů, kterou jste právě dočetli, si neklade za cíl být sociologickou studií ani hloubkovou sondou do iniciativ za udržitelný život ve městě. Přesto ji můžeme číst jako zajímavý portrét, momentku či „skupinové foto“ lidí, již se v českém prostředí zasazují o udržitelný způsob života zejména v oblasti potravin. Za „skupinové foto“ lze tuto knihu považovat také proto, že mezi velkou částí prezentovaných iniciativ existují různé vazby a známosti, které sem tam prosvítají i mezi řádky rozhovorů. Ačkoli je výběr iniciativ veskrze nahodilý, lehce pragocentrický a nevyhnutelně nekompletní, velkou část respondentů můžeme považovat za představitele podobných trendů či, jak se v některých kruzích říká, členy a členky téže „zelené bubliny“.
Co tedy můžeme z této momentky vyčíst? V prvé řadě je zajímavé zmiňované tematické zaměření: ačkoli Viktorie Hanišová téma v úvodu rámuje zájmem o environmentální problémy, většina představených iniciativ se nějakým způsobem vztahuje k zemědělství a jídlu — ať už jde o pěstování (i neužitkových) rostlin a chov zvířat (guerilla gardening, permakultura, zahrádkaření v komunitních zahradách a osadách, včelaření), různé formy získávání potravin (komunitou podporované zemědělství, bezobalový obchod s lokálními potravinami, sběr ovoce), nebo kompostování organického odpadu, které celý cyklus uzavírá.
Zájem o potraviny, jejich původ a environmentální souvislosti v Česku v posledním desetiletí roste: odráží ho raketový rozvoj farmářských trhů po roce 2010, pozvolnější, avšak stálé šíření komunitou podporovaného zemědělství, stabilně vzrůstající zájem o biopotraviny či neutuchající popularita komunitních zahrad (o těchto a dalších trendech odborněji píšou například Jana Spilková a kolegové v knize Alternativní potravinové sítě: Česká cesta). Hlasy zaznívající v rozhovorech tak v určitém smyslu reprezentují trend, jenž není úplně nový, ale postupně roste ve významnou (ač ne nutně soudržnou či organizovanou) sílu. Co víc, některé z osobností, které ke čtenáři promlouvají, můžeme bez nadsázky považovat za průkopníky a průkopnice udržitelnějších potravinových systémů.
Právě určitý průkopnický duch je další věc, kterou mají postavy této knihy společnou. Jsou to iniciativní jedinci, kteří, slovy jednoho z nich, „zvedli zadek od televize“ a rozhodli se angažovat za zlepšení svého okolí; lidé, kteří se podle v knize zmiňované Gándhího maximy odhodlali „být změnou, kterou chtějí vidět ve světě“. V jejich životních příbězích — jak některé z rozhovorů naznačují — k tomuto odhodlání mnohdy vedla klikatá cesta: zažili neúspěch a rozčarování, často opustili zajeté koleje a nechali se vést vlastním přesvědčením, okolnostem navzdory. Kromě odhodlání a pocitu vlastní odpovědnosti tito průkopníci disponují také tím, čemu se v ošklivém ekonomickém jazyce někdy říká „sociální kapitál“: pro svou myšlenku dokážou nadchnout okolí, čímž budují potřebné zázemí pro podobně smýšlející lidi. Postupně a zdola tak vytvářejí zárodky lepšího světa. Přesvědčení, že aktivní jedinec (respektive skupina jedinců) může změnit svět a že cesta k udržitelnější a spravedlivější budoucnosti začíná u malých každodenních rozhodnutí, je hlavním poselstvím knihy, která chce nabídnout lék na environmentální žal a inspirovat pozitivní činy.
Poselství je to nadějné, silné a potřebné. Jeho vyznění ale zároveň ilustruje pozoruhodný rys, příhodný pro řadu iniciativ usilujících o pozitivní změnu v českém kontextu: jsou ne-konfliktní, ne-aktivistické a ne-politické. Aktéři a aktérky několika rozhovorů zdůrazňují, že jejich iniciativy nemíní nikoho soudit, nechtějí se povyšovat, vyvíjet nátlak ani nikomu upírat svobodu volby. Řídícím principem je nekritizovat, ale jít příkladem. Tato strategie je užitečná ze dvou důvodů. Z hlediska komunikace s veřejností je v tématech životního prostředí skutečně smysluplné hrát spíš na pozitivní notu. Katastrofické scénáře a děsivé vyhlídky do budoucna, které bohužel realisticky vyplývají z pozorování řady environmentálních ukazatelů, dokážou mobilizovat jen určitý typ lidí — a dá se předpokládat, že tato část veřejnosti už se v environmentálních otázkách nějak angažuje. Ostatní ale může spíše odradit a naštvat, jak ostatně v úvodu z vlastní zkušenosti popisuje sama autorka. Představovat malé kroky, které mají smysl, je proto důležité z hlediska zpřístupňování environmentálně příznivějšího chování širší veřejnosti a kultivace naděje tváří v tvář devastaci životního prostředí.
S tím souvisí i druhá, osobní rovina: pokud by se zastánci udržitelného života měli pouštět do křížku s každým, jehož ekologická stopa přesahuje planetární limity, znamenalo by to žít ve stavu permanentního boje, což není s ohledem na vlastní psychické zdraví dlouhodobě udržitelné. Podobně jako environmentální žal nechodí ani environmentální vyhoření po horách. Soustředit se na pozitivní věci, které je v mých silách ovlivnit, může být dobrou obranou proti obojímu. Deklarace ne-konfliktnosti a ne-aktivismu mají ale ještě další, systémovější rovinu. Tu dobře vystihl Arnošt Novák v reflexi třiceti let českého environmentálního hnutí publikované v časopise Sedmá generace (6/2019). Novák popisuje, že v devadesátých letech, zaměřených na ekonomickou transformaci v duchu neoliberalismu, začala česká společnost (ovlivněná rétorikou tehdejší politické reprezentace) vnímat environmentální hnutí nikoli jako hybnou společenskou sílu (jež ostatně sehrála důležitou roli v sametové revoluci), ale jako „potížisty“ bránící pokroku. Označování environmentálních aktivistů za extremisty či „ekoteroristy“ mělo podle Nováka disciplinační funkci: současní zastánci udržitelného života jsou často opatrnější a preventivně se sami distancují od čehokoli, co by mohlo působit příliš radikálně.
Právě touto optikou lze číst pasáže knihy, v nichž se některé iniciativy označují za „neideologické“, jejich aktéři „nejsou alternativci“ a „nevnímají životní prostředí politicky“. Problémy životního prostředí přitom zásadně politické jsou a oblast zemědělství a potravin je toho názorným příkladem. V mnoha rozhovorech zaznívají postesknutí nad tím, že české krajině dominují rozsáhlé lány řepky. Průkopníci potravinových alternativ přitom vědí, že tento stav je výsledkem politických rozhodnutí, rozložení moci a nastavení zemědělských a jiných politik na národní i nadnárodní úrovni. Pokud se pak proti této situaci vymezují, lze to považovat za politické. V rozhovorech se také zřetelně objevují některé sdílené hodnoty, například princip, že jídlo není komodita a není záhodno o něm uvažovat pouze ekonomicky, či přesvědčení, že vztahy mezi zemědělci a spotřebiteli by měly být založené na vzájemné důvěře a solidaritě. Co jiného je ale ideologie a politika než sdílené hodnoty a vize toho, jak na jejich základě vytvářet lepší svět?
Přílišný důraz na individuální řešení je riskantní v tom, že jednotlivcům přikládá veškerou odpovědnost za aktuální stav světa: kdyby jen lidé nebyli pohodlní a sobečtí, kdyby jen měli více informací a ochoty něco dělat! Delegovat odpovědnost na jednotlivce vyhovuje představitelům moci. Je to ale velké břímě. Jak sama autorka píše v úvodu, je snadné propadnout pocitu, že „nedělám dost“ a že navzdory investované energii a sebezapření jsou moje malé každodenní změny jen kapkou v moři. Je také namístě se ptát, komu jsou environmentálně šetrná řešení dostupná: třídit odpad a nosit si do obchodu vlastní tašku asi dokáže každý, změny jako nakupování biopotravin či přechod na udržitelné zdroje energie ale vyžadují finance, čas, informovanost a infrastrukturu, k níž všichni přístup nemají.
Druhou stranou mince je, že mezi relativně bohatší vrstvou společnosti mohou „spotřebitelská“ řešení vytvářet falešný pocit zadostiučinění: koupila jsem si produkt s označením „eko“, tím pádem jsem pro blaho světa udělala dost. Dosah individuálních řešení je přitom skutečně omezený, zejména pokud zůstává součástí systému, jenž se ubírá hodnotově opačným směrem. Vlády, korporace, politické a ekonomické struktury jsou sice taktéž jen uskupeními a výtvory jednotlivců, reálně ale mají násobně větší moc. Tyto struktury můžeme v rámci zachování duševní pohody částečně ignorovat, nikoli se ale vymanit z jejich vlivu.
................
ukázka z doslovu Lucie Sovové
Viktorie Hanišová (1980) pochází z Prahy. Na Univerzitě Karlově vystudovala anglistiku a germanistiku a věnuje se překladatelství. Spisovatelsky debutovala v roce 2015 příznivě přijatým románem Anežka o nefunkčním vztahu matky a adoptivní dcery, ovlivněném skrytým rasismem. V roce 2018 následoval román Houbařka rozvíjející téma dětského traumatu a domácího násilí. Volnou trilogii knih o mateřství zakončila v roce 2019 románem Rekonstrukce o dopadech sebevraždy rodiče na dítě. V roce 2020 jí vyšla povídková sbírka Dlouhá trať ohledávající různé podoby životních krizí.
11.5.2021