Každý z nás má v sobě kousek schizofrenního krystalu
nakl. Vyšehrad
"Možná v jistém smyslu potřebujeme šílence, blázny, resp. vážně duševně nemocné. Možná tyto lidi potřebujeme, abychom mohli externalizovat své vlastní vnitřní stíny či démony do jiných lidí, které nějak diagnosticky pojmenujeme a umístíme je za mříže a zdi velkých psychiatrických institucí. Možná…" Martin Jarolímek: O nemoci, která se nazývá schizofrenie
Ukázka:
1.
Co je a co není schizofrenie
Snad žádný jiný lékařský termín není zatížen tak velkým stigmatem jako slovo schizofrenie. Samotný název pochází již ze starého Řecka, je složen ze dvou slov – schizo (tj. „rozštěpit“) a frén („duše“). Traduje se, že toto spojení vzniklo z laické představy, že u postižených lidí skutečně dochází k rozštěpení jejich osobnosti. Ačkoliv tento výklad byl posléze mnohonásobně vyvrácen, ze své dlouholeté psychiatrické zkušenosti vím, že mnohdy se u psychotických pacientů jedná o jakési rozdělení jejich osobnosti, myšlení i cítění. V dávných dobách byli takto označovaní lidé buďto adorováni (např. světci, u kterých se objevovala tzv. stigmata na místech, kde byl hřeby ukřižován Ježíš Kristus), nebo skončili upálením na hranici coby ďáblovi společníci.
Z lékařského hlediska si tohoto fenoménu poprvé všiml dr. Kraepelin v roce 1896 a přiřadil tomuto stavu termín „dementia praecox“, jelikož byl přesvědčen, že se jedná o nezvratné měknutí mozku. Sofistikovanější přístup k tomuto fenoménu zaujal až švýcarský profesor dr. Eugen Bleuler v roce 1911, který poprvé použil slovo „schizofrenie“ coby medicínskou diagnózu. Téměř celou svou lékařskou praxi zasvětil prozkoumávání psychotických příznaků u lidí trpících touto nemocí.
Schizofrenie patří do většího šuplíku duševních chorob, které nazýváme psychózy. Užitečné je srovnání psychóz se skupinou duševních nemocí, kterým říkáme neurózy. Je mezi nimi velký rozdíl. Člověk trpící neurózou mívá úzkosti, strachy a deprese podobně jako člověk se schizofrenií, ale tyto obtíže mu stále ještě umožňují celkem normálně fungovat v reálném životě. U schizofrenika mají jeho obtíže takovou intenzitu a hloubku, že plně prostupují jeho život a výrazně jej ovlivňují. Pro takového člověka je pak velmi obtížné rozhodnout o tom, co je skutečné a co není. Je to trochu jako mít sny, když jste naprosto probuzení. Říká se, že neurotik si celý život staví vzdušné zámky, zatímco schizofrenik v nich žije. Schizofrenní příznaky mohou časem zeslábnout a přeměnit se v neurotické obtíže, případně zcela odeznít. To znamená, že i u schizofrenie je možné plné uzdravení. Dosud stále používáme tzv. bleuelerovské třetinové pravidlo, které říká, že jedna třetina nemocných má velkou naději na uzdravení, u druhé třetiny se nemoc navrací v tzv. atakách neboli úderech opakovaně, takže to vede k oslabení jejich rolí v normálním životě (pracovním, osobním, sociálním…). U poslední třetiny se nemoc dostavuje tak často a v takové intenzitě, že život těchto jedinců je projevy této choroby doslova rozleptán a většina z nich tráví zbytek života v azylových psychiatrických zařízeních.
Domnívám se, že toto třetinové pravidlo je zhruba platné dosud, ale jsem přesvědčen, že díky objevení psychofarmak v padesátých letech minulého století první skupina již nepředstavuje pouhou třetinu, ale tvoří daleko větší podíl nemocných. K negativnímu vnímání termínu „schizofrenie“ přispívala a stále přispívají především média, a to především kinematografie: vezměme si klasické a oceňované filmy jako Psycho, Přelet nad kukaččím hnízdem a spoustu dalších hollywoodských filmů, ve kterých téměř každý masový vrah obdrží tuto diagnózu. Podobně nešťastnou službu vykonává žurnalistika. Pokud se nějakého kriminálního činu dopustí člověk léčený na psychiatrii a nejlépe pod diagnózou schizofrenie, je tomu věnována daleko větší pozornost, než kdyby se téhož činu dopustil jinak handicapovaný občan či „normální jedinec“. Tudíž neustále přes všechny destigmatizační kampaně přetrvává u většiny veřejnosti vnímání nemocných s touto diagnózou jako lidí, kteří mnohdy reagují nevypočitatelně, náhle a nezřídka agresivně.
K devalvaci slova „schizofrenie“ přispívají v současnosti i mnozí politici či jinak veřejně angažovaní lidé, kteří používají tento termín pro označení svých vnitřních názorových rozporů. A přitom v minulosti existovala a i dnes existuje spousta pozitivních příkladů lidí, kteří prošli či procházejí tímto onemocněním. Ze současnosti je asi nejznámějším profesor matematiky a fyziky prof. John Nash, který i přes toto onemocnění obdržel Nobelovu cenu. Jeho příběh byl ztvárněn ve filmu Čistá duše. V minulosti byly s tímto onemocněním spojováni např. Johanka z Arku, Francisco de Goya, Georg Friedrich Händel, sir Isaac Newton, Vincent van Gogh, Lewis Carroll, Gustave Flaubert či Ivan Blatný.
Obecné statistiky uvádějí, že schizofrenní porucha se vyskytuje u 1–2% populace, tudíž se můžeme domnívat, že okolo nás existuje velká množina lidí s psychotickými příznaky. Někteří z nich se ocitají v systému psychiatrické péče, jiní dosahují podivuhodných výsledků na poli vědy, výtvarného umění, hudby atd. Toto je snad největší specifikum termínu „schizofrenie“ – pro někoho je to prokletí a pro někoho dar. Důležité je uvědomit si, že u nikoho z nich není předem dané, na kterou stranu jejich životní mince padne. Záleží totiž na mnoha faktorech, jak v raném dětství, dospívání či později. Někdy se jedná o hru na „život a smrt“. Uvádí se, že jeden z deseti pacientů s touto diagnózou ukončí svůj život sebevraždou. Průměrná délka jejich života je 48 let. Naštěstí jejich životy nejsou rozděleny na černou a bílou.
Ze svých dlouholetých zkušeností vím, že asi 5% schizofrenních pacientů dosáhne úplného zdraví. U dalších cca 30% je možno dosáhnout tzv. recovery neboli úzdravy. To jest, že jsou schopni relativně dobře fungovat ve svých normálních životních rolích (pracovní, partnerské, osobní, sociální…), ale potřebují k tomu určitou míru podpory psychoterapeutické či farmakoterapeutické. I proto je schizofrenie pro nás stále přitažlivá a lákavá ve své nevyzpytatelnosti, mnohdy nepředvídatelnosti a často neovlivnitelnosti. A také ve své magičnosti, jelikož pacienti nám někdy umožní nahlédnout do takových hlubin nevědomí, kterých my můžeme dosáhnout maximálně ve svých snech. Koneckonců, každý z nás má v sobě kousek schizofrenního krystalu.
Martin Jarolímek
7.5.2021
