Dámy a pánové, nobelista Bob Dylan 80
Tomáš Weiss
Květen 2021 asi může být měsícem ledasčeho, ale OKO je přesvědčeno, že je to měsíc Boba Dylana. 24. května mu totiž bude osmdesát let. A budou pořady - a budou články. A to je dobře, protože Dylan je písničkář, ale taky básník, legenda a mýtus, pro některé dokonce polobůh ( a proč vlastně polo, že?) Diskografii má bez konce a knih od něj a o něm je naštěstí taky dost. Oslavy můžou začít!
Devětadvacátého září 1961 vyšla v New York Times kritika, která změnila směřování populární kultury. „V Gerde’s Folk City vystupuje jasná nová
tvář folkové hudby. Přestože je mu teprve dvacet let, je ,Bob Dylan jednou z nejvýraznějších osobností, které v nějakém kabaretu na Manhattanu hrály.“
Jeho práce nesla „známky originality a inspirace, což je u tak mladého člověka velmi pozoruhodné“.
Bob Shelton
Bob Shelton v jedné dobové recenzi napsal: „Folková hudba zanechává stopu svých velkých venkovských holínek na nočním životě New Yorku nevídaným způsobem, počínaje tou nejšpinavější espressovou kavárnou v Greenwich Village a konče elegancí hotelu Waldorf Astoria.“ Bob Dylan přijel do New Yorku z Minneapolisu v lednu 1961. Přestal předstírat, že chodí na univerzitu, a vydal se na východ za svým idolem Woodym Guthriem. Přitahovala ho (jak později přiznal) i Joan Baez, jejíž hlas přirovnal k „hlasu sirény z nějakého řeckého ostrova“.
Brzy se ocitl v Greenwich Village, centru newyorského folk revivalu a nejen něho – samozřejmě také jazzu, ale i umění, literatury, poezie, dramatu a pokrokové sociální politiky. Village byla „Coney Islandem mysli“, kde „začalo všechno kromě prohibice“, jako to jednou kdosi vtipně vyjádřil. Byly tam levné nájmy a velké umění. Byla tam „v noci hudba v kavárnách a ve vzduchu revoluce“ už dlouho předtím, než tam přišel Dylan. Zamířil rovnou do Folklore Center a začal vystupovat v podnicích Café Wha? a Gaslight na MacDougalově ulici.
Elizabeth Thomson
Ukázka:
V polovině roku 1961 byl už na hootech ve Folk City stálicí a vymýšlel na pódiu zábavné žertíky. Nejvíc Boba přitahovali Dave Van Ronk a Jack Elliott, patrně nejlepší folkoví zpěváci ve Village. Elliott byl živou inkarnací Woodyho, městský kluk, o němž Guthrie jednou řekl: „Jack Elliott zní jako já víc než já sám.“ Van Ronk byl zase bělošský městský intelektuál, který bravurně interpretoval černošské písně a blues. Oba měli na Dylana obrovský vliv a stali se mostem k jeho minulosti.
Van Ronk byl jakýmsi hudebním starostou MacDougalovy ulice; vysoký, hovorný a vlasatý chlap ze tří čtvrtin či přesněji z tří pětin irského původu. Měl záplavu světlehnědých vlasů a plnovous jako lev a připomínal neustlanou postel s rozházenými knihami, obálkami gramofonových desek, dýmkami, prázdnými láhvemi od whisky, verši obskurních básníků, kytarovými prstoklady a prasklými strunami. Byl Bobův první newyorský guru, jakési chodící muzeum blues.
Později Dylan z přátelství s Davem a jeho ženou Terri Thal vyrostl, ale vracel se k nim pořád. Van Ronk o něm někdy mluvil cynicky, protože Dylan si osvojil tolik z toho, co ho naučil, a vydělal na tom majlant. Častěji to však bral filozoficky: „Část Dylana, která fungovala jako houba, mohla jet na všech osm válců. Vezme si, co může, a pak to zahodí. Proto už s Terri nejsme s Bobem nejlepší kamarádi. Dostal všechno, co tu mohl nasát, a šel dál. Totéž udělal s Joanie [Baez], ale v tom byl i prvek profesionálního oportunismu.“
Dylanův vzestup Davea nevzrušoval tolik jako většinu ostatních. Van Ronkovi měli vlastní život. Dylan s nimi mohl být relativně svobodný. Dave a Terri trávili s Bobem hodně času, když bydleli na Patnácté ulici, ale i potom, co se přestěhovali na Waverly Place naproti bytu, kde jsem bydlel já. Terri se stala první Dylanovou obchodní manažerkou a zhruba osm měsíců mu zařizovala většinu vystoupení.
Dave se rozhovořil o tematických písních: „Bob měl vždycky velmi dobrý čich, uměl vycítit náladu. Když měl ale obsah těch nálad analyzovat, nikdy na to neměl trpělivost. Je mu to fuk.“ Jak může být tak intelektuální autor jako Dylan takový antiintelektuál? „Bobby je v mnohém produktem beatnické generace,“ odpověděl Van Ronk. „Skutečně patří do stejné přihrádky jako Kerouac. Takoví jako on se už nevidí. Vstoupil do beatnické poezie až na samém konci. Nad všemi vyčnívá, snad kromě Ginsberga. Ale přišel pozdě a nebude už mít žádné následovníky, stejně jako je neměl jeho
jmenovec.“
Řekl někdy Dylan, že obdivuje Dylana Thomase? „Úporně se tomu vyhýbal. Myslím, že důvod je nabíledni. Zmínil jsem se Bobovi o Françoisi Villonovi. Taky jsem mu vyprávěl o Rimbaudovi a Apollinairovi. Jednou jsem se ho zeptal: ,Slyšels někdy o Rimbaudovi?‘ A on odpověděl: ,O kom?‘ Tak jsem zopakoval, ,Rimbaud, R-I-M-B-A-U-D. To byl francouzský básník. Měl by sis ho vážně přečíst,‘ řekl jsem mu. Bobby sebou tak trochu cuknul a zdálo se, že o tom přemýšlí. A pak jenom řekl, ,jo, jo.‘ Potom jsem se o Rimbaudovi ještě asi dvakrát zmínil, mnohem později, když jsem byl u něj. Vždycky se
koukám lidem do knihovny. A v té jeho jsem objevil knížku překladů francouzských básníků-symbolistů, v které někdo už pěkných pár let listoval. Myslím, že znal Rimbauda náramně dobře už předtím, než jsem se o něm zmínil. Tak jsem o něm už nemluvil, dokud jsem neslyšel jeho ‚A Hard Rain’s a-Gonna Fall‘, jeho první symbolistický počin. Tehdy jsem mu řekl: ,Víš, že tahle tvoje skladba je těžce symbolistická, že jo?‘ A on na to: ,Co?‘“
Jednou v neděli, zřejmě v únoru 1961, stanul Bob poprvé před Woodym Guthriem, tehdy už zničeným Huntingtonovou chorobou. Woody v knize Born to Win názorně vylíčil, jaký dopad tato nemoc měla na jeho matku. V listopadu 1954 už v Brooklynské státní nemocnici psal o svém vlastním onemocnění a v květnu 1956 ho kvůli účinnější léčbě přemístili do Newjerseyjské státní nemocnice v Greystone Parku. Jeho stav se zhoršoval, ale pořád mohl chodit na vycházky do Village. V neděli šestadvacátého července 1959 dali muzikanti pod vedením Ralpha Rinzlera, Johna Cohena a Lionela Milberga dohromady asi dvacet přátel a fanoušků a přivítali Woodyho v parku na Washingtonově náměstí. Tam si, obklopený mladými zpěváky, lehl na vypelichaný trávník asi
padesát metrů od fontány a objednával si své vlastní písničky i další, které měl rád. Woody s propadlými tvářemi a šedivými chumáči vlasů, jež mu spadaly na vrásčité čelo, dával najevo, jak moc je rád, že slyší svou hudbu od mladých muzikantů. Mně a dalším lidem okolo připadal tak nemocný, že už
nezbývala žádná naděje.
V létě 1960 uspořádali folkoví zpěváci Logan English, Clancy Brothers a Tommy Makem, Molly Scott a Martin Lorin pro Woodyho speciální den v klubu na Sheridanově náměstí. Třiadvacátého října 1960, kdy měl jeho syn Arlo Davy třinácté narozeniny, přinesli Woodyho do tanečního studia na Druhé avenue. Snažil jsem se s ním promluvit, ale nemohl jsem se k němu dostat. Na každé vycházce jsme viděli, jak se jeho stav zhoršuje. Zanedlouho už nemohl ani cestovat, dokonce ani na Manhattan. A tak začala dvojice folkových nadšenců ve středním věku, Robert a Sidsel Gleasonovi, kteří bydleli v East Orange nedaleko Greystone Parku, pořádat pro Woodyho nedělní vystoupení.
Na jednom z nich se Dylan, který u Gleasonových často bydlel, konečně se svým prvním a posledním idolem osobně seznámil. Zjistil, že ze spisovatele, jenž byl kdysi na „cestě ke slávě“, je už jen trpící skořápka. Guthriemu se třásly ruce, bezděčně škubal rameny, a když chtěl promluvit, vydával ze sebe jen slabé a nesrozumitelné skřehotavé zvuky. Uměl však projevit uznání, zmohl se na pokus o úsměv a chabě naznačoval, že slyší, co se mu říká. V místnosti byl ještě jeden umírající. Woodyho přišel naposledy navštívit Guthrieho dlouholetý kamarád Cisco Houston. Žil už skoro dva roky s rakovinou, která se nedala operovat, a začátkem roku 1961 musel přestat pracovat. Cisco byl pravidelným hostem ve Folk City a Mike Porco ho vždy všemožně ujišťoval, že u něj vždycky dostane zdarma drink, který mu uleví od bolestí.
Onoho dne seděl Woody na pohovce podepřený polštáři a Cisco se mu snažil sdělit, že se blíží konec jejich nelehké cesty. Jack Elliott se pokoušel ten tíživý smutek odehnat, a tak se s Gleasonovými zaměřili na nejmladšího mladíka v místnosti, na „toho milého kluka“ Dylana. Bob se držel zpátky, ať už kvůli tomu, že byl u vytržení z té společnosti, nebo proto, že ho deprimoval „pach smrti“. Elliott mi vyprávěl: „Pokaždé, když jsem byl tehdy u Woodyho, byl tam i Bob. Bylo legrační, že se tak trochu pořád držel v pozadí a jen všechno sledoval a poslouchal. Byl plachý, dodnes je. Ale tehdy mi bylo jasné, jak moc ho všechno okolo Woodyho ovlivňuje. Měl nejspíš pocit, že by mu toho mohl sdělit víc než já, ale já jsem znal Woodyho tak dobře, že jsme spolu mluvili beze slov. Bob ale taky. Řekl mi, že má ,pocit‘, jako by s Woodym komunikoval beze slov. Věděl jsem, jak to myslí. Bob v té době v podstatě pendloval mezi East Orange a nejrůznějšími pohovkami v New Yorku.“ Jack Woodymu hrál a zpíval a Bob taky zahrál jednu dvě skladby. Hned po té první nedělní návštěvě napsal „Song to Woody“.
ukázka z knihy Boba Sheltona Bob Dylan - No Direction Home
5.5.2021
